Řidičský průkaz vlastním dobrých třináct let, když ale usedám za volant tohoto vozu, cítím se, jako bych byl znovu v autoškole. A nejen proto, že nemá pedál spojky a místo řadicí páky tři tlačítka s písmeny D, P a R. Za pár okamžiků budu poprvé řídit vůz, o kterém se často hovoří jako o dopravním prostředku budoucnosti. Elektromobil.

S vozem Hyundai Ioniq stojím na kraji silnice v Koutech nad Desnou. Pohled do zpětného zrcátka, levý blinkr. „Stiskněte brzdu a zmáčkněte déčko,“ instruuje mě Ludvík Štrobl, pracovník Přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé Stráně.

Je příznačné, že tento vůz patří právě elektrárenské společnosti ČEZ. Ta pětici elektrických aut pro své elektrárny a provozy pořídila s využitím dotace Operačního programu Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost.

BEZ ŘADICÍ PÁKY

Rozjíždíme se směrem Loučná nad Desnou. Ve svém autě bych právě zařadil dvojku. Instinktivně sahám po řadicí páce, ta tu však není. „Jen sešlápněte pedál a ono to zrychlí samo,“ usmívá se můj průvodce.

Po chvilce se na ukazateli rychlosti objeví číslice šedesát. Mám přitom pocit, že jedeme maximálně čtyřicítkou. Normálně bych se orientoval podle zvuku motoru, ten však v kabině neslyším. Elektrický pohon je nezvykle bezhlučný. „Tichost toho auta je zavádějící. Do třiceti kilometrů v hodině ale vydává zvuk podobný bručení spalovacího motoru. Je to proto, aby lidé ve městě slyšeli, když se k nim blíží,“ říká můj průvodce.

AŽ DO PRAHY

U vozu o výkonu 88 kilowatt uvádí výrobce dojezd 280 kilometrů. „Když na to řidič šlape, rapidně se snižuje. Ale klidnější jízdou se dá dojet od nás až do Prahy. Na delších cestách dobíjíme v Hradci Králové, při jízdách na jih v Rousínově. Jedno nabití trvá od dvaceti do pětatřiceti minut a jsme schopni se s tím autem dostat všude,“ popisuje vedoucí pracovník elektrárny.

Kratší dojezd a vyšší pořizovací cenu vyvažují nízké provozní náklady. Vzdálenost sta kilometrů lze ujet za padesátikorunu. To u spalovacích motorů odpovídá necelým dvěma litrům paliva, což je hodnota z říše snů. Elektromobil má i další výhodu, které spalovací motory nemohou dosáhnout. Dokáže brzdit rekuperací. Část energie tak vrací do baterií a zvyšuje dojezd.

„Když jedeme na horní nádrž, má auto velkou spotřebu. Dojezd klesá na necelých sto kilometrů. Pokud ale při cestě dolů zapnu rekuperaci, dobije se skoro do původního stavu,“ popisuje Ludvík Štrobl.

S OBLIČEJEM NA SKLE

Přijíždíme ke škole v Loučné. „Pojedeme tedy k zámku?“ ptám se fotografa na konci rovinky v centru obce. „Myslel jsem, že odbočíme k nádraží. Na to už je ale pozdě, ne?“ říká kolega.

„Ještě můžu odbočit tady,“ odpovídám a zmáčknu brzdový pedál, jak jsem zvyklý ze služební Fabie.

Vtom auto poskočí a my s obličejem na předním skle prakticky na místě stojíme. Naštěstí i posádka vozu za námi byla ve střehu, a tak na nás jeho řidič jen zlostně a nechápavě zatroubí.

„Ještě to dobře dopadlo,“ říká pomalu a s úlevou Ludvík Štrobl. Velmi opatrně se rozjíždím. Na brzdu musím mačkat opravdu jen velmi, velmi jemně.

„Když tohle auto brzdí, spojuje mechaniku s elektřinou. Brzdí pěti stupni rekuperace plus ještě mechanickou brzdou,“ vysvětluje Ludvík Štrobl, proč jsme dokázali zastavit skoro na místě, i když vůz kvůli hmotnosti baterií váží skoro devatenáct set kilogramů.

SPORTOVNĚJŠÍ REŽIM

Vyjíždíme z obce, před námi je suchý rovný úsek. „Já vám tu přepnu režim na sportovnější, ať máte představu, jak to dovede zrychlit,“ říká Ludvík Štrobl. Mačkám pedál plynu až k podlaze. Vtom vůz prudce zrychlí, až mě neviditelná síla zamáčkne do sedačky.

U mostu v Koutech se s Ludvíkem Štroblem za volantem opět měníme. „Na takové auto je příjemné si zvyknout,“ říká a já mu po zkušební jízdě musím dát za pravdu. Mít na účtu volných devět set tisíc, nechal bych si elektromobil v garáži líbit.

Bouldering. Ilustrační foto.
Víkend v Jeseníku patří vyznavačům boulderingu