Živě si vás pamatuji v roli Kateřiny ve Zkrocení zlé ženy v pražském Činoherním klubu z roku 1997. Bylo to vaše první setkání se Shakespearem?
Nebylo, mé první setkání se Shakespearem byl Sen noci svatojánské jakožto první inscenace českých Letních shakespearovských slavností vůbec, kterou jsme dělali v roce 1990 v režii Jana Kačera. Tam mi bylo 15 let a hrála jsem ještě společně s Milošem Kopeckým elfa – ale jednoho z těch hlavních, co mluví. Kateřina byla poté má první velká shakespearovská role.

Jak pro vás v tu dobu byla komplikovaná práce se specifickým veršem Williama Shakespeara?
Mně naštěstí s pochopením struktury blankversu a s metodikou toho, jak s ním pracovat, hodně pomáhala Regina Szymiková z DAMU, která mi tím velmi usnadnila práci. Díky ní jsem totiž cítila melodii Shakespearova verše jako partituru, která mi byla blízká a známá. Ale než jsem se dostala do této fáze, hodně jsem se na tom natrápila. Nejsložitější pro mě byl určitě závěrečný monolog Kateřiny, na kterém jsem musela hodně pracovat. Tradiční současná inscenační obezlička je taková, že Kateřina tuto část interpretuje ironicky, ale po mě chtěl režisér Michal Lang, abych text říkala naprosto vážně a obdivně k jejímu mužskému protějšku. Řekla jsem si, že asi dlouho nejedla a byla moc na sluníčku, tak už z toho šílí. (smích) Ten monolog je totiž opravdu patetický a oslavný projev o mužích, navíc má spíš písňovou strukturu, se kterou jsem dlouho bojovala. Byl to pro mě příliš dlouhý zpěv na jedno téma. Ještě k tomu je to tečka za celou inscenací, kterou člověk prostě musí dobře zvládnout. Popravdě mě tahle závěrečná scéna ještě týden před premiérou budila ze snů a bála jsem se, že ji nezvládnu správně zpracovat. Od té doby už ale Shakespearův verš vnímám jako materiál, který mi spíš pomáhá.

Podívejte se na Zkrocení zlé ženy na Letních shakespearovských slavnostech v roce 2019

Dále jste také pro Letní shakespearovské slavnosti hrála Rosalindu v Jak se vám líbí. Jaká byla tahle zkušenost?
To byla asi moje nejoblíbenější shakespearovská role. Ze všech těch žen, které jsem v Shakespearovi hrála, mi přišla jako nejkomplikovanější bytost. Bylo pro mě dobrodružné se propracovávat k jejím postojům, až na mě nakonec působila jako génius, když jsem se s ní blíže seznámila.

Se Shakespearem jste se potkala také v rámci vašeho působení v Národním divadle, konkrétně jste hrála Regan v Králi Learovi a Kassandru v příběhu Troila a Kressidy. Jak na to vzpomínáte?
Každá ta inscenace byla dosti jiná. Krále Leara režíroval Honza Nebeský a to byl totální punk, zatímco Troila a Kressidu režíroval David Radok. To jsou dvě úplně jiné osobnosti a dva hodně odlišné režijní rukopisy. Já osobně jsem měla nesmírně ráda Krále Leara, protože to byla nejodvážnější inscenace, kterou jsem v Národním divadle dělala, a náramně jsem si ji užila. Taky to byla moje první role po mateřské, kdy jsem konečně po dvouleté pauze stála na jevišti.

U naprosté většiny zmíněných inscenací jste pracovala s překladem Martina Hilského, zatímco starší herci často nedají dopustit na překladatele Erika Adolfa Saudka. Vnímáte to také tak, že každá generace má svého oblíbeného překladatele a k té vaší už patří pan profesor Hilský?
O překladu rozhoduje režisér a ne herci, takže já jsem to nikdy nemohla ovlivnit. Sama za sebe mám ráda překlady Milana Lukeše, které často volí můj bratr, když inscenuje Shakespeara. Ale taky je to možné tím, že jsem měla příležitost se s ním osobně potkat a poznat ho jako profesora a později i jako blízkého přítele. Na překladech Martina Hilského je mi sympatické to, že jsou součástí už komplexního díla. Martin taky vždycky bývá na čtených zkouškách, chodí se dívat na průběh zkoušení a kdykoliv je připraven pomoct, poradit nebo dokonce provést nějaké úpravy. Nejvíc si u něj cením právě toho, že je otevřený novým impulzům tvůrců a není zaslepený jakousi překladatelskou ješitností.

Lidé se často ptají teatrologů, jestli si myslí, že Shakespeare věděl, že jeho ženské role budou později opravdu hrát ženy, ne muži jako za jeho doby. Přemýšlela jsi o tom někdy?
Já si hlavně myslím, že Shakespeare všem svým postavám, ženským i mužským, dával svým způsobem nadpřirozené schopnosti. Jako příklad by mohla posloužit už zmiňovaná Rosalidna, která je pannou, ale přitom o mužích mluví jako zkušená žena s nadhledem. Ale jestli počítal s tím, že tyhle jeho role budou jednou hrát ženy, nevím. Je to možné.

Před rokem jste na slavnostech poprvé odehráli Zimní pohádku režírovanou Pavlem Khekem. Jak se vám na tomto letním shakespearovském projektu pracovalo?
S Pavlem se mi pracovalo… řekněme dramaticky. Líbilo se mi, jak byl připravený, a vyhovovalo mi, jak intenzivně zkouší. Nesnáším nudu a flákání, ale on je natolik energický, že naplní každou minutu zkoušky smysluplnou prací. V případě Zimní pohádky a mé postavy Hermiony jsem měla problém s výkladem, který nechci prozrazovat. Každopádně jsem se s ním o své roli přibližně dva měsíce dohadovala a přela, to je prostě součást naší práce a nakonec jsem se stejně jako každý herec musela přizpůsobit režijnímu výkladu. Ale vybojovala jsem si, co jen šlo. Byla to velmi živá spolupráce, ale Pavla mám ráda. Jen jsem v práci prostě hodně důsledná a, jak říkám, v něčem možná i konzervativní, takže na vše nepřistupuji tak snadno jako mí kolegové.

Letní shakespearovské slavnosti bývají pro účinkující organizačně náročné. Cestuje se po republice a hraje se v cyklech vždy několik dní za sebou. Jak vám tento systém vyhovuje?
Já už to v podstatě beru jako dovolenou, protože mám celý den volno a až večer jdu hrát. Za normálního režimu když nehraju, tak točím. Ale organizačně je to samozřejmě náročné – teď jsem třeba čtrnáct dní nebyla doma, otočím se tam na jeden den a zase na nějaký čas odjedu. Dlouho nevidím své milované, se kterými jsem byla poslední měsíce zavřená na chatě s koronou, tak mám takovou lehkou separační úzkost. Ale děti v telefonu působí šťastně, tak asi mají hezké prázdniny. Občas si dokonce vzpomenou, že někdo jako máma existuje. (smích) Ale nemůžu si stěžovat, mám skvělou práci, která mě baví, a děti jsou v dobrých rukou. A hraní v cyklech mi vůbec nevadí. Navíc moje letošní role pro mě není fyzicky ani hlasově náročná v porovnání s tím, jak jsme kdysi hrávali bez svěrných mikrofonů. To bylo horší.

K TÉMATU

Petra ŠpalkováZdroj: DeníkPetra Špalková je jednou z nejvýraznějších hereckých osobností své generace. Začala se objevovat na jevišti Divadla na provázku od pěti let, prošla divadly Spolek Kašpar, Činoherní klub, Divadlo Na zábradlí, Národní divadlo a další. Je držitelkou Ceny Thálie a Ceny Alfréda Radoka, na poli české kinematografie získala dvakrát cenu Český lev a Cenu České filmové kritiky.

VLADIMÍR POLÁK