Puberťák z Comebacku Matouš Ruml: V synovi má parťáka a kolegu v jednom

Hraje se dobře role nezapamatovatelného učitele?
Jako žák bych ho sice mít nechtěl, ale pro herce je to docela výhodná pozice, protože je v něm prostor pro komiku, tu totiž obecně rád v postavách vyhledávám a nacházím. Moje postava je svým způsobem komická, protože se Jakub chce přiblížit oblíbenému panu profesorovi. Také by chtěl být žáky milován, jenže nemá na to. Vlastně ani nedělá nic pro to, aby k té změně došlo. Má totiž svých problémů dost. Je otcem čtyř dětí, a aby se zajímal ještě o problémy studentů, na to nemá čas. Jako herec ho tedy vnímám podstatně jinak, než kdybych byl v roli žáka.

Tomáš Měcháček: Pro přesdržku si nějak zvlášť nechodím, ale občas rejpu

Měl byste nervy na profesi učitele?
Asi ano, bavilo by mě to. Nervy na učení bych měl, navíc už mám co předat, aspoň myslím, musel bych si však dlouho vybírat své spolupracovníky, abychom tvořili sehraný tým. Další otázkou je, jestli bych na učení měl čas. Třeba v současné době, kdy mám spoustu natáčení a práci v divadle, bych mohl být ve škole tak jednou za čtrnáct dní. Je tedy otázkou, zda by to mělo vůbec cenu.

Co jste si řekl po přečtení prvních dílů Pana profesora?
Že prostředí, ve kterém se odehrává, by mohlo být pro diváky atraktivní. Navíc seriál poskytuje zase trochu jiný pohled na školství, což mě baví. Je vtipné, že jsem z jednoho seriálu na Nově, a to v Ulici, odešel z role učitele a teď přicházím do dalšího seriálu pro změnu v roli učitele. Navazuji tedy na svoji učitelskou linku… (usmívá se) Každý díl Pana profesora má své téma, které se řeší sice někdy dramaticky, ale vždy pro diváky přínosným způsobem. Klade se v něm důraz na komunikaci, která je při jakémkoli problému nejdůležitější. Pan profesor jako postava je velmi výjimečný, měl by být podle mého názoru jakýmsi vzorem pro systém našeho školství, který u nás zatím podobné individuality bohužel spíš potlačuje, než aby jim nahrával. Snad si z toho někdo vezme příklad…

Prošel jste řadou seriálů, ale jedním z prvních byl Život na zámku. Pamatujete si ještě na toto natáčení?
Jasně, šlo o jednu z mých dvou dětských televizních rolí. V Životě na zámku jsem hrál myslím ve dvou dílech malého Pavlíka. Měl jsem o prázdninách dva natáčecí dny a vím, že mi v jedné scéně dokonce operovali tříštivou zlomeninu dolní čelisti, což si dodnes, nevím proč, pamatuji. Tehdy se ještě uspávalo rajským plynem, který tam sestřičky opravdu trošku pustily, aby správně fungovaly přístroje, takže mě pak lochtaly na chodidlech, protože jsem jim během natáčení opravdu usínal. Také si pamatuji, jak jsem si užíval pozici, kterou jsem v příběhu měl. Jako dětský pacient jsem totiž ve finále prozradil stěžejní informaci důležitou pro rozuzlení jedné dějové linky. Takhle zásadní úlohu jsem v seriálu měl. (směje se)

David Kraus: Dítě byla má vysněná touha, a najednou se ten zázrak stal

A vaše druhá dětská role?
Tu jsem si zahrál v roce 1995 v televizní inscenaci Jiřího Chlumského na motivy Maupassantova románu Hodiny od Fourniera, kde jsem poprvé slyšel svůj hlas z natočeného materiálu, takzvaného kopru, a říkal jsem si, že přece není možné, abych mluvil tak vysokým hláskem. Zápletka spočívala v tom, že Vilma Cibulková s Oldřichem Kaiserem hráli manželský pár a Oldřich Kaiser ji podezříval z nevěry. Myslel si, že jedno ze sedmi jejich dětí není jeho. Tyto obličeje dětí se v jeho vizích proměňovaly v její potenciální milence. Konkrétně ten můj v Jiřího Lábuse. S „Fournierem“ mám spojeno také jedno velké zklamání. Točili jsme totiž hostinu, na níž jsme měli jíst pudink, jenže šlo o rekvizity, což jsem před tím netušil…

Váš jedenáctiletý syn Nathanael jde ve vašich šlépějích. Zahrál si například ve filmu Jedině Tereza, který právě vstupuje do kin.
To sice ano, ale nakonec v něm nebude, jeho scéna se vystříhla. Hrál moji postavu v mladší verzi, jenže z dramaturgického hlediska se do konečného konceptu příběhu nehodila. Synovi jsem nedávno ukazoval svoje fotky z doby, kdy jsem hrál v Hodinách od Fourniera, byli jsme si neskutečně podobní.

Není mu to líto, že ve filmu nakonec nebude vidět?
Asi trošku ano, ale objeví se i v Panu profesorovi, kde hraje postavu malého chemika. Má tam jeden pokus, který nedopadne úplně, jak by si přál.

Křídla si nestříháme, říkají Tamara a Tomáš Klusovi

Kdy poprvé ochutnal herectví?
Dříve se mu vyhýbal. Ještě před časem, kdy jsem v Městském divadle Mladá Boleslav zkoušel inscenaci Chaplin, ho chtěli obsadit do role mladšího Chaplina, což razantně odmítl. Před dvěma lety ale točil film o dětech na táboře Mazel a tajemství lesa, který právě běží v kinech. Tehdy se mu natáčení zalíbilo a od té doby ho zvou na castingy. Je celkem poptávka po deseti- až dvanáctiletých klucích, takže si zahraje i v dalším seriálu, který začínáme natáčet v září. Bude hrát mého syna. Malou roli měl také na Letních shakespearovských slavnostech v Zimní pohádce. Přes léto tak měl skvělou brigádu a díky tomu, že jsme s představením hostovali i v Bratislavě, Brně a v Ostravě, jsme během dne jezdili na hezké výlety na kolech, která jsme si vzali s sebou. Mám tak dobrého parťáka a kolegu v jednom, což si užívám.

Vydělává si první peníze, šetří si?
Ano, v tomto směru je velmi zodpovědný. Za první honoráře si koupil piano a teď si šetří na počítač. Má dobrý plán.

Vraťme se k filmu Jedině Tereza. Jaká role vám v něm byla přisouzena?
Postava Karla, kamaráda hlavní figury Tomáše, kterého hraje Igor Orozovič. Karel je filmový fanatik a víceméně i iniciátor plánů, jak by měl Tomáš získat zpět svoji partnerku. Tu ztvárňuje Veronika Khek Kubařová. Bavilo nás vymýšlet, jaké by měl používat triky z filmových romantických komedií, které samozřejmě v reálu nefungují. Bylo vtipné hrát, jak moc se o to s Igorem Orozovičem snažíme.

Tatiana Dyková: Čím si je člověk jistější, tím víc začíná zlobit

Pamatujete si hlášky z filmů?
Vlastně vůbec, hned je zapomínám. Ale díky tomu, že dost dělám divadlo, se mi často vybavují různé hlášky z divadelních inscenací, ve kterých vystupuji. Například z McDonaghových černých komedií Osiřelý západ nebo Mrzák inishmaanský, ty hrajeme v Divadelním spolku Kašpar v Divadle v Celetné.

Zmínil jste denní seriál Ulice. Odešel jste z něj na vlastní žádost?
Ano, šlo o moje rozhodnutí, které jsem ale popravdě dlouho zvažoval, koketoval jsem s tím přes půl roku, možná i rok. Vždy mi klady a zápory vyšly tak půl na půl. Potřeboval jsem ale ubrat, abych se mohl víc věnovat rodině a jiným projektům, takže jsem se nakonec rozhodl odejít. Nevěděl jsem však, jestli dělám dobře. Až teď s odstupem času můžu říci, že jsem dobře udělal. Nabídky totiž chodily dál a dnes točím opravdu hodně. Jsem si ovšem moc dobře vědom i toho, že to mohlo dopadnout úplně jinak…