Přijde mi, že Velikonoce se aktuálně vnímají jako svátky jara a ustoupil jejich náboženský charakter.
Velikonoce dříve představovaly nejvýznamnější svátky křesťanské církve, oproti Vánocům se jedná o vážnou, dá se i říci na první pohled smutnou dobu, kdy od Popeleční středy jsou v katolických kostelech zakryty oltáře látkou, většinou fialovou. Smutek z Kristovy smrti končí po Velkém pátku zprávou o jeho vzkříšení.
Jaká je tedy ta ryzí myšlenka, poselství velikonočních svátků?
V postním období se nejedná jen o očistu těla, ale i mysli. Člověk-věřící by měl přemýšlet o utrpení Krista. Uvědomit si, co Bůh udělal pro něj a jeho vykoupení, když obětoval svého jediného syna.
Troufám si říci, že většina na svátky nahlíží jinak.
To souvisí s intenzivním odcírkevněním společnosti a zesvětštěným prožíváním svátků, původně posvátných dní. V současné době se Velikonoce smrskly na obarvení vajíček, upečení mazanců a beránka a pracovní volno.
Jak to je s těmi úplně původními tradicemi?
Kdyby se měly tradice doslova naplňovat v takovém křesťanském duchu, jaké ještě byly na počátku 20. století, tak by se nám leccos nelíbilo. Nebyly by určitě plné ledničky a obchodní domy. Lidé by drželi půst, nepožívali alkohol, chodili by do kostela, kde je zima.
Kdybychom přenesli člověka ze středověku či novověku do současnosti, jak myslíte, že by se cítil?
Pravděpodobně zděšený. Kostely by našel povětšinou prázdné a ani mezilidské vztahy nejsou ideální. Velikonoce jsou o odpuštění, a to nejen sobě, ale i bližním. A zároveň o tom uvědomit si, že život není nekonečný.
V současnosti většina z nás má o Velikonocích volno, jak to bylo v minulosti?
Začínalo jaro, v návaznosti na počasí už měli sedláci zaseto, museli se začít starat o sady, pracovat na štěpnicích, vinicích, mít opraveno zemědělské nářadí. Pečovali o dobytek, jehož přírůstky očekávali a přemýšleli, z čeho v dubnu zaplatí svatojiřský úrok.
Existuje něco z minulosti, co se dochovalo v rámci tradic v původní podobě?
To bychom se museli podívat do etnografických materiálů. Co zůstalo částečně, je vynášení Moran. Morana představuje smrt, tento zvyk vychází z pohanství. Zvyk je naroubován na změnu ročního období, končí zima a začíná jaro. Spojuje se pohanská tradice s křesťanstvím. Navíc i v Čechách z tradic po roce 1945 nezůstal kámen na kameni. Ze starousedlíků v Sudetech zbylo málo a možnosti prezentace jejich kultury a křesťanských tradic byly omezené. Zvláště po roce 1948, kdy se i zrušila výuka náboženství ve školách.
Za zmínku ještě stojí symbolika vajíček jako tajemství i naděje nového života. Už od Velké Moravy se dávaly do hrobů jako milodary. My malujeme uvařená vajíčka, ale tím, že se uvaří, tak se vlastně zabije život. Po „správnosti“ by se měla nechat syrová.
Jakou důležitou roli Velikonoce sehrávaly?
Katolická církev měla integrující roli bez ohledu na národnost. Lidé se cítili spojeni právě skrz náboženství a náboženské svátky. Platí to i o velikonočních svátcích.
Jak probíhalo takové Velikonoční pondělí?
Kromě náboženských obřadů a koled spíše víme, co se dělo o Velkém pátku, a to díky pověstem a legendám o odkrývání pokladů. Lidé obvykle více hledali hmotné obohacení než rozum a moudrost.
Lze říci, zda pro věřící v historii byly důležitější Velikonoce, nebo Vánoce?
Těžko říci, co je a není důležitější. Vánoce jsou jeden akt církevní historie, a to narození Spasitele. Jsou spojené s miminkem. To v lidech probouzí sympatie, lásku, něhu. Naopak Velikonoce poskytují křesťanům naději na spásu, ale pro nevěřící jsou spojeny s mrtvým dospělým mužem. To není pěkný pohled. Každopádně pro katolickou církev jsou významnější už od raného středověku Velikonoce, jelikož dodnes nejraději křtí právě o velikonočních svátcích.
Jakou to má symboliku?
Vzkříšení Krista a znovuzrození smrtelníka pro duchovní život. Pokřtěný člověk dostane svíci jako symbol světla a bílé roucho jako znamení čistého, nového života. Též svíce představuje upozornění, že jednou dohoří, stejně jako skončí život, ale zároveň i naději, že může zapálit knoty dalších svící. Jinak řečeno: člověk světlem svého života může rozsvěcet život druhých, pomáhat potřebným a zastávat se slabých a bezbranných.
Asi odlišně lidé prožívali Velikonoce na vesnici a jinak ve městě?
Je potřeba rozlišit religiozitu, tj. nábožensky orientovaného člověka, a spiritualitu (duchovní orientaci či prožitek). Spousta lidí bez příslušnosti k náboženskému institutu může mít silný spirituální podnět, aby v tuto dobu navštívila kostel či kapli.
V té vesnici existovala soudržná a stabilní komunita, lidé udržovali přátelské, příbuzenské a profesní vazby. Proto se i Velikonoc aktivně účastnili všichni. Obecně pro věřící představují velikonoční svátky výjimečnou událost, kterou opravdu intenzivně a vnitřně prožívali. Město je vesměs anonymní, pro náboženské tradice příliš stvořeno není, ale i v něm bychom se mohli v minulosti setkat s upřímnou zbožností během Velikonoc.
Je něco, co vás zarazilo či překvapilo v rámci velikonočních svátků?
Ano, jedná se „Osterkrippe“, v překladu „Velikonoční jesle“. Nejde o „betlém“ či „jesličky“ v našem slova smyslu jako místa Kristova zrození, ale Golgota, hora, kde na kříži zemřel. Pro veřejnost vypadá divně, že se zrovna do jeslí zakomponuje kříž. Tento zvyk patří do německého kulturního prostředí. Jedny z velikonočních jeslí se dochovaly ve skanzenu v Kouřimi, v domě z oblasti Děčínska ještě z 20. století. To už by si dnes doma nikdo nepostavil…