Správná doba vyrazit do lesa a zakopávat o kloboučky rašící z listí, mechu, jehličí či hlíny teprve přijde. A ani plný košík ještě nyní nezaručí, že všechny houby skončí na talíři. „Vloni jsem měl třikrát tolik…“ krčí rameny Luboš alias Miki ze Skalice u Frýdku-Místku nad svým poloprázdným košíkem středních rozměrů. Ve středu po ránu míří z Morávky od Bebka na lokalitu řečenou Byčinec. Nachází hlavně praváky, sinoly (jak se tu říká modrákům), nějaké suchohřiby.

„V lese ani noha a ani aut dole u hospody moc nestálo. Hřiby ještě příliš nerostou. Chce to čas,“ poznamenává Miki. Byčinec obchází okolo posekané louky, pečlivě hledá. O žádném velikém sbírání to rozhodně není. Loučí se s tím, že zamíří ještě dozadu k břízkám a doufá, že tam narazí na křemenáče. 

„Vyhodila jsem půl koše praváků, samé prožrané,“ pokračuje paní Ivanka užívající si penzi na chalupě na beskydské polosamotě. Do lesa chodí automaticky a sotvakdy se prý vrací s prázdnou. Jenže tentokrát ne zdaleka s plným košíkem – úlovky stačí na smaženici, kdepak na sušení nebo zavařování. „Plácek s hřibama pod Košorama rozryli divočáci,“ poznamenává. Objevit – po pečlivém šmejdění v lese – se podle ní dají i kuřátka (neboli lišky), menší druhy klouzků (které nesbírá každý), růžovky (jedlé muchomůrky oblíbené skutečnými znalci). A žlučníky (hořké hřiby), ty neznalým zkazí každé jídlo.

„Původně jsme si vzaly krabičky a chtěly na borůvky, ale jsou malé a nezralé. Tak jsme začaly hledat hřiby,“ popisují ostravské turistky seniorky Jarka se Zábřehu a Irena z Poruby. Na konečné u Bebka vysedají z autobusu před devátou ráno a v lese tráví čas do jedné hodiny odpoledne. A mají plný pytlík.

„Nemáme žádné své místečka, šly jsme jen naslepo,“ nechávají se pak slyšet nad polévkou a pivem v obnovené výletnické restauraci. Mezi jejich úlovky je spousta křemenáčů… na které je třeba v okolí mít štěstí. Jarka nakonec svůj podíl nechává kamarádce, která se chystá přebrat zdravé a červivé doma.