Domácnosti v Moravskoslezském kraji mají nejnižší čisté příjmy v republice

Přibývá také rodin, které si musí vystačit s příjmy hluboko pod životním minimem

„Výběrová šetření, která jsme loni prováděli ve vybraných domácnostech, ukázala, že průměrný roční čistý příjem domácností v našem kraji byl 124 704 korun na osobu," sdělil Jaromír Kartous z ostravské pobočky Českého statistického úřadu.

Potvrdil, že toto číslo bylo skutečně nejnižší v republice. „Například v Praze byl čistý příjem domácností o téměř sedmdesát tisíc vyšší," vyčíslil Kartous.

Další čísla statistiků také ukazují, že v kraji přibývá domácností, jejichž roční čistý příjem nedosáhne ani na životní minimum.

„Meziročně se tyto počty spíše zvyšují. Výjimkou byl rok 2008, kdy se ještě neprojevily dopady hospodářské krize," konstatoval statistik s tím, že třeba od roku 2005 do roku 2010 se počet rodin, které žijí na hranici bídy, zdvojnásobil. „To má souvislost s dopady celosvětové krize, protože se jejich počet zvýšil právě hlavně v letech 2009 a 2010," dodal Kartous.

Proč životní úroveň obyvatel Moravskoslezského kraje stále klesá? Známý sociolog profesor Jan Keller vidí dvě hlavní příčiny.

„Jedním z důvodů je migrace obyvatel. Tedy v tom smyslu, že kraj opouští mladí lidé s vysokoškolským vzděláním a kvalifikací. Ti mívají logicky nejvyšší příjmy a za těmi míří do Prahy nebo do zahraničí," vysvětlil profesor Keller. Doplnil, že pokles příjmů domácností může souviset i s dopady hospodářské krize.

„Ti, co v kraji zůstávají, patrně spadají do skupin, které jsou krizí ovlivněny více. Pracují v podnicích, které propouštějí, nebo, stagnují, anebo svým zaměstnancům snižují mzdy," konstatoval sociolog.

Cítím se potupně, když musím žádat o dávky, říká důchodkyně

Odpracovala dvaačtyřicet let. Nikdy nebyla na dlouhodobé nemocenské, nikdy nebyla zapsána na úřadě práce. Přesto má dnes důchodkyně Božena Zelinková co dělat, aby se z penze, kterou měsíčně dostává, uživila. A rok od roku je to podle ní horší.

„Nikdy jsem neměla takové výdělky, jako mají třeba lidé v Praze. Tomu také odpovídá výše mého důchodu. Přitom jsem ale pracovala stejně tvrdě," říká paní Zelinková, která byla většinu svého pracovního života zaměstnána jako úřednice na odboru sociálních věcí. Teď si sem musí sama chodit pro příspěvek.

„Měsíčně dostávám jedenáct tisíc. Když zaplatím bydlení, potraviny a léky, nic mi nezbude. Proto si musím chodit pro příspěvek na bydlení. A můžu říct, že je to pro mě potupa," líčí paní Zelinková. Kdyby byla bez manžela, jako spousta jejích známých, nedovede si prý vůbec představit, co by dělala. „Kdybych měla žít jenom z jednoho důchodu, tak už snad nemám ani na jídlo," míní žena. Dodává, že v televizi se stále mluví o tom, že by lidé měli jíst kvalitní potraviny, většině na ně ale nezbývají peníze. „Jezdíme nakupovat hlavně do Polska," říká. Velkou položkou v rozpočtu jsou pro ni také léky. „Museli jsme se s manželem uskromnit," míní.

To, že lidé se v našem kraji mají hůře, pozoruje paní Zelinková také na svém okolí. „Mladí lidé u nás berou málo peněz, přestože jsou vzdělaní a nemají si ani z čeho vybírat, protože práce je málo říká a na závěr dodává: „Když vidím, jak se musí ohánět, aby vydělali aspoň minimum, není jim co závidět."

Slevové akce ženě přijdou vhod

Janovice - Marta Foltýnová patří k lidem, kteří ač mají práci, musejí důkladně počítat, aby vyšli s penězi do další výplaty. Nejvíce se snaží ušetřit na potravinách. Využívá prodejních akcí a pečlivě studuje každý leták vhozený do schránky.

„Na jídle ušetřím, ale co ušetřím, padne zase na něco jiného," říká jednapadesátiletá žena, žijící ve společné domácnosti s druhem a dcerou. Na mysli měla nečekané výdaje, poplatky za internet nebo telefony.

„Volání jsme již také museli omezit. Kdysi jsme za mobily, internetové připojení a televizi platili třináct set korun. Když mi nedávno zavolal operátor, byla jsem odhodlaná s nimi ukončit smlouvu. Nabídli mi však nižší paušál. Dnes platím téměř o polovinu méně," prozradila Marta Foltýnová. Uskromnit se musela i při výběru ošacení. „Když potřebuji nějaké oblečení, zajdu k Vietnamcům. Jednou jsem dostala na narozeniny peníze, tak jsem se rozhodla si pořídit lepší kousek. V místeckém butiku se mi zalíbilo tričko. Prodavačka za něj chtěla osm set korun. Bylo mi hloupé říci, že je to pro mě dost drahé, tak jsem si ho nakonec koupila. To je prostě život," usmála se.

„A to tam měla i nádhernou košili za dvanáct set korun. Ještě, že jsem u sebe neměla takovou hotovost. Už tam nikdy nevkročím," dušovala se žena.

Ze svého necelého devítitisícového platu odkládá měsíčně čtrnáct set korun. Právě tolik ji stojí cesta autobusem, když dojíždí za prací do Místku. „Je pravda, že máme auto. Ale s ním vyjíždíme minimálně," dodala.

Využívají jej prý k občasným nákupům. „U nás na vesnici je draho. Například takový cukr stojí i třicet korun. Je tedy rozdíl ho nakoupit ve městě v akci o desetikorunu méně. Většinou tak z práce jezdím ověšená taškami jak vánoční stromek," popisuje Marta Foltýnová. O výletě či o dovolené si může nechat jenom zdát.

„Za kulturou nevyrážíme, v kině jsem byla naposledy před pěti lety. Jsem ráda, když si s rodinou zajdu při nějaké příležitosti, oslavě či výročí do restaurace na jídlo. Prostě, musí se nějak vyžít. Rodiče už nemám a půjčky od různých společností nedoporučuji. S jednou takovou už jsem si totiž užila a jsem poučena," řekla s tím, že již nikdy by do ničeho takového nešla.

„Ani mladí to nemají v současné době jednoduché. Dcera si například vzala auto na půjčku a teď se bojí, aby nepřišla o práci. Já sice brblám, ale jinak si moc nestěžuji. Existují lidé, kteří jsou na tom mnohem hůře. A já mám kde bydlet a co jíst," uzavřela Marta Foltýnová.

(gapa)