Blíží se Vánoce, a také proto si připomeňme to, co by mělo být v těchto dnech nejdůležitější. Myslet na své bližní můžeme nejen v rodině, ale také na ty, kteří nikoho nemají a jsou rádi za každý lidský kontakt a přízeň.

Právě pomoc bližním je náplní práce, a dá se říci i života, paní Jany Jarnotové z Českého Těšína, která byla společně s manželem Eduardem za charitativní dobrovolnickou činnost oceněna biskupem Františkem Václavem Lobkowiczem.

Sama se Jana Jarnotová začala charitě intenzivně věnovat poté, co skončila s prací v lékárně a šla do důchodu.

„I práce v lékárně je vlastně služba lidem. Když jsem potom byla v důchodu, nikdy jsem nikterak nezahálela a z počátku jsem se velmi starala o vnuky, což byla hlavní náplň, která mě bavila. Když už byli kluci starší, začali jsme s manželem navštěvovat komunitní centrum v Českém Těšíně, které patří pod charitu,“ vypráví Jana Jarnotová o tom, co ji a manžela motivovalo k práci se starými lidmi.

„Zjistili jsme, že máme ještě mnoho energie, kterou bychom mohli předat dál. Manžel vlastně začal s charitou spolupracovat ještě o něco dříve. Pomáhal například na zahradě, nebo když něco potřebovali spravit, udělal to. A protože se zajímal i o historii Těšína, často jsme dělali výlety, i na polskou stranu, a manžel v podstatě zastal roli průvodce,“ doplňuje Jarnotová informace také o svém manželovi.

A kde ještě stále zmíněnou energii oba manželé berou? Jana Jarnotová je názoru, že z nich vyvěrá přirozeně, protože je tato činnost celoživotně baví a naplňuje. Dobrovolníci prý dokážou lidem předat věci, kterými žijí právě oni ,a obohatit tak životy jiné.

Na otázku, co cítila při ocenění biskupem Lobkowiczem, sama pak odpovídá skromně: „My jsme to nebrali tak, že je to až tak vysoké ocenění, protože to všechno děláme především rádi. Není to povinnost, ale potěšení i zábava. A ač jsme si ze začátku říkali, že to děláme příliš krátkou dobu na to, abychom byli oceňováni, přesvědčovali nás, že jsme nominováni oprávněně.“

Pravá podstata pomoci lidem, kteří v domovech seniorů už nemají příliš mnoho lidského vlídného kontaktu, souvisí také s vyznáním manželů Jarnotových.

„Oba jsme věřící a to je právě taková ta náplň, kterou člověk i někde uvnitř cítí. Poslání i služba druhým by měly jít vždy přirozenou cestou,“ dodala na závěr.