„Máme i klokaní pár, ke kterému jsme sháněli nějaká zvířátka, ať se mohou společně pást. O marách stepních jsme četli, že nejsou konfliktní. Tak jsme je chtěli zkusit. Koupili jsme samičku a samečka,“ vzpomínala chovatelka, která si mary stepní přivezla vloni v září z brněnské zoologické zahrady.

Ale hned po několika minutách – po vypuštění do výběhu – přišly první komplikace. „Měli jsme plot ze svařované kari sítě. Nenapadlo nás, že takhle velké zvíře otvorem proskočí. Samička to ale dokázala,“ dodala Simona Čechová. Zvíře naštěstí daleko neuteklo a skrývalo se poblíž domu. Ke slovu se nakonec dostali přivolaní hasiči ze speciálního odchytového týmu, kteří hlodavce „dopadli“.

Jako králíci 

Následovalo důkladnější zabezpečení výběhu. Jenže… „Říká se, že si mary dělají v zemi ďolíky. Ve skutečnosti hrabou metrové až metr a půl hluboké díry, přes které se protáhli pod plotem. Ze zahrady se už ale nedostali,“ řekla Simona Čechová.

Mary stepní ani klokani nejsou na chov extrémně nároční. „Vlastně se chovají jako králíci. Snášejí dobře naše zimy, stačí závětrný a suchý přístřešek, kde tráví zimu a mají možnost se schovat ve slámě. Co se týká jídla, žerou seno, kořenovou zeleninu, obilniny, granule pro králíky a suché pečivo. Důležitý je i minerální liz a stále čerstvá voda,“ doplnila Simona Čechová.

Stres

Problémem je ale stres, který může být u obou druhů smrtící. „Náš klokaní sameček, kterého máme odmalička, takto přišel o rodiče. Jeli jsme pro něho až do Strupčic v Ústeckém kraji. Hasiči tam měli zásah při požáru u sousedního pozemku. Samička měla mládě ve vaku. Dospělí klokani, kteří byli vystresovaní, se v noci uhonili a uhynuli,“ uvedla Simona Čechová.

Zůstal klokaní sirotek. Majitel z Ústecka si naštěstí věděl rady a začal s umělým odchovem. „Pak jsme si ho odvezli k nám. Chtěla jsem kontaktní zvíře a tohle byla ideální příležitost. První měsíce trávil s námi v obýváku v upleteném vaku. Krmili jsme ho mlékem,“ řekla Simona Čechová s tím, že malého klokánka vyměnili s chovatelem ze Strupčic za dikobraza, se kterým měli doma problémy. „Svým chováním připomínal spíše bobra. Vše dřevěné zničil a taky skvěle hrabal. Manipulace s ním byla dost nebezpečná. Nestřílí ostny, jak se většina lidí domnívá, ale když s nimi do vás nacouvá, zůstanou v kůži a je to velmi bolestivé. A tak jsme jej raději přenechali zkušenějším a ujali se klokaního sirotka,“ vysvětlila Simona Čechová.

Chovu exotických zvířat se věnuje více než deset let. „Dříve jsme tu měli i surikaty, kaloně, nosály a zmíněného dikobraza, ale kvůli administrativě, týkající se povolení a registrace, jsme nakonec chov zredukovali. Kromě klokanů a mar stepních chováme ještě želvy suchozemské. Nejhezčí odměnou v chovu je narození mláďat,“ uzavřela Simona Čechová.