Kliknutím zvětšíteJiří Krušina se narodil v Opavě v době, kdy Gottovy hity zněly v rádiu každý den. Poslouchal je každý, ať už se mu pop líbil, nebo ne. Hudební vkus se vyvíjí, a není obvyklé, aby někdo zůstal celoživotním fanouškem svého dětského idolu.
Pamatuješ si na ten okamžik v dětství, kdy se z tebe stal fanoušek Karla Gotta?
Jednou táta přivezl z Prahy Kájův singl Krev toulavá a maminka z něj měla velkou radost. Já jsem hned začal: tatínku, a co jsi přivezl mně? Tehdy jsme neměli moc peněz, tak řekl: ,To je i pro tebe.' Tak jsem si svého Gotta začal pouštět pořád dokola, a od těch dob je součástí mého života.
Jak vzpomínáš na svůj první koncert Karla Gotta?
Bylo to v ČEZ aréně v Ostravě 30. listopadu 1994. Koupil jsem v Krnově v předprodeji dvě vstupenky na vánoční koncert svého idolu, protože se mnou měla jet do Ostravy jako doprovod nějaká paní. Ta ale onemocněla, tak tatínek musel od kamaráda půjčit trabanta. Trabant netopil, byl konec listopadu, tak jsem celou cestu mrzl s čepicí na hlavě. Před koncem koncertu při písni Muzika jsem běžel k pódiu a ke Kájovi se natahoval s památníčkem. Pamatuji si, že byl modrý s obrázkem kočiček. Blonďaté holčičce vedle mě se Karel podepsal, ale mně řekl: Chlapečku vydrž, autogramiáda bude až po koncertu. Jenže já jsem věděl, že žádná autogramiáda po koncertu nebude, protože táta musel další den na služebku do Chebu a spěchal domů, aby mohl brzy vstát. V autě jsem vydržel hrdě nebrečet, ale byl jsem z toho nešťastný. Zvlášť, když jsem to vyprávěl kamarádům a oni se mi posmívali, že jsem určitě na žádném koncertu nebyl a jen si vymýšlím.
Kolik ti tehdy bylo let?
Bylo mi jedenáct. Od té doby jsem toužil se s Karlem Gottem ještě někdy potkat, a nejlépe s ním na něčem spolupracovat. Měl jsem klukovský sen, že ho jednou povezu po Krnově ve svém autě, a všem budu říkat: ,To je můj kamarád Karel'. Tuto historku s památníčkem jsem jednou Karlovi vyprávěl, když jsem ho někam vezl v autě. Byl z toho smutný a ptal se, čím by mi podpis vynahradil. Tehdy jsem mu neodpověděl. Dnes mu do nebe děkuji nejen za šanci, důvěru, zážitky, ale i školu života, kterou mi dal.
V době, kdy jsi s Karlem Gottem jezdil v autě, už jsi zřejmě byl náš kolega v Deníku.
Dětský sen by se mi nevyplnil, kdybych nebyl novinář. Poprvé jsem s Karlem mluvil z očí do očí, když jsem byl ještě voják z povolání. Bylo to po povodních v roce 2002, když jsem mu jako zástupce vodních záchranářů předával poděkování za pomoc Písku. Tehdy jsem si s ním udělal první fotku. Bylo to pětiminutové setkání plné emocí, kdy člověk něco plácá a neví co, protože je plný štěstí. Na podzim roku 2003 jsem s Mistrem mluvil v Kyjově ve sklípku, po natáčení pořadu Nikdo není dokonalý. Říkal jsem mu, že jako voják končím a nastupuji jako novinář do Deníku. Vzal si na mě číslo, že se mi ozve, až pojede do Moravskoslezského kraje.
To se většinou říká jen tak ze zdvořilosti. Ozval se?
Jednoho dne mi opravdu zavolal, že má koncert v Ostravě a jede i do fakultní nemocnice, tak jestli jako novinář chci být u toho. Nevím, jestli si to v krnovském Deníku ještě někdo pamatuje, jak jsem běžel na záchod řvát a skákat radostí. Byla to emoce srovnatelná s tím, když se ti narodí dítě nebo vyhraješ milion ve sportce. V tu chvíli jsi nejšťastnější na světě. Tehdy jsme se se slavíkem znali asi z pěti akcí, ale bylo to poprvé, co zavolal přímo na můj mobil: ,Přijeďte'.
Tehdy Karel Gott na dětskou onkologii fakultní nemocnice vezl nějaké dárky. Jak to tam prožíval?
Bylo vidět, jak ho zasáhlo setkání s dětmi, které bojují s nejtěžšími diagnózami. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, co to obnáší být profesionál. Jen co vyšel z nemocnice, musel přepnout na úplně jinou vlnu, aby na něm posluchač nic nepoznal. Na koncertě skvěle zpíval a rozdával radost, a pak když po koncertě nastupoval do auta, zase mu začaly docházet ty smutné osudy z onkologie. Uměl profesionálně potlačit a odložit emoce. Musel podat výkon, takže až večer nastal čas vyrovnávat se s bolestným zážitkem.
Předpokládám, že článek z Ostravy se Karlu Gottovi líbil, když po něm následovaly další.
Asi jsem ho přesvědčil, že je na mě spoleh. Pak už mě stále častěji bral na své koncerty jako novináře a fotografa nejen v Moravskoslezském kraji, ale po celé Moravě i na Slovensku. Pak už jsem byl kolegy a fanoušky považován za jednoho z jeho dvorních fotografů. Někteří novináři s ním jeli do Ruska, jiní do Ameriky. Já jsem s ním byl v Rusku i v Americe na celém turné. Na své sedmdesáté narozeniny mě už nezval jako novináře, ale jako hosta. Jeho prostřednictvím se mi otevřela cesta k mnoha dalším osobnostem, třeba k Václavu Havlovi, Jiřině Bohdalové, Jaromíru Jágrovi, Jarkovi Nohavicovi, gólmanovi Vladislavu Treťjakovi a dalším. Díky němu jsem se dostal do míst, která jsou běžným smrtelníkům zcela nepřístupná.
Měl jsi to štěstí poznat Karla Gotta z mnohem větší blízkosti, než kdokoliv z nás. Nabízí se otázka chtěl bys být Karlem Gottem?
Nikdy. Jeho sláva a popularita měla svůj rub. Ať už jsme byli v Praze, v Krnově, v New Yorku, v Moskvě nebo v horách na Slovensku, všude se s ním všichni chtěli fotit. Žertoval, jaké to bylo skvělé, když ještě byly foťáky drahé a fanoušci po něm chtěli jen podpisy. Ti, kdo obdivují jeho dlouhý plodný život, si neuvědomují, kolik procent času strávil focením a podepisováním. Přistupoval k fanouškům pokorně, lidsky. Věděl, že tato setkání jsou součástí jeho profese a i po tříhodinovém koncertu vždy následovala autogramiáda.
33
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
