Kliknutím zvětšíteDonutila vás doba být na sociálních sítích? Točíte si videa a děláte podobné věci?
Víceméně musím. Všichni kolem mi říkají, jak je to důležité a že se bez toho nedá žít. (smích) Nejsem sice nějaký technický přeborník, ale snažím se a učím se. Rozhodně na tom ale nesedím hodiny ani dny, to ne. Nicméně vím, že je to dnes už tak trochu nutnost a v jistých ohledech je to i skvělý komunikační prostředek. Když něco chcete sdělit svým fanouškům, oni to v podstatě okamžitě vědí.
Jste ráda, že jste vyrůstala v úplně jiné době?
Rozhodně. Ukažte mi dneska ulici, kde lítají děti venku, lezou po stromech, trhají nezralé hrušky, jablka, hrají si na schovku. Nebo jezdí na kole a hrají fotbal. To už se u domů a bytovek, kde je nějaký plácek, moc nevidí. To za mého dětství jsme pořád někde lítali. Byli jsme často špinaví, odření, ale šťastní. Nebyli jsme skleníkové děti, protože jsme byli pořád na vzduchu.
Co se vám z dětství jako první vybaví?
Ta bezstarostnost, kamarádi, příroda, zážitky. To je něco, co vám nikdo nevezme. Ráda vzpomínám na to hezké.
Vychovávala vás babička, byla to ona, s kým jste měla nejbližší vztah?
Vlastně ano. I když jsem se pak v jedenácti letech odstěhovala k mámě do Sekerkových Louček v Českém ráji, kde jsem měla novou rodinu a kamarády, s babičkou jsem stále měla nejbližší vztah. Moc ráda na to vzpomínám a často na babičku myslím.
Je pravda, že vás přivedla ke zpívání?
Ano, je to tak. Odmala mi zpívala, a vlastně mě tak formovala. Neměla nějaké extra školy, ale byla to velmi chytrá, sečtělá a praktická žena, která mi dala vše, co dívka tehdy mohla dostat. Učila mě nejenom písničky, ale i vařit a tak nějak se v tom životě pohybovat. Jsem nesmírně ráda, že jsem takovou babičku měla.
Petra Janů
Kdy jste byla už definitivně rozhodnutá stát se zpěvačkou?
Asi v té postpubertální době, tam to nějak uzrálo. Pak už to šlo ruku v ruce s úspěchy a příležitostmi dál a dál.
Se vstupem do Semaforu jste si změnila jméno z Jany Petrů na Petru Janů. Říká vám dnes ještě někdo Jano?
Dnes už opravdu málokdo. Říkala mi tak tetička se strýčkem, kteří bohužel zemřeli loni na covid. Naneštěstí velice krátce po sobě, jen pár týdnů. Říkala mi tak babička, táta i máma. Občas mi tak říkají ještě i mé sousedky z chalupy, ale jinak moc ne.
Nelitovala jste někdy, že jste si jméno změnila, i když to ve výsledku bylo prospěšné?
Určitě ne. Dokonce se mě nedávno někdo ptal, jestli jsem si, když jsem si vzala mého muže Michala Zelenku, změnila příjmení na Zelenková. No to by mi asi Jitka dala, kdybychom byly na scéně dvě stejných příjmení a hlavně iniciál J. Z. (smích) Legrace spíš byla, když mi třeba chodily nějaké oficiální dokumenty nebo mi kupříkladu někdo zařizoval letenku a tam stálo Petra Janů. Pak jsem přišla k odbavení a tam bylo Jana Petrů. Dokonce i má story s paní na poště, kam mi tehdy chodily peníze, je už obehraná. Proto jsem pak měla v občance jakousi „klauzuli“, že ve svém profesním životě užívám tohle jméno a příjmení.
Kdysi jste prozradila, že nelitujete, že jste se nestala matkou. Nesetkala jste se na to konto s tím, že by vám říkali, že jste kariéristka apod.?
Podívejte, ať si každý říká a myslí, co chce. To je spíš jeho problém. Já jsem opravdu nikdy nelitovala. Už proto, že jsem věděla, že bych asi nemohla tomu malému dát tolik péče, tolik času. Byli jsme s Michalem oba z rozvedených rodin a jistým způsobem jsme tím byli i „poznamenaní“. On dceru měl, respektive má. Za svůj život jsem poznala tolik rodin, kde mohli mít dvě, tři, pět dětí, a buďto ty děti nebyly zrovna šťastné, nebo se nevyvedly, nebo se ty rodiny nějak rozkmotřily…
Nikomu jsem to nikdy nebrala a zcela chápu a respektuji, že pro někoho je smysl, a často jediný, mít kupu dětí. A to je pro ně vším. Já jsem to tak neměla. Člověk opravdu v životě nemůže mít všechno. Dcera mého muže z prvního vztahu má přitom rozkošnou tříletou holčičku. Nedávno jsme se viděly a bylo to moc hezké. Ale že bych se tím nějak trápila a zoufala si, že nemám vlastní děti, to vůbec. A to mám děti opravdu ráda.
Petra Janů
V prosinci 2018 jste se, jak už jste zmínila, stala babičkou. Jaká jste? Rozmazlující, nebo vychovávající?
No tím, že Markéta žije v zahraničí, vídáme se opravdu velmi sporadicky, ale v kontaktu jsme. Je to nesmírně chytrá, šikovná a pracovitá holka, dnes zralá žena a skvělá máma. A já tím pádem nemám moc šanci rozmazlovat. Ale třeba se to časem změní.
Neuvažovala jste někdy, že byste zpěv vyučovala?
Budete se asi divit, ale dva roky jsem vyučovala na konzervatoři interpretaci. Dokonce mě to i bavilo, jenomže jsem člověk, který nemůže něco dělat úplně pravidelně, protože můj život žádnou pravidelnost nemá. Dneska už bych na to zase asi neměla tu energii a nervy. Ale jsem svým způsobem pyšná, že v ročníku, v němž jsem učila, byly opravdu úžasné zpěvačky, u nichž dneska stačí říct jméno a všichni vědí, třeba Dasha nebo Radůza.
Letos kromě kulatin slavíte i padesát let na hudební scéně. Kdybyste měla jmenovat jen jeden okamžik z mnoha ze své kariéry, který by to byl?
To právě nejde. Okamžiků, které mě nějakým způsobem ovlivnily, bylo mnoho, přičemž zásadních bylo několik – od vstupu do Semaforu přes spolupráci s Karlem Svobodou a dalšími skvělými textaři a hudebníky až po vyprodané sály, Lucernu nebo tour s Věrkou Špinarovou.
Litujete zpětně něčeho ve své kariéře?
Říkám si, že vše, co se mělo stát, se stalo a věci tak prostě měly být. Jediné snad, čeho bych mohla profesně litovat, je, že v době, kdy jsem byla ortodoxní rockerka, jsem odmítla roli ve filmu Dušana Kleina Dobří holubi se vracejí. Měla jsem tam mít dokonce milostnou scénu s Milanem Kňažkem. Toho dnes opravdu lituji. Byla jsem tenkrát prostě hloupá a možná jsem se i trochu bála. Ale jinak slovy Edith Piaf „Non, je ne regrette rien“ – ničeho nelituji. Byla bych ale asi hodně nevděčná, kdybych naopak za všechno to hezké, a že toho bylo, nepoděkovala a neřekla, že jsem šťastná, že to přišlo. Měla jsem obrovské štěstí na autory a na to, že jsem začínala a pak fungovala v době, kdy se věci dělaly hodně zodpovědně a poctivě. Jinak si ale pusťte mou píseň Nelituj z alba Blázni… Ta vám odpoví na vše. (smích)
2
13
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
