Fejeton na paVlásku: Skalpel, prosím!

Jako malý chlapec jsem se toužil stát neurochirugem, přečetl jsem totiž knihu Skalpel, prosím od Valjy Stýblové a hlavní postava, jejímž předobrazem byl právě Zdeněk Kunc, mi učarovala. Chtěl jsem být jako on, rozhodný a schopný provádět chirurgické zákroky na tak křehkém orgánu, jakým je lidský mozek.

Podřídil jsem tomu snu téměř vše, četl anatomický atlas a lékařské knihy, navštěvoval knihovnu lékařské fakulty a v deseti letech jsem byl už v oboru dle svého skromného mínění celkem vzdělaný a chtěl se zúčastnit své první operace. Dokonce jsem napsal i do několika nemocnic, zda by mě nevzali do pracovního poměru či alespoň na stáž.

Fejeton na paVlásku: Nácvik na život

Ukázal se však jeden velký problém, žádná nemocnice nepřijme do svého lékařského personálu desetiletého chlapce. Mrzelo mě to a cítil jsem obrovskou křivdu. Takové byrokratické omezení, taková nespravedlnost, takové neférové jednání, jak se teď mám dostat jako operatér k pořádnému říznutí těsně vedle Varolova mostu (tento odborný pojem nechť si čtenář najde v anatomickém atlasu), když mně všude akorát zavírají dveře.

To bych ovšem nebyl já, šikovný chlapec vychovaný skautingem, který si dokáže poradit za všech okolností. Když mě nechce nemocnice pustit k sobě, musím si ji vytvořit doma. Od své tety, laborantky ve fakultním špitále, jsem si zajistil přísun roušek, lékařských hábitů a chirurgického náčiní, zaangažoval jsem několik podobně zvídavých kamarádů a operaci jsme uskutečnili v mém pokojíčku na zemi.

Fejeton na paVlásku: Dovolená

V papírnictví jsem za část kapesného koupil ohromnou kancelářskou gumu a ta se stala naším pacientem. Tužkou jsem na ni dle atlasu namaloval obrázek mozku a pak jsme malýma školáckýma rukama vyoperovali nádor ze čtvrté mozkové komory přesně jako v mé oblíbené knize. A pozor, teď přichází to hlavní, prázdné místo po nádoru jsme zaplácli plastickou gumou. To byl můj velký chirurgický vynález a divím se, že ho dodnes žádné lékařské zařízení nezačalo používat.

Když se na to dívám zpětně, v mém dětském zájmu bylo hodně fantazie a hlavně ta schopnost si na to lékařství umět hrát, stejně jako na cokoli dalšího, co mě jako dítě zajímalo. Takže časem pochopitelně zůstala jen ta hra a představivost, což určilo směr mé profese.

Fejeton na paVlásku: Párová terapie

No, myslím, že pro českou neurochirugii je velkým štěstím, že jsem se stal tím, čím jsem. A dokonce jsem v knize rozhovorů s Vladimírem Benešem mladším četl, že v dospívání toužil dělat u divadla nebo filmu. Tak si troufám říct, že jsme si to vlastně prohodili. On se nestal hercem a já chirurgem.

Když ho někdy sleduji v televizi, vidím, že charisma a vyprávěcí talent má, tak by, myslím, jako herec či stand-up komik špatný nebyl, ale o sobě vím, že můžete být rádi, že vás neoperuji. Plastická guma mi bohatě stačila.