Někteří chodí za poznáním po hradech a zámcích, jiní navštěvují různá muzea. Vítězové soutěže Deníku uspořádané k šedesáti letům bývalé Nové huti Klementa Gottwalda se mohli zúčastnit komentované prohlídky rozlehlého podniku s dnešním názvem ArcelorMittal Ostrava.

Netradiční trasa, na kterou se běžný člověk v dnešní době hned tak nedostane, je zavedla do všech fungujících provozů. Návštěva „ocelového města“ začala na koksovně výstupem přímo ke koksovacím bateriím. Pokračovalo se na aglomeraci Sever, která je známá jako největší zdroj prašnosti v huti. Loni byl na ni proto umístěn moderní tkaninový filtr za miliardu korun.

Právě na aglomeraci od roku 1970 pracoval důchodce Ladislav Hudec z Polanky nad Odrou, který byl jedním z vítězů soutěže, již se prohlídky kunčické huti zúčastnili. „Pracovali jsme tu kdysi v mnohem horších podmínkách, ale nikomu to nevadilo. Spékací pásy na aglomeraci vypadaly stejně jako dnes, ale jen tu nebyly všechny ty filtry,“ konstatoval.

Vzpomínal i na to, jak bylo v areálu huti mnohem rušněji. V dobách největší slávy v ní pracovalo pětadvacet tisíc lidí. „Tady jsme se chodili najíst,“ ukázal Ladislav Hudec na starou budovu kantýny vedle aglomerace. „To byly doby polévka za korunu, hlavní jídlo za 3,50. Dnes už to je jiné,“ dodal.

Další cesta vedla od rudných úložišť až na vysokou pec číslo 4, která je v současnosti v provozu spolu s „dvojkou“. Účastníkům prohlídky se tak naskytl fascinující pohled na to, jak z pece vytéká potok žhavého železa. Nejvíce tím byl fascinován sedmnáctiletý Radek Melša, kterého vzal s sebou na exkurzi další vítěz soutěže Jan Walach z Ostravy-Zábřehu.

„Já jsem na huti pracoval od roku 1960 jako mzdový účetní a pak v ekonomickém oddělení. Jsem překvapený, jak je to tady udržované nedovedu si představit, že by se huť někdy zavřela. Je na ni navázaná spousta činností, malých podniků i škol. Vím, že se na ni nadává, ale jak to sleduji, tak se toho hodně změnilo k lepšímu,“ vyjádřil se Jan Walach.

Vladimír Tvardek z Bartovic jako třetí z vítězů soutěže s sebou vzal na prohlídku do Mittalu svého kamaráda a bývalého kolegu Pavla Ryšku. Oba byli jako doma hlavně v nejnovějších částech areálu na minihuti a pak hlavně na středojemné válcovně, kde spolu oba pracovali pětadvacet let.

„Můj otec byl horník a říkal mi: ,Ty do dolu nepůjdeš ani za nic.’ Tak jsem šel do huti,“ vyprávěl pan Tvardek. „My jsme spolu měli takové druhé manželství. Dělali jsme takzvaný kolotoč šichet, což byly dvě ranní, dvě odpolední, dvě noční a pak dva dny volna. Bylo to náročné, ale zvykli jsme si. Vzpomínek, které se nám při této návštěvě vybavují, je velká spousta,“ doplnil ho Pavel Ryška.