Měli zrovna návštěvu. Přijeli dobrovolníci, kteří před týdnem chystali jejich azyl, a provozovatelé ubytovny. Přivezli chlebíčky a další dobroty. Ale hlavně neposedné štěně border kolie dobrovolných hasičů z nedalekého Újezdu. Dětem se po dlouhé době rozzářily oči radostí.
„Je nejmladší ze všech dětí, co jsou tady. Teď měl dva roky,“ usmívá se sympaťák Jurij, kterému se v prvních březnových dnech podařilo dostat do bezpečí velkou část příbuzných. Blonďatý klučina mezitím „pronásleduje“ štěně, aby se s ním pomazlil a chvíli ho měl jen pro sebe.
Ukrajinci přijeli do Oskavy z města Vinnycja, které se rozkládá na střední Ukrajině, zhruba 250 kilometrů jihozápadně od Kyjeva.
„Jsou v bezpečí. Tady mají díky panu Zapletalovi, majiteli penzionu, a dobrovolníkům vše, co potřebují. Moc jim děkujeme. Cesta ale byla hrozná,“ popisuje Jurij.
Osm lidí v malém autě, čtyři dny
Prvních osm příbuzných ujíždělo k hranici s Polskem ve starším osobním voze. Namačkaní v malém, pětimístném osobáku. Řidička, Taťána, má čerstvý řidičák. Byla před ní tisícikilometrová cesta.
„V malém autě osm lidí: dvě maminky a šest dětí. Táňa má řidičák měsíc! Ale dobře to dopadlo, jak vidíte,“ líčí zachránce Jurij.
Jeli čtyři dny. „Dva dny k hranicím a dva dny čekali na hranicích. Pětatřicet kilometrů k hranici jeli dva dny,“ upřesňuje, co předcházelo, než se s nimi konečně shledal na polské straně.
Strýc pana Jurije a jeho teta jsou pěstouni. „Všechny jsme dostali sem do bezpečí. I sedm sirotků,“ jmenuje postupně všechny děti, které si způsobně posedaly do křesel.
Když Jurij osloví zhruba čtyřicátnici stojící u skupinky dětí, aby řekla, jak se věci mají, žena-vychovatelka se rozpláče. Skloní hlavu a slzy si hned otírá do rukávu.
„Doma nechala dva chlapce. Vlastní děti,“ dodává Jurij a slzy se mu taky derou do očí.
Paní Olhu pohladí po tváři. „Neplač Oluško,“ snaží se povzbudit statečnou brunetu.
Nechtějí jen sedět a plakat
Pan Jurij žije s manželkou Světlanou v Uničově. Už čtyři roky. On pracuje jako zedník u olomoucké firmy. Situaci v zemi sleduje nepřetržitě, i když velkou část rodiny už má u sebe v bezpečí, kousek od Uničova.
„Jsem hrdý na Ukrajinu,“ odmlčí se na chvíli. „Měl bych tam odjet. Měl. Ale mám tady na starosti rodinu. Nejstarší mají přes osmdesát let, potřebují naši pomoci,“ přiznává otevřeně, jak se to v něm pere.
„Tady je! Osmdesát dva let. Vypadá lépe, než když jsme přijeli, že? Dědoušek bohužel skoro neslyší,“ vezme kolem ramen bělovlasého muže, jenž vstoupil do společenské místnosti. Jeho o čtyři roky mladší choť se chystá na cestu.
Je neděle 8:30 a dospělí uprchlíci zanedlouho vyrazí z Oskavy do Olomouce. Čeká je kolečko na krajském asistenčním a registračním centru pro pomoc uprchlíkům z Ukrajiny.
„Až to bude vyřízené, můžou pracovat. Ženy tady nechtějí sedět a plakat. Už se domlouvaly, že by uklízely. Jsme pracovití lidé,“ poukazuje pan Jurij. „Děti půjdou do školy, ale ještě je brzy. Musí si nejprve trochu zvyknout,“ dodává.
Bandita, zločinec a vrah
Nad vlastní budoucností uprchlíci v Oskavě zatím nepřemýšlí. Modlí se, aby válka co nejdříve skončila a ti, které museli nechat doma, ji přežili.
Co bude pak, teď nedokáží domyslet. Pan Jurij ale na blízké tlačí, aby zůstali v České republice co nejdéle, ne-li navždy.
„Ale nevíme, co bude dál. Sestra tam nechala manžela. Je to moc těžké,“ zamýšlí se energický sympaťák, kterému se opět derou slzy do očí.
Je mu jasné, že jeho rodná země bude v troskách. Obnovu odhaduje na deset i více let.
„Co vidíme dnes, jsou větší zvěrstva, než páchali včera. Likvidují naše města, všechno bude zbourané. Naštěstí Vinnycja je v pořádku,“ zoufá si Jurij a zvyšuje hlas.
„To je bandita, zločinec, vrah, toto není normální člověk,“ dodává zachránce na adresu Putina, prezidenta Ruské federace.
V neděli odpoledne ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj potvrdil, že letiště ve městě Vinnycja zasáhl ruský raketový útok. Vinnycja, rodné město velké části uprchlíku v Oskavě, je už také pod palbou.
31
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
