Na kole k moři? Užijte si více než týden

O své touze jsem se zmínila před přítelem. „A co ti brání?“ odzbrojil mě. V ten moment bylo jasné, že vlastně vůbec nic. Jet můžu i úplně sama. Není to nebezpečné? O nic víc, než když vyjedu na celodeňák po své domovině nebo když vpodvečer zaběhnu do lesa. Vyrazit nakonec bylo snadné, stačilo jen odhodlat se a oprášit bicykl.

Půvabná Sušice s bohatou historií

Člověk si při takové sólo pouti urovná myšlenky a vyčistí hlavu, získá sebevědomí, že se o sebe dokáže postarat - sám.

Mohla jsem jet svým tempem, spát, kde jsem chtěla, zastavit se na kafe a dortík, když jsem dostala chuť. Ve chvíli, kdy jsem svištěla večerní opuštěnou krajinou, připadala jsem si tak svobodná. Vadu to mělo jedinou: týden byl tuze málo!

I pro rodiny s dětmi

Ani velké přípravy nebyly třeba. Do batohů na nosiči jsem sbalila jen to nejnutnější, každé kilo je znát. Servis kola, mapa - papírová a raději i stažená v cyklokomputeru. Nocovat jsem zamýšlela po pensionech podle toho, kde zrovna který den zakotvím. Jeden nikdy dopředu neví, jestli ho zdrží nadvakrát píchlé kolo, bouřka nebo neplánovaná zastávka v minipivovaru. Navíc to mému výletu dodávalo ještě větší punc dobrodružství. Jistě by šlo spát i ve stanu kdekoliv po cestě. Jenže takové vybavení přidá kilogramy, navíc to bych se sama už docela bála - po cestě jsem usoudila, že asi zbytečně. Ale bůhví.

Stejně tak mě trasa utvrdila, že horské kolo nebylo nezbytně nutné, zvládlo by to trekové, s mírnými změnami trati i silnička. Pravda, když mě na jednom úseku překvapilo asi deset kilometrů panelové cesty nebo se ke konci čas od času objevila rozmáčená lesňačka, horské kolo jsem ocenila. To byly ale spíš výjimky. Projekt hezky reflektuje německou preciznost, převážně jsem si užívala prvotřídního asfaltu, který mi umožnil kdykoliv pořádně šlápnout do pedálů.

Tedy pokud mě zrovna párkrát nezbrzdil protivítr. Jen minimálně jsem jela po (málo frekventované) silnici.

Přestože se uvádí, že celá dálková cyklotrasa od pramene Nisy v Lužických horách až do Ahlbecku na pobřeží Baltského moře je dlouhá 630 kilometrů, což může na první pohled znít děsivě, ve skutečnosti to je pohoda. Absolutní rovina. I proto si na ni troufají celé rodiny s dětmi. Cestopisy stezku popisují jako výlet, který vás nejprve zaujme, pak chvíli bude nudit, aby vás nakonec zcela nadchl. Souhlasím.

Co po cestě nevynechat?

Malebné místečko kousek od Jablonce nad Nisou, ukryté v lese, kde trasa oficiálně začíná, byste mohli snadno přehlédnout, což by byla škoda. Tady jako by na pramen Nisy dohlížel kamenný pomník.

Kousek před Žitavou se octnete na Trojmezí, kde si dávají dostaveníčko tři sousední státy: Česko, Německo a Polsko. Dalo by se pokračovat i po východní straně, ale Německo mi zní přece jen, byť jde možná o předsudek, trochu sofistikovaněji. A tak se vydávám po německé straně.

Devět důvodů, proč nemůžete nemít kolo

Přinejmenším škoda by byla minout historické městečko Görlitz nebo Bad Muskau se zámečkem docela podobným naší Červené Lhotě. Doteď jsem si ještě vychutnávala cestu lemovanou voňavým lesem, která se záhy měla změnit v onu nudnější pasáž. To když řeku začne kopírovat protipovodňový val. Na rychlém asfaltu se co do pohodlí nic nezměnilo, ale dlouhé desítky kilometrů byly jako přes kopírák a jen s minimem civilizace.

Za soutokem obou řek v Ratzdorfu se vyplatí na chvíli uhnout z trasy a navštívit Neuzelle s bohatě zdobeným kostelem a hlavně malým pivovarem, kde jsem se osvěžila znamenitým,iontovým nápojem‘. Frankfurt nad Odrou překvapí svými barevnými plastikami přímo na náměstí, kontrastujícími s kostelíkem v pozadí. V Löcknitz se nezapomeňte osvěžit v jezeře.

Různá motivace, stejný zážitek

Netřeba se ničeho bát. I když míjíte méně osídlené pasáže, stále jste v civilizaci.

Po cestě se bez problémů najíte, nakoupíte, vyberete peníze, najdete lékárnu i cykloservis. A přestože se se všemi nedomluvíte anglicky, většinou vám ochotně pomohou. Sem tam potkáte na trase podobně zapálené cyklisty, v mém případě většinou lidi po čtyřicítce, kteří rádi prohodí pár slov a podělí se o své zážitky. Tím spíš, když jsem putovala sama. Společnost jsem měla několikrát.

Než jsem se nadála, přede mnou Ueckermünde, malebné přístavní městečko u Štětínského zálivu, jakási předzvěst cílové destinace v přímořském letovisku Ahlbeck. Byla jsem v cíli! Nevítala mě sice prosluněná italská pláž, ale nechyběla široká promenáda lemovaná luxusními hotely, plná typických stánečků a rybích barů. Vyhledávanou dominantou tu je přitom nejstarší molo baltského pobřeží. Stačilo popojet jen pár kilometrů, doslova překročit německopolskou hranici a už jsem nasávala trochu odlišnou atmosféru Svinoústí.

Pohodlně a sexy: Víte, co frčí v oblečení na kolo?

Moje pouť byla téměř u konce. Dokázala jsem to! Kdybych si bývala vyčlenila více času, ráda bych na kole pokračovala ještě dál. Ať už bych zkusila onu polskou stranu, nebo došlapala alespoň do Berlína - i ten spojuje s Baltem cyklostezka. Hned jsem přemýšlela, kam pojedu příště. Podobnou výzvu doporučuji každému bez ohledu na to, jestli zrovna potřebujete hodit za hlavu pracovní povinnosti, oddechnout si od rodiny nebo prostě jen něco zažít. Možná vás jen příjemně rozechvěje ta poněkud kontrastující představa dojet se vykoupat k moři na kole. *