Jeho první koncerty probíhaly v prostorách kulturního domu vysoké školy vojenské, kde už měl svůj fanclub. V 90. letech píše Pavel Býma první vlastní skladby, objevuje se na festivalu Porta a později i na Moravském vrabci. Poté, co se osamostatnil od kapely Akasha, býval stálým účastníkem finále Porty v Plzni. V roce 1997 se stal jedním z vítězů ankety Krtek festivalu Zahrada ve Strážnici.

Koncertoval s Vladimírem Mertou, Pepou Nosem a dalšími. Pavel Býma v současnosti působí ve Frýdlantu nad Ostravicí jako učitel kytary, trenér mladších žáků ve fotbalovém klubu 1.BFK. A na koncertech lidi baví coby zpěvák, kytarista a moderátor. Nebrání se ani označení kumštýř a komediant.

Jak jste se k muzice dostal? Chtěl jste už odmalička zpívat a hrát na kytaru?

Jak jsem se dostal k muzice? Řekl bych, že od plenek… Cvičil jsem svůj hlas dosti aktivně, a tak máma, aby mne uklidnila, dávala mi do postýlky takové to malé monofonní rádio. A tak jsem byl dosti ovlivněn naší hudební scénou v 70. letech, „Hastrmane, tatrmane melou“ nebo skladby našeho nejvyššího – Karlíka Gotta, třeba „Kávu si osladím“, nebo Vaška Neckáře. A nesmím zapomenout ani na písně naší nesmrtelné lidové zpěvačky Jarmilky Šulákové či na nedělní programy vážné hudby – Čajkovskij, Smetana, Dvořák. Nedávno jsem vzpomínal, jak mne holky – tím myslím paní učitelky – z mateřské školky na Smetánce (Smetanova ulice – pozn.red.) prosily, abych vždy něco zazpíval. Většinou to byly mé nejlépe zvládnuté písně – Na tom Bošileckém mostku nebo Černé oči běžte spát, takže jim vlastně mohu být vděčný za soustavný trénink. Na základní škole se mi začala líbit rocková muzika – Kiss, Judas Priest, Accept, Deep Purple, Led Zeppelin. Tu jsem vždy poslouchával v nočním programu rádia Katovice 2. Teď tak uvažuji, to poslouchání rádia mne provází celým životem, protože i na střední škole v Nitře jsme ladili Vídeň a vstřebávali hitparádu. Jsou to krásné roky plné Falca, Neny a jejích 99 růžových balonků, zároveň taky Helloweenu, Metallicy, no a začala se mi líbit propracovanost skladeb kapely Queen. Ale jak už to bývá, přišla nabídka z folkové kapely, abych zaskočil za nemocného zpěváka, a na nějakou dobu jsem u folku zůstal. Na výšce jsem hrával převážně pro své kamarády na schodech kulturního domu a tehdy to vypadalo jako na malém „amfíku“. Já dole a všichni na těch schodech. Proto se mi asi tak dobře hrálo na festivalu Zahrada ve Strážnici v sedmadevadesátém (lehký úsměv)…

Jak moc je podle vás těžké složit kvalitní písničku?

Miluji muziku a u té skvělé má člověk pocit, že by se mohl rozplynout. Už jste jej zažil, pane redaktore? Složit tedy dobrou skladbu, to není jen o tom napsat text, složit muziku a je to. Musí nastoupit spousta dobrých konstelací. Autor má vždy nějakou představu, kterou pak musí upravit pro interpreta a kapelu, pak se skladba vyvíjí a zraje. Já bych nerad dal písni konečný vzhled, protože za 10 let mne může napadnout k tomu ještě lepší aranž. Jak vždy říká můj kamarád Petr Penzeš: AAAA 365-tá verze. Ptáte-li se mne, zda u mne vzniká první text, či hudba, já jsem „hudbový“. Podle ní přizpůsobuji text, je to pak zpěvnější, ale o to více je práce s textem, a tak se někdy musí udělat opak – napsat text a zhudebnit jej. Anebo vám ji „pošlou shora“, jako se mi občas stává, že se mi skladba zdá, probudím se a napíšu ji. Samozřejmě mi to múzy nedají zadarmo. Například u skladby „Světlo a tma“, kterou můžete slyšet na mých oficiálních stránkách www.pavelbyma.com, se mi zdálo, že jedna naše známá zpěvačka měla životní jubileum, já čekal na chodbě v zákulisí, kde si pro mne přišla a řekla, ať si jdu s ní tuto skladbu zazpívat. Vešel jsem na pódium, při druhé sloce, opravdu nádherná verze s orchestrem a dětským sborem – přejel mi mráz po zádech, když jsme společně zpívali „Lásko, nezapomínej, zas nezačínej s tím, co ještě ve mne není…“, plný sál lidí i v lóžích divadla, mohutný potlesk. Tak a teď probuzení, vše ostatní mi bylo z paměti vymazáno a zůstal jen tento refrén, takže jsem ve tři v noci sedl a psal, dokud nebyla skladba hotová. No jo, holky okřídlený dokážou být někdy pěkný mršky…

Vzpomenete si, kolikátou už máte kytaru?

(smích..) Jejku… Měl jsem první ruskou, se strunami tak dva centimetry od hmatníku. Zážitek. Tu jsem nechtě přelomil při mém „flopu“ na postel. Pak přišla ořechovka, krásná načervenalá kytara – ani nevím, proč jí říkám ořechovka. Tu nyní vlastní mého nejlepšího kamaráda z armády Martina teta. Pak „schneiderka“, koncertní kytara a po ní na základě domluvy Zdeňka Tofla, coby porotce na Portě, „Pavle, hraješ dobře, zpíváš skvěle, ale chceš-li něco dokázat, kup si novou kytaru“, temně modrá. No a už zbývají jen mé lásky, bílá a černá kráska – elektroakustika ,od našeho skvělého kytaráře Františka Furcha, a elektrika Gibson. Střídám je na koncertech často, neboť každá je zvukově jiná a taky používám několik druhů ladění, takže si mnohdy musím ještě nějakou půjčit od přátel z hudebnin ve Frýdku. A zda mám kytary pořád u sebe? Někdy s nima i usnu…

Jaké máte plány pro nejbližší měsíce? Kde všude vás lidé uslyší?

Tak mé plány jsou v tomto roce jasné: vše nachystat na rok příští, točí se cedéčka, jedno písničkářské a druhé s kapelou, proto se zúčastním jen několika koncertů a festivalů. Například 24. června budeme mít ve Frýdlantu nad Ostravicí společný koncert s kapelou Fleret, pak festival v Dobrých Bohuniciach na Slovensku, Krylonoce v Kutné hoře nebo Muzikantské žně ve Frýdku Místku, na které vás i čtenáře srdečně zvu.

Jakou muziku vy sám nejraději posloucháte?

Dobře jste se zeptal, kdyby vaše formulace zněla „kterou nejčastěji“, musel bych říct, že svoji. Na vaši otázku však odpovím, že dobrou, co má hlavu a patu a zamrazí mne u ní. A kapely? Už jsem o nich výše hovořil. Snad bych ještě mohl přidat Elvise, U2, Alanis, Garou. A z našich? Moje oblíbenkyně je Věruška Špinarová – s ní si zazpívat duet, to by byla věc. Byl jsem před 14 dny na koncertě. Pak Jarda Nohavica, jedinečné Turbo, se kterými jsem měl tu čest si taky zazpívat minulý rok v Nošovicích. To jsou mé srdcovky.

Jak je na tom podle vás frýdecko-místecká hudební scéna?

Frýdecko-Místecko, to je multižánrová líheň talentů. Zasahuje vlastně až po Třinec, Těšín, Ostravu a Nový Jičín, kde se kapely mohou projevit na skvělých festivalech, třeba jako Sweetsen fest, Muzikantské žně, třinecká Noc plná hvězd, Ostravský Colours a dalších. V tomto hudba nestrádá, snad jen by to chtělo zlepšit lidský přístup potencionálních oslovených partnerů pro jednotlivé akce, kdy se objeví spousta výmluv, že je špatná doba, krize, a tak není peněz na rozhazování. To se pak organizátoři těchto akcí mají co obracet, aby vše zvládli a pozvali i nějakou tu naši stár. Je skvělé, když vám někdo vyjde vstříc a ono to jde, když se chce – tímto děkuji své manažerce Andrejce Novákové, za její práci, a svým oficiálním partnerům, kdy se snažíme pomocí z výdělku mých koncertů a CD postiženým dětem. A kde si pak na festivalu můžete odpočinout od práce, u muziky kapel, které příjemně vlezou pod kůži – například Čadi, dua Femme2fatale kde Eva Slaná pochází z Frýdku, ač nemusím revivalovky, skvělé jsou Pro Police a Team. Každému podle jeho gusta, a kdybych je měl všechny vyjmenovat, jsme tu do rána. No a mým vroucným přáním je, abyste si po skončení tohoto rozhovoru pobrukoval moje písně.