Ekoložka Heloise Gibbová a její tým zkoumali tyto drobné živočichy během horkých letních nocí v australském státě Nový Jižní Wales. Kdo by očekával drahé vědecké vybavení, byl by na omylu. Hlavními pomůckami skupiny výzkumníků byly baterky s UV zářením a ochranné brýle. „Štíři ve světle našich UV baterek fluoreskují, takže jsme je viděli všude,“ vysvětluje Gibbová.

„K jejich sbírání jsme používali kleště, kterými jsme je uchopili za ocas. Tito štíři jsou totiž velcí a nikdo nechce být pobodán,“ popisuje ekoložka. Tito tvorové z řádu klepítkatců dosahují délky až 12 centimetrů a ve vyprahlých oblastech Austrálie se jim skvěle daří. Gibbsová a její tým během svého bádání objevili až 600 štířích nor na jeden hektar půdy. Vědci si proto položili otázku: Byli štíři takhle rozšíření vždy, nebo jde o důsledek dramatických změn v australském ekosystému od dob příchodu kolonizátorů?

V Novém Mexiku dochází k záhadnému úhynu velkého množství ptáků
Ptačí apokalypsa. Vědci bijí na poplach, v USA záhadně hynou tisíce opeřenců

Pětiletý výzkum týmu složeného z odborníků z univerzity La Trobe, Univerzity v Novém Jižním Walesu a ochranářské organizace Australian Wildlife Conservancy ukázal, že za nárůstem štíří populace stojí nedostatek původních druhů, zejména druhů jako je bandikut, kteří si hloubí podzemní chodby. Díky tomu se mohli škorpioni rychle rozšířit.

„Zástupcům australské bioty (soubor veškeré flóry a fauny - pozn. red.) hrozí vyhynutí, pokud se dostanou do kontaktu s importovanými predátory. Důvodem je jejich dlouhodobý vývoj v naprosté izolaci,“ vysvětlují vědci ve své studii, zveřejněné v magazínu Ecology. „Od kolonizace Evropany, ke které došlo před 230 lety, zažila Austrálie vůbec nejdramatičtější vymírání druhů v moderní historii planety,“ dodávají. Během této doby podle týmu Heloise Gibbové vyhynulo 29 druhů zvířat a 21 procent všech zbývajících patří mezi ohrožené.

Predátoři a podzemní chodby

Aby si skupina výzkumníků zajistila srovnání, pátrala po štíří populaci také ve dvou přírodních rezervacích, kde drobní savci přežívají v ochraně před predátory. Oblasti Arid Recovery v severní části Jižní Austrálie a Scotia Wildlife Sanctuary v Novém Jižním Walesu umožňují těmto ohroženým živočichům návrat do krajiny a jsou důležitou součástí australských programů na obnovu životního prostředí.

Zachovaná mumie medvěda jeskynního z doby ledové, nalezená na Sibiři.
Na Sibiři našli zachovalou mumii medvěda z doby ledové

V těchto rezervacích vědci vytipovali oblasti, kde se původní druhy savců mohou volně pohybovat, stejně jako malá oplocená území, kam se dostat nemohou. Výzkum potvrdil, že v oblastech, kde savci kopou své tunely, existuje bohatší rostlinný porost a zároveň je zde daleko méně štířích hnízd.

Jedním z důvodů je samotná přítomnost tvorů jako jsou bandikuti či klokánci, kteří se štíry živí, čímž výrazně snižují jejich počty. Důležitou roli však hrají také samotné nory, které tito savci hloubí. To vědci ověřili v oblastech, kde v zemi podobné „tunely“ vytvořili uměle.

„Dokonce i bez přímého působení predátorů vede vyšší počet savců hloubících nory k úbytku štírů,“ uvádí vědci. Velké podzemní chodby mohou podle týmu ekoložky Gibbové vyvolávat u štírů strach z možné přítomnosti predátorů a zároveň omezit jejich možnosti hledání potravy.

Křehký ekosystém

Výskyt původních druhů savců však neovlivňuje pouze štíry. Vědci během svého bádání zjistili, že podobně se chová také populace pavouků. Ti přitom hrají klíčovou roli v regulaci množství hmyzu. Snahy o obnovení původní australské fauny tak mohou být nebezpečné. 

Samec kriticky ohrožené gorily nížinné v pralese na pomezí Konga a Gabonu
Kácení lesů i nadměrný rybolov. Volně žijících živočichů ubylo o dvě třetiny

„Návrat původních druhů do krajiny umožňuje obnovu původního ekosystému. Je ale obtížné to udělat správně, protože nikdo neví, jak přesně vypadal australský ekosystém před 200 lety,“ varuje Gibbová. „Je důležité vzít v úvahu, že by taková snaha mohla mít nepředpokládané následky. Změny v počtu jedinců jednoho druhu mohou vést k přemnožení jiného a tyto změny se pak mohou šířit kaskádovým efektem.“

Zjištění týmu Heloise Gibbové tak představují další důkaz o tom, jak vzájemně propojené jednotlivé složky ekosystému jsou a jak může přítomnost jednoho druhu mít naprosto zásadní vliv napříč celou biotou. „V době, kdy čelíme globálnímu vymírání druhů, je pochopení těchto spojení důležitější, než kdy předtím,“ upozorňuje server Science Alert.