Ve zdejším muzeu si mohou návštěvníci prohlédnout stovky nejrůznějších exponátů, které spojuje jediné: všechny se váží k historii Skalice a přilehlých obcí. „Historické předměty sbírám už od mládí. Základ k tomuto koníčku mi kdysi dal jeden skvělý učitel dějepisu na základní škole. Jmenoval se Spáčil a dějepis nám dokázal vysvětlovat tak poutavě, že mě tenkrát začal ohromně bavit a zajímá mě dodnes,“ zavzpomínal Miroslav Melichařík. „Už v mládí jsem začal sbírat různé staré předměty. Chodil jsem po chalupách, šmejdil po půdách a otravoval jsem lidi tak dlouho, až mi staré a pro ně nepotřebné věci nakonec dali. Dnes už je to horší, chalupy jsou většinou uklizené a staré harampádí lidé dávno spálili,“ povzdech si sběratel.

Ještě později, jako mladík po vojně, se Miroslav Melichařík skamarádil s významným místním písmákem a buditelem Jaroslavem Mikolášem. „Byl to největší a velmi uznávaný místní sběratel. Velmi mě inspiroval a mnoho jsem se od něj naučil. Později mi také do sbírky věnoval několik vzácných předmětů,“ pověděl sběratel.

Muzeum Skalice vzniklo po povodních v roce 1997. „Sbírku jsem tehdy ještě měl doma. Když přišla povodeň, trochu vody nateklo i do našeho domu. Měl jsem tenkrát velký strach, aby sbírka nepřišla k úhoně. Právě v té době jsme spolu s dalšími několika nadšenci ze Skalice založili občanské sdružení Vlastivědné sdružení Skaličan a zřídili muzeum. Většina exponátů tak nyní našla místo v prostorách místního kulturního domu,“ popsal vznik muzea Miroslav Melichařík.

Mezi exponáty jsou skutečné skvosty, které by sběrateli mohly závidět i leckterá velká muzea. „Největším pokladem tu jsou asi dřevěné dveře s unikátním a dodnes funkčním dřevěným zámkem z roku 1358. Zámek je vlastně systém dřevěných západek, do kterých pasuje dřevěný klíč ve tvaru špalíčku s řadou vyřezaných žlábků. Je to geniálně jednoduché,“ předváděl naprosto snadné, rychlé a účinné odemykání a zamykání 652 let starých dveří Miroslav Melichařík.

Dalším pokladem z naprosto jiného soudku je například první vydání Slezských písní z roku 1911 s originálním podpisem Petra Bezruče – a nejen to. Na stránkách knihy jsou tužkou vepsány Bezručovy osobní poznámky. „Některá slova nebo řádky, které se Bezručovi nezdály, jsou v knize vyškrtány a v dalších vydáních už se neobjevovaly,“ ukazoval sběratelský unikát Miroslav Melichařík. V jeho sbírce je ale i obrovské množství dalších unikátů. Některé mají pro místní lidi spíše osobní hodnotu, jako třeba nejrůznější místní kroniky, historické obrazy zdejších míst, nebo prapor DTJ vyšitý pro Skalici v roce 1928. Jiné předměty mají nadregionální hodnotu. Sem by se dal zařadit třeba legionářský kroj z první světové války, určitě více než sto let staré slaměné boty nebo sbírka místních lidových písniček, jež sepsal známý jedné staré skalické ženy, která sama neuměla psát.

„Muzeum je příliš malé, ve skříních a na různých dalších místech mám poschováváno i mnoho jiných zajímavostí, které už se do dvou muzejních místností prostě nevejdou. Jsou mezi nimi například saně skalických farářů z roku 1850,“ usmíval se Miroslav Melichařík. „Velmi bych si přál někde ve Skalici pro muzeum najít větší prostory. Žádné vhodné tu ale nejsou,“ pokrčil rameny sběratel. I přes poněkud stísněné prostory se však na jeho mimořádnou sbírku chodí rády dívat děti z místní školy, ale i ostravští vysokoškolští studenti, kluby důchodců a mnoho dalších zájemců. Miroslav Melichařík muzeum tradičně otevírá i během místního plesu, který se koná v kulturním domě – a na nezájem plesajících Skaličanů si rozhodně stěžovat nemůže.