Obléhání trvalo skoro tři měsíce. Během té doby byl Tenochtitlán odříznut od všech zdrojů potravin a pitné vody. Hlavní město Aztéků zmítaly infekční choroby, únava a hlad. 13. srpna 1521 dal Hernán Cortés rozkaz ostrovní metropoli zničit do základů. Pád hlavního města Aztéků, od kterého letos uplynulo půl tisíciletí, byl zpečetěn. Zaniklo tak sídlo jedné z nejvýznamnějších starověkých říší na americkém kontinentu a vznikl základ španělského koloniálního panství na tomto kontinentu.

Markýz a generál toho dosáhl pomocí souběžných útoků z pevniny a invazí z jezera. Zde se do krutých bojů zapojily jeho slavné brigantiny. Jejich nejpravděpodobnější podobu nyní s dalšími odborníky představil mexický antropolog a archeolog Arturo Montero Garcia.

O existenci jezerních jednotek se dobře ví. Jsou popsány i namalovány – bohužel spíše symbolicky – v řadě historických pramenů. Nikdo ale zatím nedefinoval, jak přesně vypadaly. V mnoha studiích se pouze tvrdí, bez odborné podpory, že musely být podobné brigantinám, které se plavily po Středozemním moři a Atlantiku v 16. až 18. století.

Arturo Montero García z Národního institutu antropologie a historie v Mexicu (INAH) po analýze historických pramenů a řadě archeologických výzkumů zjistil, že tradiční plavidla, jak je známe ze zaoceánských objevů té doby, nevyhovovala možnostem plavby po mělkém sladkovodním jezeře. Společně se dvěma grafiky - Jesúsem Gerardo Medinou a Thomasem Filsingerem připravil Montero vlastní rekonstrukci Cortésových brigantin. O jejich práci informoval web El Economista.

„Nebyly to tradiční transatlantické plachetnice, se kterými Španělé přistáli u břehů dnešního Veracruzu,“ uvedl v online vědeckém kolokviu pořádaném INAH na začátku srpna. Bylo to jedno z mnoha virtuálních setkání vědců, které tato instituce organizovala poslední dva roky k připomenutí dobytí Aztécké říše v letech 1519-21. Montero je přesvědčen, že brigantiny byly tím klíčem, který překonal odpor Aztéků a jenž vedl k pádu jejich hlavního města Tenochtitlánu, které tito Indiáni vybudovali na ostrově v jezeře Texcoco, dnes již vyschlém. Na jeho místě nyní stojí metropole Mexico City.

„Standardní evropské brigantiny byly hbité dvoustěžňové lodě vybavené plachtami i vesly,“ uvedl Montero. „Měly příďový nosník a latinskou trojúhelníkovou plachtu.“  Jím představený model má ale pouze jeden stožár s touto plachtou. Cortés podle něj nechal postavit třináct takových plavidel. Dlouhá byla kolem 12 metrů, široká pět metrů. Maximální ponor byl 60 centimetrů. Kromě plachty měly lodě ještě šest párů vesel. Každá z lodí byla ozbrojená. Na přídi bylo falconetové dělo, po obou stranách byly kryté pozice pro střelce z arkebuz a kuší. Posádku tvořilo kolem 23 lidí.

Dřevo ze svahů sopky

Archeolog zdůraznil, že Cortésovy brigantiny jsou vlastně „hybridní lodě“, které kombinují rysy tradičních lodí plavících se v té době v Atlantském oceánu, a toho, co bylo na jezeře Texcoco potřeba. „Stavba těchto plavidel v tehdejších podmínkách na americkém kontinentě byl nesmírně ambiciózní úkol s řadou logistických problémů, což jen dokazuje strategickou genialitu Cortése,“ sdělil Montero. Postaveny byly ve městě Texcoco vzdáleném 2,5 kilometru od stejnojmenného jezera. Tenochtitlán ležel na jeho druhé straně, na ostrovech spojených s pevninou hrázemi a kanály. Cortés proto hodlal soustředěně na město útočit ze země i vody. Výstavbu lodí mu zajistil sevillský tesař Martin Lopéz, jeden z mnoha řemeslníků, které v roce 1519 přivezl z Kuby na mexické pobřeží.

Vhodné dřevo Lopéz nalezl na svazích sopky La Malinche, neboli Matlalcueye. Dovezeny do provizorních dílen byly ale také celé prvky z rozebraných lodí z Mexického zálivu. Kromě toho Cortés nechal poslat čtyři lodě na ostrov Hispaniolu, kde koupil a poté dovezl další čtyři koráby, které rovněž nechal rozebrat a po částech přepravit do Texcoca.

Podle Montera nebyly tyto transporty jen o dřevěných prvcích, i když i ty byly do loděnice v Texcocu přineseny. Potřebné byly především plachty, lana, kormidla, kotvy, různé železné prvky, stejně jako hřebíky a veškeré nářadí nutné pro stavbu lodí.

„Trasa byla dlouhá 333 kilometrů, z přístavu Quiahuiztlán poblíž Villa Rica v dnešním státě Veracruz až do Texcoca. Byl to obří počin, když si uvědomíte, že část cesty vedla ve výšce přes tři tisíce metrů nad mořem,“ pokračoval vědec. Na transportu se podílely tisíce nosičů a vojáků střežících tento drahocenný náklad. Drtivá většina byli původní obyvatelé. Kolona podle dobových zápisů měla být dlouhá osm kilometrů.

„Dobře jsme věděli, že pokud se chceme opět dostat do Tenochtitlánu, budeme muset překonat vodní plochu. Jiná cesta do něj nevedla,“ napsal konkvistador Bernal Díaz de Castillo ve svém Pravdivém příběhu o dobytí Nového Španělska.

Zapojení domorodců

„Je zajímavé, že některé dobové kodexy ukazují hierarchy z Texcoca, možná samotného krále Chichimecatecuhtli, který dává pokyny evropským tesařům,“ řekl dále Montero. „To dokazuje, že domorodí vůdci byli do přípravy rovněž zapojeni.“

Monterovi se dokonce podařilo určit místo loděnice v Texcocu a naznačil, kudy z ní vedl kanál do jezera. Použity k tomu byly mapy z poloviny 19. století. Kanál musel překonat desetimetrové převýšení. Proto měl asi deset plavebních komor. Délka se odhaduje na 2,5 kilometru se čtyřmetrovou šířkou i hloubkou.  „Byla to parádní inženýrská práce, kterou ale provedli domorodí obyvatelé,“ zdůraznil mexický vědec.

„Byla to skutečná námořní bitva, vedená v nejvyšší nadmořské výšce ve starověké historii – tedy ve 2 240 metrech nad mořem. A také první svého druhu na americkém kontinentu,“ zdůraznil během přednášky. Brigantiny postavené Martinem Lopézem byly připraveny 28. dubna 1521. Před spuštěním na vodu byly slavnostně vysvěceny bratrem Bartolomějem de Olimedo. Cortés je osobně převzal, 22. května 1521 začalo obléhání. Město bránil poslední vládce aztéckého státu Cuauhtémoc. Jeho válečníci se opakovaně střetli Cortésovými jednotkami, které postupovaly přes tři hráze z pevniny. Město strategicky umístěné na ostrovech se pravděpodobně dokázalo bránit déle než 83 dní, ale Cortés je odřízl od zásobování pitnou vodou. Nechal zbořit akvadukt, který ji přiváděl z pevniny. Absolutní blokádou pak dokázal zastavit i zásobování potravinami z venkova. Ovládal hráze, jeho brigantiny vodní plochu.

Cortés také využil taktiku neustálého obtěžování města útoky na periferii a následně i centrální městské čtvrti. Těchto útokům, při nichž bylo vždy dobyté území zničeno a spáleno do základů, se účastnily pozemní síly i ty invazní z brigantin. Cuauthemoc se svými válečníky nakonec musel kapitulovat. Obránci, vyčerpaní nedostatkem jídla a pitné vody a sužovaní nemocemi, se vzdali Cortésovým silám 13. srpna.

Byla porážka Tenochtitlánu nevyhnutelná? Tato otázka byla během dvouletého cyklu přednášek INAH položena mnohokrát. Odpověď vědců byla překvapivě jasná: Ano, byla.

Podle nich ale pád aztécké metropole „nebyl jen vítězstvím Evropanů.“  Ti tvořili pouze procento vojáků v Cortésově armádě. Zbytek byli domorodí obyvatelé. Proto by podle nich na tuto válku mělo být spíše pohlíženo jako na revoluci nebo interetnickou válku proti dominantním Aztékům - než na pouhou konkvistu.

„Byl to boj o půdu a vodu. A společným nepřítelem byli Aztékové,“ vysvětlil Montero García a doplnil, že za nespokojenost okolních indiánských národů si mohli Aztékové sami. Nejenže krutě utlačovali ostatní kmeny, ale nadřazeně a z pozice síly se chovali i ke svým spojencům z Trojspolku, kam patřily ještě městské státy Texcoco a Tlacopan. Aztékové z vybraných daní ze 400 podřízených oblastí sebrali až 50 procent, třetina dostalo Texcoco a jen jednu šestinu Tlacopan. „Cortés byl se svými diplomatickými a strategickými schopnostmi hybatelem a rozbuškou. K samotnému pádu Tenochtitlánu jeho vojenské síly ale vlastně ani nebyly zapotřebí, stačil vnitřní rozpad Trojspolku,“ dodal mexický vědec.