A básník sám se svým podivínským životem jim to nijak neulehčuje. Jeho verše útočně promlouvající za sociální a národní zájmy českých lidí ve Slezsku nemají svým vznikem, stylem ani dalším osudem obdobu v české literatuře. Literární historie řadí Bezruče do generace takzvaných anarchistických buřičů.

Básník žil celý život osaměle, uzavíral se do sebe a nikdy se neoženil, ač podle dochovaných pramenů jeho životem prošlo několik žen. Narodil se v rodině buditele 15. září 1867. Jeho otec Antonín vydával od roku 1860 první český list ve Slezsku Opavský besedník, odmítl uznat pravost Rukopisů a obvinil Václava Hanku z jejich padělání. Za své pročeské aktivity byl nucen přestěhovat se do Brna.

Zoufalství, beznaděj a pocit marnosti všeho

Jeho syn Vladimír v Brně studoval gymnázium a v Praze později filologii. Tam jej zklamala převažující německá atmosféra slovanského města. Rostoucí melancholie, nervozita a zádumčivost ho pak provázely po celý život.

V Praze se též zrodil další rys Slezských písní: zoufalství, beznaděj a pocit marnosti všeho. Vladimír zběhl ze studií, vrátil se do Brna a později se stal poštovním asistentem v Místku. Tam se seznámil s buditelem Ondřejem Boleslavem Petrem. Přátelství s ním sehrálo v Bezručově životě velkou roli.

Petr byl učitel, divadelník a vlastenec, jehož život se jakoby promítal v mnoha básních Slezských písní, což vedlo k teoriím o možném (spolu)autorství. Oba spolu vyráželi na túry po kraji, kde Petr seznamoval Bezruče s historií a problémy jednotlivých vesnic, upoutal jeho pozornost k sociální a národní otázce Slezska.

"Donesla ta knížka tolik hořkosti do mého života…"

První tři básně pod pseudonym Petr Bezruč vyšly v roce 1899 v týdeníku Čas. A o čtyři roky později tu Jan Herben otiskl pod názvem Slezské číslo 23 básní, které se rozletěly do světa. V knižním vydání se objevily ve stejném roce, ale Vladimír Vašek se k autorství přihlásil až v roce 1910.

Je pravda, že sám patrně z úspěchu svých veršů valnou radost neměl: "Donesla ta knížka tolik hořkosti do mého života, že jsem se již naproklínal řadu dnů ty okamžiky, kdy jsem se zapomněl a pustil ty verše do světa…" prohlásil později. Přesto v dalších letech vycházely Slezské písně stále častěji a básník se stal "národním" básníkem.

Vašek se však stahoval stále více do samoty. Utíkal před veřejností a před jakýmikoliv ovacemi. Rád podnikal túry (sám tomu říkal "výplazy") po Beskydech. Byl v dobré kondici, kterou si udržoval otužováním (rád se koupal v řekách nahý) a výlety. Roku 1945 získal titul národní umělec.

Zemřel uctíván, odměňován a chválen

Závěr svého života prožil ve městě Kostelec na Hané. Zemřel 17. února 1958. Uctíván, odměňován a chválen. Na jeho pohřeb na opavský hřbitov přišly tisíce lidí. Bránu hřbitova museli dokonce zavřít vojáci, jinak by se lidé u hrobu ušlapali. A jeho jméno se na Slezsku připomíná dodnes. Jeho tajemství, pokud skutečně nějaké má, však dosud nikdo nerozluštil.