Není to tak dávno, co se vaše dcera objevila jako modelka na módní přehlídce návrhářky Debbie Brown, chce se vydat tímto směrem?
To myslím, že ne, Sofi chce určitě hrát divadlo. Byla to pro ni show, asi byla i ráda, že si to vyzkoušela, ale myslím, že její touhy jsou jinde.

Každopádně postavu by na to měla. Je vysoká a hubená. Co byste řekla tomu, kdyby se touhle cestou chtěla vydat?
Myslím, že už je úplně jedno, co si přeju. Já si ani nepřála, aby dělala herečku, ale dělá si vše po svém. Pro mě je nejdůležitější, aby byla šťastná, to je sen snad každého rodiče. Hlavně když se nebude nijak destruovat, to by mě bolelo, kdyby si nějak ubližovala.

Marek Ztracený
Marek Ztracený: Moje chování mě mrzí. Hodně jsem pil, na něco si hrál

Když už se do hraní pustila, říkáte jí občas nějaké postřehy a rady?
Když sama s něčím přijde, tak ano, ale rozhodně se jí do ničeho nepletu. Když mi třeba řekne: Mami, vyzkoušej mě z textu, tak ji vyzkouším a třeba jí řeknu, co si o tom myslím, ale jinak ne. Obecně dbám na to, aby se naučila dobře mluvit, protože si toho všímám u spousty mladých herců, že špatně mluví a není jim rozumět.

To je taková ryze technická záležitost, kterou všichni podceňují, ale mnohdy je alfou a omegou celého hraní. Je důležité, jestli tomu herci rozumíte a je slyšet. To jsou spíš takové technické věci do jejího života. Do toho, jak ona to cítí, jí ale nemluvím. Občas jí sdělím svůj názor, ale říkám, není to často, jen když si o to řekne.

Co vás teď čeká?
Účinkuju v muzikálu Okno mé lásky, 3. listopadu měl premiéru v Divadle Broadway. Naskočila jsem do něj teprve nedávno, takže jsem měla před sebou spoustu práce, ale myslím, že se vše povedlo. Musím říct, že je to výjimečný muzikál, je tam nádherná choreografie, hodně moc písní a také je tam mladý kolektiv. Když jsem nedávno přišla na zkoušku, uvědomila jsem si, že už stojím v té druhé řadě. (smích)  

Aneta Vignerová
Aneta Vignerová po rozchodu s Kolečkem: Dělám vše pro to, aby byl syn v pohodě

Ale vůbec na to nevypadáte, takže můžete být v klidu…
(smích) Přede mnou byl hlouček mladých, polovinu z nich už ani neznám, a já tak seděla vzadu a říkala si, že už jsem v druhém řadě, ale musím říct, že mě nádherně přijali. Nesmírně si toho vážím a jsem ráda, že jsem v mladém kolektivu, je to osvěžující.