Bedřich Opočenský: tankista, díky němuž je Ostrava, jaká je

Ostrava si brzy připomene 75. výročí konce druhé světové války a osvobození města. Oslavy výročí však musely být kvůli současné pandemii zrušeny. Moravskoslezský deník a město Ostrava proto touto formou ve společném seriálu připomenou výročí osvobození města a konce druhé světové války. Zavzpomínejte s námi na hrdiny, události a příběhy posledních bojů největšího konfliktu v dějinách lidstva i samotného města.

Bedřich Opočenský poskytl exkluzivně pro Ostravskou radnici a Deník následující rozhovor:

Co vás v roce 1944, tehdy 20letého mladého muže, vedlo k tomu, aby vstoupil do Svobodovy armády a šel osvobozovat Československo, zemi svých předků, kterou nikdy předtím neviděl?
My jsme tenkrát ani na chvíli nepřemýšleli, zda vstoupit, či nevstoupit do Československé armády. Naše rozhodnutí bylo jednoznačné. Byli jsme hrdi, že můžeme bojovat. Já konkrétně jsem již v polovině roku 1943 vstoupil do tajné organizace Blaník, která měla deset členů. Tuto organizaci vedl Václav Vlk. Byl před válkou taxikářem v nedalekém Lucku. Měl auto na dvorku na špalkách, protože nebyl benzín. Zasvěcoval nás však do řízení motorových vozidel. Jen do vstupu do armády jsem byl za tuto činnost třikrát velmi blízko smrti.
Když se fronta přiblížila, a to až k naší vesnici, věděli jsme, že se do ní určitě přihlásíme jako řidiči. Takto se mnou byli „vyučeni" jako řidiči v Blaníku Josef Šerák, Vrzal, Hnídko, Fořt a Jaršík. Nás šest bylo u odvodové komise v městě Rovně, kde právě generál Svoboda všechny jmenované doporučil veliteli tankového sboru kapitánovi Jankovi jako řidiče tanku.
Pro mě bylo hrdostí, že mohu jít bránit a to i svým životem Československou republiku, proti fašistickým okupantům. Bylo to z důvodu, že jsem rodem z české krve a byl jsem na svou vlast hrdý a chtěl jsem, aby byla opět svobodná.

Ve svém tanku jste prošel boji na Dukle, u Jasla, na Slovensku a v Polsku. V dubnu 1945 jste stáli před Ostravou. Dokážete i po 71 letech vyjmenovat muže, kteří tvořili osádku vašeho tanku a jaké bylo číslo vašeho tanku?
První tank jsem převzal u Zyndranowé, před státní hranicí ČR. Řidičem byl Josef Šerák, ten z našeho volyňského Blaníku. Střelcem byl Alexandr Vízek a nabíječem Jožka Bertík.
V době osvobozování Ostravy jsem byl v hodnosti rotného. Byl jsem velitel tanku s věžovým číslem 725. V průběhu války jsem celkem vystřídal sedm posádek. Nechci je jmenovat osobně, protože bych vzhledem k mému vysokému věku a současnému zdravotnímu stavu, mohl udělat chybu a to rozhodně nechci.
Boj o Sýkorův most vidím stále před sebou. Za mostem byly tenkrát činžáky, dnes tam již nestojí. V těchto domech bylo plno nepřátel s pancerfausty. Bylo jasné, že zde na nás již čekali. Z oken po nás střílela pěchota. Jeli jsme okolo obchodu ASO a k mostu jsme dorazili těsně za tankem, kterému velel Ivasjuk a jehož řidičem byl Hroch. Domluvili jsme se, že oni přejedou, zatímco my je budeme krýt. Před mostem Hroch na chvíli zastavil. Asi se domlouvali, zda mají jet dále. Za chvíli se rozjel, a když byl na druhé straně, dostal zásah do věže. Já jsem pálil do oken, tím jsme jistě posádce uvedeného tanku zachránili život.
A co se týče Sýkory, tak k tomu nemůžu říct vůbec nic. My jsme ho tam neviděli. Ani žádné nálože na mostě nebylo vidět. Ale mohly tam být a i Sýkora, který je mohl zlikvidovat. Mohlo se stát i to, že dráty byly přerušeny po našem nechtěném zásahu do mostu, který se po té ráně celý otřásl. Vím ale jedno. Je vysoce nepravděpodobné, že by osádka Hrochova tanku se Sýkorou mluvila, jak se po válce tradovalo.

Přišli jste v bitvě o Ostravu o některé spolubojovníky, vaše kamarády? Které?
Namátkou vzpomenu na první tank, který vjel na Sýkorův most, a my jsme je kryli. Velitelem tanku byl rtn. Nikolaj Ivasjuk, který byl vážně raněn. Radista rtn. Ivan Ahepjuk bohužel zahynul. Další dva členové posádky tohoto tanku, konkrétně střelec voj. Josef Vaněk byl raněn, stejně jako řidič tanku svob. Alexandr Hroch. Zabitých a raněných byli při osvobozování Ostravy tisíce a nelze je jmenovat. Je však nutné si jejich nejvyšší oběť, kterou na oltář svobody položili, neustále připomínat. O to větší radost mám, že právě město Ostrava se stává jedním z měst, které si památku padlých, raněných i žijících osvoboditelů tohoto krásného města pravidelně připomíná.

Jak vás vítali obyvatelé Ostravy? Byli překvapeni, že slyší češtinu a slovenštinu, vidí československé uniformy?
Když jsme projížděli Ostravou, vítali nás občané na každém kroku. Nosili nám kartony cigaret, jídlo, květiny a také i alkohol. Velitelé nám slíbili, že se vyspíme v hotelu, že se také vykoupeme a dostaneme teplé jídlo. Další den za mnou přišel velitel 1. československé samostatné tankové brigády v SSSR podplukovník Janko a já mu dělat čestnou stráž.
Ostraváci byli a věřím, že stále jsou otevření, milí a velmi příjemní v projevu svých opravdových citů. Z jedné strany se jedná o tvrdé chlapy, kteří jsou zocelení těžkou prací, ale z druhé strany se jedná o lidi se srdcem na dlani. Měli radost ze svého osvobození a tuto radost nám opakovaně dávali najevo. A to trvá stále.¨
Nevzpomínám si, že by bylo velké překvapení, že umíme česky. Myslím si, že lidé byli průběžně informováni o tom, že v zahraničí bojují českoslovenští vojáci.

Po válce jste se usadil na Litoměřicku v severních Čechách. Jak často jste se v posledních letech do Ostravy přijel podívat, při jakých příležitostech? Žijí tady ještě někteří z vašich spolubojovníků?
Do Ostravy jsem jezdil pravidelně, již také proto, že zde žil můj nejlepší kamarád Mikuláš Končický, můj spolubojovník. Vzájemně jsme se navštěvovali s rodinami. Byl také kmotrem mého syna Jiřího. Jezdili jsme spolu s Karlem Šerákem, ale i dalšími spolubojovníky na oslavy osvobození.

Jaký je váš vztah k městu, k místním lidem? Které současné osobnosti z Ostravy se vám vybaví jako první?¨
Město mám neskutečně rád, protože Ostravu tvoří právě lidé. Lidé, kteří byli vždy velmi přátelští a pohostinní. I dodnes mě žádají právě občané Ostravy o podpisy mých fotek i knih. Dokonce mi jeden mladík vymodeloval tank, kterým jsem bránil pověstný Sýkorův most.
Pokud se ptáte, na osobnosti jednoznačně označuji pana primátora Tomáše Macuru, kterého si troufám označit za svého přítele. Pan Macura, opravdu důstojně reprezentuje vaše město. Váží si její historie a nás co jsme městu přinesli svobodu. Váží si osvoboditelů nejen slovy, ale hlavně činy! Jako jeden z mála. Troufám si říct za mě a Karla Šeráka, že nám jako jeden z mála lidsky poděkoval, byť my to kvůli vděčnosti nedělali. Jeho dík, vždy neskutečná vřelost, skutečnost, že jsme se díky němu s Karlem Šerákem stali čestnými občany města Ostravy, nám dělal dobrý pocit, že se na nás nezapomíná. A také podal návrh na naše povýšení, kterého se bohužel kamarád nedožil. To vše pro mě znamená opravdu moc.
Zde uvádím, že se má láska k Ostravě promítla i na mou vnučku Hanku, která mě do Ostravy často doprovázela a získala zde několik dobrých kamarádů, s kterými se navštěvuje a je v pravidelném kontaktu.

Připomíná si Ostrava a její obyvatelé důstojně výročí osvobození a další svátky? Těší vás, že město udržuje hroby padlých a památníky, nezapomíná na osvoboditele města, válečné veterány?
Je vždy krásné směrovat do Ostravy, a právě proto tuto cestu vykonávám v době, kdy v květnu slaví osvobození. V ostravských ulicích je znát, že se zde osvobození slaví, na rozdíl od jiných měst. Velmi kladně hodnotím skutečnost, že občané Ostravy se připojují k oslavě. Je bohužel smutným faktem, že je každopádně v naší republice znát, že tak jak nás veteránů ubývá, tím i úměrně klesá zájem lidí o historii a průběh 2. světové války.

Myslíte si, že dnešní mladí lidé si dostatečně uvědomují, jaké oběti musela vaše generace přinést v bojích za osvobození naší vlasti od německých okupantů? Chtěl byste něco vzkázat občanům Ostravy a zejména mladým lidem?
Mladí lidé v dnešní době mohou jen těžko chápat, co naši vojáci, včetně vojáků Sovětské armády vytrpěli, pokud naše školství nebude klást větší důraz na výuku pravdivé historie. Nejednou jsem byl svědkem, kdy malí školáci při hraní státní hymny vůbec nevěděli jak se chovat. S minulostí souvisí současnost, ale i budoucnost. Je jen hrstka těch, co se zabývají opravdu tím, co se skutečně odehrálo v době 2. světové války. Stejně tak, jako dobou před a po skončení válečných let. Rád bych vzkázal nejen mladým a všem občanům Ostravy, buďte hrdí na svou zemi, važte si svobody a klidu, a svou zemi si chraňte!
Chtěl bych na závěr vzkázat všem mladým lidem, ale i celé naší společnosti, aby usilovali o mír. Válka to je nejhorší, co je může potkat. Ať brání mír. Našim politikům bych chtěl vzkázat, že by se neměli hádat, ale rozumně jednat. Jednají o lidech, jejich osudech a to by měli mít vždy na mysli.