Je okolo půl jedenácté dopoledne, když v sobotu 23. června přijíždím do centra Starého Jičína. Odtud se vydávám na zříceninu místního hradu, kde se má za několik minut odehrát jeden z bojů druhé světové války mezi německým vojskem a osvoboditelskou armádou. Jakmile se blížím k cíli své cesty, vidím, že se za zdmi ruin a ve svahu ukrývají vojáci. „Už jdou!“ volá malý chlapec stojící vedle mě. Do kopce stoupá několik raněných vojáků wehrmachtu, kteří se stahují do obranných pozic v ruinách hradu.

Prásk! Výstřely létají vzduchem a já se, stejně jako ostatní návštěvníci, ocitám ve válečné vřavě. Na scéně se objevuje skupinka italských partyzánů, kteří šplhají vzhůru do strmého kopce a snaží se dostat k nepřátelům. Zanedlouho jsou však nemilosrdně postříleni Němci, jež se znenadání vynoří na přístupové cestě. Bum! Bum! Jeden dělostřelecký výbuch spojenecké armády střídá druhý a starojický hrad se halí do mraku černého kouře.

Dění se postupně přesouvá k polnímu lazaretu postavenému na hradním nádvoří, ve kterém přibývá raněných. Zdravotní sestry mají plné ruce práce a kmitají od jednoho pacienta k druhému. Pro některé už je ale příliš pozdě. „Jsou doopravdy mrtví?“ ptá se opodál malý chlapec svého otce.

Více se dočtete v pondělním tištěném vydání Novojičínského deníku.