Větší část svého života strávil osmačtyřicetiletý Pavel Ermis ze Sedlnic na Novojičínsku na vozíku. Než před jednatřiceti lety ochrnul, miloval fotbal a hokej. „K rugby vozíčkářů jsem se dostal vlastně zcela náhodou. Hráli ho mí kamarádi v Hradci Králové, kam jsem každou neděli dojížděl z Ostravy na trénink,“ popisuje své začátky z roku 1997 sympaťák SK Ostrava s pětkou na dresu. Podle svých slov je patrně nejstarší nejen věkově, ale i „služebně“ v tomto sportu. K němu se přitom tehdy v Hradci Králové dostal velkou oklikou. 

„Zkoušel jsem spoustu jiných sportů – od ping-pongu přes atletiku, závodil jsem ve formulce a jezdil maratony i půlmaratony. Všechno mě vlastně i bavilo, ale bylo to strašně náročné a hlavně jsem jako sportovec vždy tíhl ke kolektivu. Když jsem někde trénoval sám, docela jsem se trápil. Tohle mě baví více,“ říká Ermis v upřímné zpovědi.

SÍLA HRÁČŮ

Sport je to vskutku zajímavý, vychází z basketbalu, na hřišti jehož rozměrů se také hraje, a to v počtu čtyři na čtyři. Hráči si míč přehazují z vozíku na vozík a bod tým připisuje, když hráč na vozíku s míčem pod kontrolou přejede koly osmimetrovou bránu tvořenou kužely v místě basketbalových košů.

„Zajímavostí je, že každý hráč má své body, jakousi sílu, podle toho, jak je ochrnutý. Součet bodů hráčů jednoho týmu na hřišti může být maximálně osm, čímž vzniká možnost dostat do hry i více postižené hráče, a zároveň udržet sílu týmu v rozumných mezích,“ vypráví Ermis, který hraje s hodnotou 2,5.

PÁDY KE HŘE PATŘÍ

O rugby se v tomto případě nehovoří pro nic za nic. Střety mezi vozíky, které jsou proto opancéřované, nejsou ničím ojedinělým. A častokrát za zápas, který se hraje čtyři krát osm minut zastavovaného času, se stane, že se vozík s hráčem po střetu převrátí. „Je to běžná součást hry. Vozíky jsou tomu uzpůsobené. Kola jsou zešikma, abychom si neskřípli ruce, vzadu máme podpůrná kolečka, abychom se sami od sebe nepřevrátili, a vepředu malé radlice, do kterých vrážíme. Pokud převrácený hráč nepřekáží ve hře a nespadne škaredě, s jeho postavením zpět na kola se čeká až do přerušení hry,“ popisuje Ermis následky soubojů.

Jeho tým obvykle trénuje na vítkovické průmyslové škole v Ostravě, avšak v současné době se připravuje ve sportovní hale Bospor v Bohumíně. Tam o víkendu hrály národní ligu jen tři týmy ze čtyř. Trutnovští kolegové se k Ostravákům, Pražákům a Kladeňákům nepřidali. „Kvůli koronavirové situaci nechtěli přijet. Mají dosti postižené hráče a nechtěli nic riskovat,“ vysvětluje Pavel Ermis situaci v táboru soupeře.