Kliknutím zvětšíte„Myslím si, že temperament ve vztahu musí být.“ S tím jeho žena souhlasí a dodává. „Žárlivá jsem asi jako každá žena, a která říká že není, tak je dvakrát více.“
Jak dlouho a odkud se vlastně znáte?
Tereza: Známe se mnoho let z tanečních parketů, kde jsme ale každý vždy tančili s jiným partnerem. Chodit jsme spolu začali u kamaráda v tanečních, kdy jsme společně porotcovali taneční soutěž. Jsme spolu už jedenáct let a před čtyřmi lety jsme si řekli ano.
Kdo koho pozval na rande?
Tereza: Marek pozval mě, a to do kina. (smích)
Marek: To je pravda. (smích)
Kdy jste zjistil, že je Tereza ženou vašeho života a chcete si ji vzít?
Marek: Tušil jsem to už dávno. (smích) Ale největší impulz pro mě bylo společné rozhodnutí mít dítě. Asi rok jsem se rozhodoval požádat Terezku o ruku. Nakonec jsem to stihl ve stejném roce na Silvestra a ona řekla ano. Musím vám říct, že jsem byl hodně nervózní. Není to vůbec jednoduché, pokleknout před svou úžasnou slečnu a vyslovit to, co cítíte.
Věděla jste, Terezo, že je Marek mužem vašeho života? Přála jste si svatbu?
Tereza: Nikdy jsem až tak moc nenosila růžové brýle, a tak jsem náš vztah brala jako něco pěkného, co mezi námi je. Nad budoucností jsem nepřemýšlela, žila jsem tím, co momentálně je. Jako každá holka jsem si samozřejmě svatbu přála, ale nepřemýšlela jsem nad tím, kdy to bude nebo jak mě Marek o ruku požádá. Ale jakmile se to stalo, bylo to opravdu velké překvapení.
Co pro vás ten druhý znamená. Čím pro vás je?
Tereza: Marek je mi velkou oporou, nejlepším přítelem, skvělým manželem a úžasným tátou pro naše dva syny.
Marek: Terezka je pro mě celý můj život. Bez ní bych nezvládl spoustu životních situací, které mě potkaly. Pomohla mi je překonat. Nedovedu si představit život s někým jiným. Je to žena mého života a děkuji Bohu, že jsem ji potkal.
V čem jste v poslední době jeden druhého překvapili?
Tereza: Marek mě po pravdě překvapuje snad každý den. (smích)
Marek: Úžasnou večeří a volným dnem bez dětí.
Čím vás naposledy Marek rozplakal. Bylo to dojetím?
Tereza: Ano, dojetí to bylo… Vzal mě po dlouhé době do kina na nový Top Gun.
Co jste, Terezo, dělala, než jste se stala maminkou? A plánujete se ke svým aktivitám dříve či později vrátit?
Tereza: Pracovala jsem v taneční škole jako lektorka a recepční. Nad návratem zatím po pravdě ještě moc nepřemýšlím, jelikož mladšímu synovi Dorianovi byly nedávno dva roky, takže mě ještě rok doma na mateřské čeká. Ale s manželem jsme založili e-shop s tanečním oblečením Dance by Marek Dědik, který mě moc baví a splnil se mi tak můj dávný sen navrhovat oblečení. Celkově mě práce spojená s e-shopem baví. Vyřizovat objednávky, krásně je zabalit, a hlavně vše s klienty osobně domlouvat, neboť šijeme na míru.
Jak vám, Terezo, coby tanečnici jde zůstat pružná, štíhlá a stále v kondici s malými dětmi? Zvládla jste, že nemůžete tančit?
Tereza: Při prvním těhotenství jsem přibrala sedmnáct kilo, což pro mě jako tanečnici bylo nepředstavitelné a šílené, jen to číslo říct. (smích) Kila pak ale šla dolů sama, do tří měsíců jsem byla na váze před otěhotněním. U druhého těhotenství jsem přibrala jen třináct kilo, což už znělo lépe, ale zase to samo dolů jen tak nešlo. Doteď mám ještě dvě kila nahoře a musím sama sebe hlídat hlavně v jídle. Miluju sladké, to je moje velká slabost. A netančit? (smích) To nejde, tančila jsem i v těhotenství, u bazénu, u vánočního stromečku nebo jen tak doma u vaření.
Marek je rebel! Díky své povaze se občas objevil i předních stránkách bulváru.
Bylo mateřství pro váš vztah křest ohněm? Najednou jste nemohli jezdit všude spolu, Tereza byla především doma a starala se o děti. Nebo jste to zvládli a zvládáte bez větších problémů?
Marek: Křest to samozřejmě byl, ale v pozitivním slova smyslu. Dítě jsme si přáli, bylo nám dopřáno a my si to stále užíváme. Pro mě jsou skvělí kluci i teď, když trochu povyrostli. Mohu s nimi například hrát fotbal, jezdit na kole-odrážedle, koukat na pohádky nebo jít do kina. Musím se přiznat, že velká část starostí o syny je na Terezce, neboť někdy kvůli práci nejsem doma třeba i týden.
Jedu například učit na mezinárodní camp do Itálie apod. Nejtěžší je, že nemáme v blízkosti rodiče a nemáme ani chůvu. Proto se musíme u dětí střídat, pokud jeden z nás někam chce jít nebo něco potřebného zařídit. Terezka tráví se syny celé dny a dětský stereotyp je občas náročný. Zatím to ale zvládáme bez velkých problémů.
Dokážete to, že je Tereza s dětmi doma a stará se o teplo rodinného krbu, ocenit? A to nejen někde uvnitř sebe, ale také nahlas?
Marek: Samozřejmě a velmi často si uvědomuji, jakou oběť právě pro to teplo rodinného krbu podstupuje. Najevo jsem jí to v poslední době dal například tím, že mohla s kamarádkami odjet na wellness víkend a já se o děti postaral. No a kytici jí kupuji docela často. Má ráda květiny a vím, že jí to vždy udělá radost. Tereza: To je pravda. Květiny dostávám, a pokud je Marek delší dobu pryč, vždy nám všem doveze nějaké dárečky.
Marku, teď už jste známým tanečníkem s řadou titulů a úspěchů. Jaké to bylo v dětství? Přece jen kluci chodí na hokej, fotbal, florbal…
Marek: Jsem rád, že tohle sportovní klišé je už dávno pryč a v dnešní době si kluci můžou vybrat z více netradičních sportů, než je propagovaný fotbal, hokej atd. Já sám jsem se také zúčastnil tohoto českého masového vlivu určitého druhu sportu a chodil jsem na fotbal, ale jen asi jednu sezonu, neboť fotbal nebyl mojí silnou stránkou. To pravé byla atletika. Ta mě bavila, nadchla a naplňovala.
Než přišel tanec, měl jsem i nějaký ten úspěch v mládežnických a juniorských kategoriích. Tanec mě ale uchvátil. Je to už pětadvacet let a stále mě baví. To je známka toho, že to byla správná volba, a tím chci apelovat na rodiče, ať nechají své děti rozhodnout o tom, co je opravdu baví.
Nestal jste se někdy terčem posměchu ze strany spolužáků za to, že jste tanečník?
Marek: Posměch jsem zažil snad jen jednou. Mně tanec naopak spíš pomáhal. Ve škole i v osobním životě. Spousta kamarádů mě v pozdějším věku prosila, ať je naučím tancovat. Potřebovali oslnit nějakou tu slečnu nebo je čekal ples, večírek, předání nějakých cen, kde člověk musí umět tancovat. V okolních vyspělých zemích je tanec nedílnou součástí pracovního procesu, ať děláte jakoukoli práci. Jsem hrdý na to, že jsem tanečník a že mohu dělat to, co mé srdce miluje.
Jak jste se k tanci dostala vy, Terezo?
Tereza: Jako malá jsem byla velmi aktivní dítě, proto mě babička přihlásila do tanečního kroužku u nás v Havířově. Tam po půl roce přišel můj budoucí taneční partner Filip Swětík a v tom okamžiku to již nebyl jen obyčejný kroužek jednou týdně pro aktivní dítě, ale každodenní trénování, příprava a taneční soutěže po celých deset let mého života.
Marku, máte vlastní taneční studio. Co všechno se u vás lidé naučí?
Marek: Mám heslo, že naučím tancovat každého, a musím se přiznat, zatím se to daří. I ve StarDance to bylo vidět. Provozuji všechny kurzy, které se týkají společenského tance. Latino Ladies, kde ženy tančí samostatně choreografie všech tanců. Dále nabízím taneční pro páry, pro děti, svatební tance, narozeninové tance, vystoupení všech žánrů, a navíc mám jednu specialitu. Lidé si se mnou mohou zatančit na individuální lekci.
Hádají se lidé v tanečních?
Marek: Ano, hádají, ale to je potřeba. Tanec je život a i v životě se lidé občas hádají. Navíc tanec je lék! Řada párů u nás v tanečních otěhotněla, ale také se rozvedla. (smích) V tanci dochází k souhře, dva lidé se musejí sladit v jedno tělo, proto je potřeba se vždy dohodnout, naučit kroky, a hlavně pracovat na společném cíli. A právě to je občas obtížné.
Jak to máte vy? Protože pokud se nemýlím, vy spolu i vystupujete. Jaké to je, když spolu trénujete a zároveň žijete?
Marek: Pravda, máme toho hodně společného, což je v určitých věcech úžasný a jindy trochu složitější. Ale máme to mezi sebou nastavené tak, že pokud někoho z nás něco rozčílí a má jiný názor, tak si to mezi sebou okamžitě sdělíme a řešíme. Nečekáme týden. (smích)
Někde jsem, Terezo, četla, že jste žárlivá. Je to pravda? A dochází u vás často k výměně názorů?
Tereza: Žárlivá jsem asi jako každá žena, a která říká že není, tak je dvakrát více. (smích) Marek je znamením Beran, takže vám určitě dojde, že u nás v klidu nic neprobíhá. Ale k výměně názorů dochází minimálně, jelikož máme hodně podobné názory jak na život, tak také na výchovu našich synů Bertrama a Doriana.
Napadá mě, jestli jsou povahové rysy pro tanečníka důležité. Zda právě to, že je „horkokrevný“, není výhoda, i když to v osobním životě pak nemusí být zrovna ideální.
Marek: Myslím si, že temperament ve vztahu musí být. Ať už máte jakoukoli profesi. Já bez temperamentu nedokážu žít, je to má droga, kterou si užívám. Občas to někdy dostávám i sežrat. Ale vše má být tak, jak má.
Společný život manželů Dědikových je krasojízda.
Vás, Marku, známe díky StarDance. Jaké to bylo, stát se ze dne na den populární osobou?
Marek: S odstupem času zjišťuji, že to bylo docela náročné. Vůbec si ale neuvědomuji, že bych byl nějaká VIP osobnost, což se občas může jevit jako chyba. Člověk se totiž musí víc kontrolovat, a to hlavně na veřejnosti. Tím, že jste známí, vás lidé hned začnou soudit za stejné věci, které provádí normální člověk. Je to do určité míry omezování svobody.
Nejtěžší StarDance období pro mě bylo to, kdy jsem tancoval s Pavlou Tomicovou. To mi někdo před okny zapálil auto, které vyhořelo a bylo celé na odpis. Byl to otřesný zážitek. Stále víc a víc mě přepadala myšlenka na bezpečí mé rodiny. A to mnohokrát víc než předtím. Proto jsme se přestěhovali.
Jaké bylo pro vás, Terezo, zvyknout si na to, že vašeho partnera vidíte v televizi, v časopisech? Bylo to pro vás příjemné, byla jste na něj najednou víc pyšná?
Tereza: Zvyknout si, že jej vidíte v televizi nebo v časopise těžké nebylo, bylo to příjemné a samozřejmě jsem na něj byla pyšná – však byl mezi deseti tanečníky, na které v této taneční show upínalo zrak celé Česko. Plno lidí ho oslovovalo na ulici, chtěli podpis nebo se s ním vyfotit.
Já jsem ale nejvíc pyšná na to, co dokázal se svými tanečními partnerkami. Ať už to byla skvělá Pavla Tomicová nebo úžasná osoba Martina Viktorie Kopecká. Ani jedna nebyla tancem políbená a on dokázal to, co se podle mě jen tak někomu nepovede. Naučil je tančit v takovém rozsahu, že mnoho žen u televizních obrazovek najednou chtělo tančit tak jako ony a právě s Markem.
Když porovnáte život před a po StarDance. Jak se změnil? Co milého, a naopak nemilého vám show přinesla?
Marek: Show mi přinesla spoustu dobrého. Po druhé StarDance jsem si otevřel kurzy pro veřejnost a to hlavní je, že mi zůstala spousta přátel, které bych nikdy nepoznal. Tihle kamarádi mi zůstanou už navždy. Navíc jsem v poslední edici StarDance našel spřízněnou duši, Tomáše Vernera. Takový člověk se rodí jednou za sto let.
2
13
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
