Účastí v East African Safari Classic Rally chtějí Lilia Khousnoutdinova s Olgou Lounovou pomoci s dovybavením porodního oddělení v odlehlé africké oblasti Olorte, kde žije masajská komunita. „Naším primárním cílem je využít auto jako plochu pro šíření osvěty toho, co žena potřebuje pro dobrý a zdravý porod. Slovy našeho podporovatele, senátora a lékaře docenta Ondřeje Šimetky: ‚Moudrá společnost, která je schopná a ochotná poskytnout bezpečnou a respektující péči každé ženě‘. Každý den na auto nalepíme vlajkový citát, který následně rozebereme v podrobnějším evidence-based buckletu. Tím budeme poukazovat na aspekty péče, které je třeba vylepšovat. A nemíříme tím pouze na africké prostředí…,“ předesílá Lilia.

close Olga Lounová, Lilia Khousnoutdinova info Zdroj: se souhlasem Matyldy Štajfové zoom_in Olga Lounová a Lilia Khousnoutdinova za pár dní odstartují na rally v Africe. 

Lilie, co se vám vybaví pod pojmem Afrika?
Mozambik a moje plavání s delfíny v národním parku, s tehdy asi pětiletým synem. Byl to nádherný zážitek absolutně mimo civilizaci. Žili jsme ve stanech a neměli kolem sebe moc komfortu. Nicméně příroda i zkušenost s divokými zvířaty byly něčím, co se jen těžko dává do slov. Myslím, že i synovi to dalo zážitek na celý život.

A co vám vytane při slovu rally?
Vybaví se mi ostré zatáčky, nadskakování a drift. To vše za doprovodu mého jasně křičícího hlasu. Jako navigátorka jsem již měla možnost účastnit se Pražského Rallysprintu se zkušeným jezdcem Vojtou Štajfem, dojeli jsme třetí.

S vámi se pojí spíše ženskost a šaty. Je závodní kombinéza jedinou výjimkou, kdy šaty odkládáte?
Ne. Mám velmi pestrý a multifunkční šatník. Troufnu si říct, že umím mnoho různých podob sebe samé a na šaty se určitě neomezuji. Mám kombinézu například i leteckou, takže ta závodní nebude moje první. Nicméně v Africe rozhodně kombinézu neplánujeme. Spíš se jedná o lehčí dres. Předpokládáme, že bude horko…

Šaty mám ale každopádně ráda. Myslím, že je důležité vnímat ženskost nikoli jako rozmar, ale spíš jako důležitou inspiraci v lidském životě. Ostatně, když se podíváme na velká umělecká díla, básně, literaturu, velmi často za nimi stojí právě ženská krása. Nebo krása obecně a emoce, které vzbuzuje.

Vaše cesta má podpořit porodní kliniku. Stíháte být stále i dulou?
Tématem naší cesty je především porodní osvěta. Kliniku vnímáme spíše jako přesah do terénu. Jako dula k porodům aktuálně nechodím, i když občas stále vedu individuální předporodní přípravu. Zároveň jsem s porodnictvím ve velmi intimním kontaktu skrze mnoho projektů nadačního fondu. Ať už ve spolupráci s Apodacem, Fakultní nemocnicí Ostrava nebo dalšími nemocnicemi či zdravotníky. Nevnímám tedy, že by mi kontakt s terénem chyběl.

Do budoucna, až budou děti větší, zcela jistě k porodům zase chodit začnu. Už se těším. Dává mi to ohromný smysl. Jde o zcela mimořádný prožitek a velkou poctu být někomu nápomocná v takto důležitém životním okamžiku.

close Lilia Khousnoutdinova info Zdroj: Profimedia zoom_in Lilia Khousnoutdinova umí šaty vynést

Proč jste vůbec sedla do závodního vozu jako navigátor?
Mám ráda výzvy. Nemám ráda rychlou jízdu, bojím se. Když Vojta Štajf zavolal, řekla jsem si: „Fajn, strašně se toho bojím, tak je to třeba udělat. Rozšířit svou komfortní zónu, něco nového se naučit a otestovat, jak dobře dokážu fungovat ve specifické stresové situaci.“ Nakonec jsem ráda, že jsem do toho šla. Euforie byla obrovská.

Dostala jsem mnoho pochval, že nejsem jako navigátor úplně marná. Tudíž si myslím, že můžu být s výsledkem spokojená.

Ztratila jste už v životě směr a musela sednout k pomyslné mapě, urovnat si světové strany a vydat se třeba na stranu zcela opačnou?
To je radikální otázka. Mapy si dělám ročně, je to takový můj zvyk, který mám skoro dvacet let. Právě tyhle krásné výtvory mi pomáhají najít novou inspiraci ve chvíli, kdy jsem unavená a ztrácím nadšení. A že bych někdy šla na opačnou stranu? Těžko říct. Určitě jsem ale párkrát v životě skočila do neznáma a takzvaně doufala, že křídla mi narostou až za letu.

Kdybyste měla ohodnotit řidičské umění svého manžela, Karla Janečka, jak ho oznámkujete?
Vy jste, paní redaktorko, velmi zákeřná. Abyste mi nezpůsobila další rozvod. (smích) Karel řídí velmi dobře, ale na mé gusto jezdí příliš rychle. Proto s ním jezdím nerada, stejně on jezdí nerad se mnou. Podle něj jezdím příliš pomalu a konzervativně. Snažíme se do řízení si navzájem nekecat, moc spolu nejezdit a své odlišné styly respektovat. Nicméně v rychlé jízdě bych určitě více důvěřovala jemu než sobě.

Lilia Khousnoutdinova neměla s manželem Karlem Janečkem od začátku na růžích ustálno. Začátky jejich vztahu byly pod přísným dohledem bulvárních médií. „S Karlem jsme hodně odlišní. Asi jediné, co nám umožňuje fungovat v harmonii, je transparentní a laskavá komunikace…,“ prozradila Lilia.

Pamatuji si, jak jsme kdysi, na začátku našeho vztahu, jeli driftovat. Byl to docela hezký, stmelující a vzrušující zážitek. Řídil samozřejmě on.

Jste v osobním životě svému muži spolujezdcem, který tu a tam poradí?
Řekla bych, že jsme v osobním životě spíše dvě velmi odlišná auta. Karla můžu klidně popsat jako jeho oblíbené Subaru nebo Ferrari, které se někam řítí, často smykem. Já jsem spíš jako můj velký Defender, do kterého se vejde spousta dětí i nákladu. Zároveň se také umí rozjet pořádnou rychlostí, a hlavně projet bezpečně a jistě drsným terénem. S Karlem jsme zkrátka jako lidé hodně odlišní.

Asi jediné, co nám umožňuje fungovat v harmonii, je transparentní a laskavá komunikace. Už po letech neděláme tu chybu, že bychom toho druhého posuzovali podle sebe. Vím, že on to má jinak a vím, proč je důležité o tom i mluvit.

Na porodu záleží, je přesvědčena dula Lilia Khousnoutdinova. O porodech toho ví hodně, proto budoucí maminky vzdělává:

| Video: Youtube

Jako partnerka jste zdatnou navigátorkou?
Jsme spolu sedmým rokem, navzdory všem opravdu dost dramatickým okolnostem, kterým jsme čelili. Včetně trestních oznámení, extrémně ošklivých právnických kauz, různých druhů útoků a intrik, mé nemoci a tak dále. Myslím, že tohle dobře svědčí o tom, že navigovat umím.

Nicméně primárně jde o to, jestli člověk chce, protože pak se cesta najde. V tomto směru se řídím jedním příslovím mé maminky, která říkala: dokud se toho člověka chceš dotýkat, není vše ztraceno… V našich nejhorších krizích jsem právě tento jednoduchý test používala k tomu, abych zjistila, zda má stále smysl bojovat. Cestu jsem nakonec vždycky našla.