Slavnost je známá v celém Karpatském oblouku, například na Valašsku jí říkají Redyk. „Svátek připomíná jednu znejdůležitějších událostí vživotě zdejších pastevců, kteří většinou vkvětnu odcházeli se stády ovcí na „letní pobyt“ do salaší vysoko do hor,“ vysvětlil jeden z organizátorů akce Leszek Richter. Starý obřad, který měli lidé možnost ve zkrácené podobě vidět, absolvovalo zhruba padesát ovcí – majitelkou stáda je Lenka Koždoň. Areál Dolek navštívilo na patnáct set návštěvníků. Potěšil je také jarmark, ukázky lidových řemesel a unikátních hudebních nástrojů nebo vystoupení folklorních souborů. „Chodíme tady pravidelně i s dětmi, slavnost je zajímavá zejména pro ně,“ uvedli manželé Jaroslav a Petra Sikorovi z Košařisk. „Líbila se mi výroba zvonečků i dřevěné výrobky. I když jsem místní, na slavnosti jsem poprvé. Dosud mi nikdy nevyšel čas. Musím říct, že je to super,“ poznamenala Halina Waclawkova ze sousedního Milíkova.

Návštěvníkům areálu zahrál a zazpíval například folklorní soubor Lipka z Jablunkova, ze stejného města přijel i Jan Czepiec, který lidem ukázal vlastnoručně vyrobenou trombitu – pětimetrový nástroj, kterým se mezi sebou salašníci dorozumívali. „Je to jejich mobil,“ smál se Jan Czepiec.

Leszek Richter o obřadu Miyszani łowiec:

„Obec Košařiska leží na svazích údolí říčky Kopytné a je ze tří stran obklopena beskydskými vrcholy. Jméno potoka prý vzniklo podle rostliny kopytníku evropského, který roste vjeho okolí, ale stejně dobře mohl být pojmenován podle otisků stovek ovčích kopýtek, jimiž jsou od pradávna posety jeho břehy. Tradičním živobytím zdejších horalů je totiž chov ovcí, jak koneckonců napovídá i samotný název obce, vždyť „košár“ není nic jiného, než ohrada pro ovce.

Když se louky ležící na svazích Kykuly, Gruníčku nebo Kyčery zazelenají první jarní trávou, v Košařiskách se začínají chystat na největší „ovčí“ slavnost vroce. Vmístním gorolském nářečí se nazývá „Miyszani Łowiec“, česky se mu říká Vyhánění ovcí, po celém Karpatském oblouku, například na Valašsku, je spíše známá jako Redyk. Tento svátek připomíná jednu znejdůležitějších událostí vživotě zdejších pastevců, kteří většinou vkvětnu odcházeli se stády ovcí na „letní pobyt“ do salaší vysoko do hor. Byla to velká událost, která se dotýkala všech místních obyvatel, vždyť ovce spolu sdalším dobytkem často představovaly jejich jediný majetek. Tím nejdůležitějším proto byla ochrana zvířat a ovčáků pasáků, zvaných „łowczorzi“, před domnělým nebezpečím, které tehdy představovaly zejména šelmy a nemoci. Není proto divu, že odchod stád a jejich hlídačů býval spojen s různými obřady a rituály. A právě jejich zachování je hlavní příčinou, proč se nadšenci zPolského kulturně-osvětového svazu (PZKO) rozhodli svátek Vyhánění ovcí znovu oživit.

„Miyszani łowiec“ se dříve říkalo prvnímu dni salašování. Tehdy majitelé stád vyháněli ovce na salaše, kde je bača a přebíral a zapisoval si, kolik jich patří tomu kterému hospodáři. Počítání ovcí mělo svůj význam, podle toho se pak určovalo, jaký podíl sýra kdo dostane. Ovečky vminulosti doprovázela většina členů rodiny, takže se na salaši sešla celá vesnice. Zvířata různých majitelů však nechtěly držet pohromadě a bylo nutné udělat znich jedno velké stádo. To je vlastně pravý význam slova „miyszani“, šlo prostě o to ovce „zamíchat“. Proto všichni společně utvořili kruh kolem mladé jedličky a ovčáci hnali ovečky kolem ní. Rituál měl kromě své praktické stránky i svůj magický význam a tedy i přesná pravidla. Stádo nazývané „krdel“ muselo jedličku oběhnout třikrát a ve směru „na poslun“, neboli za sluncem. Poté každá ovce procházela do „košáru“ otvorem vpřepážce zvané „strunga“, u kterého hořel obřadní oheň. Na ten se přikládalo hlavně trouchnivé dřevo, aby hodně kouřil, a ovce ho musely po jedné přeskočit. Tato vatra se pak udržovala až do posledního dne pastvy a bačové ji pečlivě hlídali. Pokud oheň uhasl, nesměl se jednoduše zapálit – mohl být znovu roznícen jedině uhlíky ze sousední vatry. Obřady pak pokračovaly modlitbou, při níž si ovčáci klekli na bílý šátek, sklonili se kzemi a přikryli si hlavu houní. I ta měla svůj význam. Tak jako oni vtu chvíli neviděli na své ovečky, tak na ně díky modlitbě neměli vbudoucnu vidět ani vlci, největší nepřátelé jejich stád. Kromě toho to byla ochrana před uhranutím, nepřejícní lidé měli být stejně slepí jako oni vtu chvíli pod „guňou“. Po modlitbě se „krdel“ posypával jehličím zmraveniště a hlínou zkrtin a nakonec se stádo okuřovalo zelím a ještě světilo vodou. To mělo od oveček odehnat nemoci a ochránit je před zlomením nohy na pastvě. Pak už mohlo začít první dojení a slavnostní výroba prvního sýra.“