Baví mě vystupovat z komfortní zóny, říká herec a zpěvák Igor Orozovič

Cílíte s novými písničkami na ženské publikum?
Necílím, dělám to, co mě baví, ale samozřejmě s vědomím, že někdo to taky musí poslouchat. Asi tedy ženy přijdou, ale samotného mě zajímá, jak zrovna třeba Náušnice vezmou. Text je o tom, jak muž nachází v posteli zapomenuté náušnice svých ztracených lásek. Myslím, že ženy takové příběhy znají, tak snad se jim bude líbit. Já ale nedělám písničky pro davy fanynek, to bych dělal jinou hudbu. Snažím se o složitější věci. Neříkám, že jsou geniální, nejspíš nejsou, ale motivy, o nichž vím, že by fungovaly na první dobrou, zahazuju. Chci být svébytný. Takové ty prvoplánové rádiovky složíte za chvilku, ale mně to nejde přes kůži, nejde to ze mě.

Vy byste nechtěl mít hit v rádiu?
Ale chtěl, samozřejmě, že chci, aby moje písničky byly úspěšné, aby se třeba právě Náušnice hrála v rádiích. Já jen neumím jít tou cestou, že budu skládat záměrně jednoduše, aby to okamžitě fungovalo. To mě nebaví. Nechci dělat věci jako: „Potkal jsem tě včera, byla jsi prostě skvělá…“ (smích) Vím, že by to možná stačilo, ale já mám rád členitější věci. A navíc, když skládám, tak chci, aby se to líbilo především mně, a tohle by se mi nelíbilo.

Turné, na které se právě teď vydáváte, se jmenuje Když chlap svléká tmu. To je až erotické…
To je totálně erotické. Ale ve spojení s vášnivou láskou. Nadprodukce úplně prázdných „lovesongů“ mě štve. Neříkám, že nechci romantické písně. Naopak. Ale ať to jde trochu do hloubky a pravdy. Přijde mi, že se písničkáři staví do rolí správných kluků, kteří snad na erotiku, vášeň nebo hřích ani nemyslí. Já se snažím hledat chlapskou podstatu – hříšnou, přímou, i křehkou a jemnou. Taky moc nemusím ty naříkající irské kytaráře. Ale u nich je to styl a tradice. U nás kopie.

Mahulena Bočanová: Když ke mně přijde na party nějaký muž, jedna věc ho překvapí

Balil jste holky na básničky a písničky?
Básničky jsem psal, to jo. Bez básní si lásku nedokážu představit. Ale nemyslím básně jako prostředek ke svádění, ale jako v ten moment jediný možný způsob vyjádření pocitů. Děje se mi často, že holky chtějí, abych jim zahrál na klavír, ale bráním se tomu. Sice to zabírá, ale mně to přijde laciný.

Ale ženám se to líbí, věřte mi.
Já vím. Právě proto. Stejně jako vždycky zpočátku tajím, že jsem herec. Nechci kolem sebe nějakou auru. Chci, ať poznají člověka ve mně.

První koncert turné byl hned vyprodán. Na někoho, kdo s hudbou spíš koketuje, než by se jí naplno věnoval, to je slušný výkon. Překvapilo vás to?
Turné je silné slovo, je to spíš miniturné, ale samozřejmě, že jsem měl radost. Zároveň je to velká zodpovědnost. Jeden koncert v Praze jsme i přidali, tak snad se taky zaplní. Pak jedeme do Brna a Ostravy. Doufám, že lidi přijdou i tam. V Ostravě jsem dlouho hrál, dokonce právě v Divadle Mír, kde se bude koncert konat. Snad ještě funguje někdejší spojení mezi mnou a ostravskými diváky, a přijdou se podívat. V Brně budeme hrát v krásném kabaretním prostoru Cabaret des Péches, jako stvořeném pro takovou akci jako ta naše, tak se opravdu těším.

S muzikou si pohráváte už dlouho. Nemůže se stát, že jednou zvítězí nad herectvím?
To nepředpokládám. Vždycky mě bavilo věci kombinovat a osvěžovat se tou pestrostí. S herectvím nekončím. A s muzikou nezačínám, jen se jí chci věnovat víc a pořádně. Ten prostor pro ni vznikl i tím, že byla korona, v divadlech se nehrálo a v hlavě i v kalendáři byl na muziku najednou větší prostor než dřív. Teď jsem do toho napral hodně sil, ale o to víc si teď užívám, když „jen” hraju na jevišti.

Takže se to dá skloubit?
Umělecky rozhodně, diářově – uvidíme. Zatím máme jen čtyři koncerty a je kolem toho obrovská spousta práce. Vidím to až teď, když se věci dějí, kolik času a peněz to obnáší. Ale všechno jsou to zkušenosti, které použiju úplně všude. Jinak herectví jsem vystudoval, živí mě a samozřejmě baví – během korony jsem zjistil, jak moc mi chybí. Spíš jsem si uvědomil určitou časovou a energetickou nevýhodnost divadla. To se asi nezmění, ale je dobré nad tím přemýšlet.

V Národním divadle jste ve stálém angažmá. Nebylo by pro vás jednodušší být na „volné noze“ a mít tedy víc času na další projekty?
Rád někam patřím, líbí se mi mít v životě řád a je fajn být v nějaké stále partě. Tohle všechno vám velké divadlo dá. Na jednu stranu je fajn dělat vlastní věci, třeba videa na internet, kdy jste jen sám za sebe, ale na ten zážitek společné tvorby a prožitku to nemá. A zásadní věc – v angažmá se člověk dostane k projektům a tématům, ke kterým by se na volné noze dostával mnohem hůř, protože komerční sféra si riskantní umělecké projekty dovolit moc nemůže. Otázka je, jak to vlastně s angažmá jako takovým do budoucna bude, protože všude řeší problém, že herci chtějí víc točit a účastnit se i jiných projektů. Herecký svět je rozdrobenější než dřív.

Angažmá v Národním divadle beru jako velkou čest a zodpovědnost, a i když se lidé na produkci v Národním dívají všelijak, podle mě všechny jeho složky podávají špičkové výkony. Někteří říkají – už holt nežije Vinklář a další. Nežije, no. Ale žije Bob Mikuláš, Saša Rašilov, Filip Kaňkovský, Ondra Pavelka, Pavlína Štorková, Anička Fialová, Pavla Beretová, Majda Borová, a takhle bych mohl pokračovat dalšími desítkami jmen. Jsou to skvělí herci, a jde to nahoru. Proto stojí za to v Národním divadle být. Na druhou stranu je náročné fungovat v takovém kolosu, kde chybí intimita malého kolektivu a snazší komunikace s hledištěm. Ale co si budeme nalhávat – je fajn mít plat a existenční jistotu. I proto si můžu dovolit věnovat se „svým“ projektům. Ovšem lidé, co z angažmá odešli, si zase pochvalují svobodu. Je to složité.

Partner Evy Samkové Marek Adamczyk při natáčení zmizel v mlze

V úspěšném seriálu Devadesátky jste si zahrál organizátora gangu orlických vrahů Karla Kopáče. Co vás napadlo, když ta nabídka přišla?
Nejdřív jsem se lekl, že to je zase další kriminálka, kterých je teď všude plno. Když jsem ale zjistil, o co jde, a že mám hrát Karla Kopáče, hned jsem samozřejmě změnil názor. Navíc, režisér Petr Bebjak je skvělý a chtěl jsem s ním dělat, takže jsem byl rád, že mě oslovil. Samozřejmě, že jsem netušil, jaký humbuk Devadesátky způsobí, ale jsem za ten úspěch pochopitelně rád.

Oslovili vás napřímo třeba i proto, že jste Karlu Kopáčovi podobný?
Oslovili mě napřímo, na žádném konkurzu jsem nebyl. Ale nevím, jestli to bylo kvůli podobě. Myslím, že si o mě řekl přímo Petr Bebjak, se kterým už jsem dřív dělal. Je- -li tomu tak, pak mě to těší.

Dohledával jste si o Karlu Kopáčovi nějaké informace?
Hledal jsem různé dokumenty a naštěstí existují přímo záznamy Karla Kopáče, takže jsem se měl čeho chytit. Myslím, že jsem jeho závěrečnou výpověď docela dobře zpracoval podle originálu.

Devadesátky jste zažil jako teenager. Co si v souvislosti s nimi vybavíte?
Asi kazety. (smích)

Vy máte pro retro slabost. Sbíráte staré věci, elpíčka…
Já sbírám i šelakové desky, ale v poslední době jsem si tyhle sběratelské blbosti zakázal. Když už si něco koupím, chci, aby to bylo k užitku, a místo desky si koupím třeba lampičku, kterou normálně používám.

Máte i svůj byt vybavený v retro stylu?
Ono záleží na tom, čemu říkáte retro. Retro je designová záležitost, kdy nová věc kopíruje starou. Já mám ale rád skutečně staré věci, věci s příběhem, věci od popelnic, z bazarů, z kvalitních materiálů, z nichž je cítit historie. Dřív jsem pořád obcházel vetešárny, dneska jsou to spíš antikvariáty. Nemůžu hromadit tolik věcí. Občas ale nějakou v bazaru pořízenou věc využiju i v práci. Třeba ve zmiňovaném klipu k písničce Náušnice je spousta rekvizit z mého bytu.

Co jste si naposledy koupil?
Lampičku. A právě ta se objevila v klipu. Koupil jsem ji v krásném bazaru v České Kamenici. Není sice z mého oblíbeného období první republiky, ale hodila se mi do klipu, je to taková „hipsteřinka“.

Máte rád filmy pro pamětníky?
Mám, a dřív jsem v tom hodně frčel. Na gymplu jsem dokonce psal práci o tom, jak se žilo ve dvacátých letech. Pak mi ale přišlo, že už toho je moc. Že když se zaměříte jen na jednu věc, tak zpohodlníte. Je strašně snadné si říct: Já se budu zajímat jen o tohle a budu sbírat jen to a to. Je v tom určitá lenost zkoušet něco nového. Také lidé si vás podle toho začnou škatulkovat. Proto se v poslední době snažím sám sobě tyhle komfortní zóny narušovat, vystupovat z nich, rozhlížet se po jiných věcech. Ale přiznávám, že do bazarů chodím dál, a jakmile je někde nějaký slibný kontejner, hned se dívám, co by se z něj dalo zachránit.

Vaším dalším koníčkem jsou koláže a linoryty. Máte něco nového?
Neměl jsem na to teď moc čas, protože jsem připravoval vizuály ke koncertům, a tam jsme koláže nevyužili. Lehkou koláž jsme s grafikem Davidem Cíglerem naznačili u cédéčka Cabaretu Calembour, protože i naše plakáty teď dělám v duchu koláží. Ale projekt svého koncertu jsem chtěl vizuálně oddělit. S Adamem Vaculou jsme nafotili super fotky a Magda Beranová mi pomohla s logotypem. Baví mě dívat se, jak tvoří jiní. To je taková moje vědomá teorie, mustr, kterého se držím, že se snažím spolupracovat s novými lidmi, aby mi přinesli do života jiný pohled, otevřeli obzory.

I to je to vaše vykračování z komfortní zóny?
Určitě, i když přiznávám, že jim, chudákům, stejně kecám do práce a celé to tlačím ke své původní vizi.

Pavel Nový má na Putina i covid jasný názor. A slušná slova nepoužívá

Co výtvarného jste tedy naposledy vytvořil?
Naposledy jsem udělal letošní péefko, což byl linoryt s andělem. Mám už takovou sérii andělů strážných. Na prvním linorytu držel anděl zeměkouli a zachraňoval Zemi. Na druhém, který vznikl za korony, seděl v okně paneláku, držel zeměkouli, kolem byli holubi, on byl od nich celý posraný, a říkal, že to chce klid. A třetí anděl sedí v křesle, čte si noviny a říká lidstvu, aby se taky trochu snažilo samo.

Pak jsem také dělal linoryt k našemu představení Bezruký Frantík jako „zlomvazku“ pro kamarády. A mám rozdělaný linoryt pro Jirku Lábuse k narozeninám. Mám ho už vymyšlený a nakreslený. Je inspirovaný tím, jak nás kdysi spolu vyfotili, že čůráme po nějaké pařbě někde na chodníku. Vyšlo to v bulváru a já jsem podle toho udělal obrázek, jak dva chlapi stojí a čůrají kdesi na Žižkově.

V době korony jste točil videa, povzbuzoval lidi, nyní se otevřeně zapojujete do pomoci Ukrajině. Máte pomáhání druhým v sobě odmalička?
Je to asi dané tím, že máma je učitelka a speciální pedagožka. Vedla nás ke kultuře, k vnímavosti, k lásce k menšinám. Milovali jsme východní kultury, bylo to pro nás přirozené. Hodně jsme také prožívali válku na Balkáně, kde má naše rodina své kořeny.

Váš dědeček byl Srb, cítíte v sobě jižanský temperament?
Když chci ze sebe dostat energii, bývám dost temperamentní. Umím se do toho opřít. Když mlátím do piana, je to opravdu slyšet. Takže asi ano – nějaké jižanské geny v sobě zřejmě nezapřu.

Petr Neubert, Jana Marxtová