„Duklu 61 jsem viděl už dvakrát. Jednou v Havířově na předpremiéře a pak v televizi na ČT 1. Pro mne osobně a není to díky tomu, že tam i hraju je to super zrobený film,“ popisuje Síla působící v oboru od podpisu učňovské smlouvy 1. ledna 1986. Má za sebou práci zámečníka, údržbáře jam, narážeče (obsluhy těžní klece) i zmáhače (pracovníka renovujícího důlní chodby).

„Sám jsem na Dukle nedělal, mé domovské šachty jsou Fučík 1 Pokrok a Fučík 5 Žofie, ale moji kamarádi tam samozřejmě fárali,“ líčí havíř pracující nyní ve státním podniku DIAMO v ostravském Odštěpném závodě ODRA.

V jeho lokalitách se též Síla ukáže ve filmu Dukla 61. Jako narážeč zavírá a otevírá branky do klecí, s jedním z hlavních hrdinů Markem Taclíkem hrajícího otce Milana Šlachtu tlačí důlní vozík a při jízdě klecí dokonce hovoří o vrtání děr bohrhammerem (vrtacím kladivem) a plnění cevamitem (směsí k rozpojování hornin) v případech, kdy se nesmí střílet (používat trhacích prací).

„Sami filmaři si mě vybrali, nafasoval jsem starou helmu želvu dobové fáračky a gumáky a začal hrát,“ vzpomíná Síla na přípravu filmu. Tvůrcům se podle něj povedlo vystihnout atmosféru doby i hornictví.

„Utrefili skoro všecko. Bitva o hadici v té druhé části se mohla fakt při boji o přežití stát, když se snažili všichni zachránit…“ poznamenává a oceňuje úsilí režiséra, herců i komparzu. Dokonce přiznává, že při předpremiéře měl některému slovnímu obratu sám problém rozumět.

Chlapi z havírny rozebírající Duklu 61 podle něj však nacházejí věci, jež jim „nesedí“. Například osvětlení důlní chodby, kdy jsou v záběru obdélníková světla, jaké se tam nepoužívají.

Nářečí někdy zcela neodpovídá realitě. A o kouři od úst herců v jedné chvíli ani nemluvě - v dole mají teplo!

„Jinak ale ten film ukazuje věrně, že hornictví je tvrdá a těžká práce a že jsou mezi námi hrdinové a fajní chlapi,“ konstatuje Síla.