Kliknutím zvětšíteZa poválečné vraždění a mučení Němců připravených k odsunu nebyl nikdo potrestán. Nejhorší zločiny byly páchány v táboře Hanke. Dlouhá léta byl státním tajemstvím.
Teprve po roce 1989 se tématem poválečného odsunu Němců a internačních táborů zabývali ostravští historikové Tomáš Staněk, Mečislav Borák a Karel Jiřík. Jejich zásluhou byla odkryta do té doby opomíjená část naší poválečné historie.
Pomník leží přímo na místě bývalého tábora u Nádražní ulice mezi ulicemi 30. dubna a Bieblovou.
„Po 73 letech nastala správná konstelace, kdy se podařilo takové pietní místo vytvořit. Celý proces trval tři roky. Na mapě Ostravy je temná skvrna, se kterou jsme se takto chtěli vypořádat,“ řekl na slavnostním aktu v polovině června primátor Ostravy Tomáš Macura s tím, že nápis na desce je dílem studentů z porubského Gymnázia Olgy Havlové.
Do internačního tábora, který vznikl v květnu 1945 v objektu zasílatelské firmy Hanke naproti Dolu Jindřich ve směru k dnešnímu areálu s prodejnou Albert, byli umístěni Němci a osoby podezřelé z kolaborace za protektorátu, a to včetně rodinných příslušníků, žen a dětí. Lidé v táboře byli vystaveni brutálnímu zacházení ze strany dozorců, kteří je dokonce bez soudu popravovali. Táborem prošlo 600 mužů a 100 žen.
„Odhalení památníku vítám! Zvěrstva, která se tam odehrála, nesmějí být zapomenuta,“ říká historik Jiří Neminář. „Nicméně je poněkud tristní, že se tak stává až po 73 letech. Snad se toto odhalení stane vzorem pro další města. Třeba v Opavě doposud neexistuje žádný památník nebo alespoň deska, která by upomínala na německy hovořící obyvatelstvo města,“ dodává.
Sklady dopravní firmy Hanke na ostravské Nádražní třídě vybral pro internaci Němců vedoucí politického oddělení ostravského ředitelství Národní bezpečnosti Vladislav Kusz, velitelem tábora se stal Emil Martínek, horník z Hrušova.
Pomocníky byli Josef Jurášek a Ludvík Pieczka, dělníci z Vratimova. Nikdo z nich se neúčastnil odboje a nebyl za okupace vězněn. Koncem května a začátkem června 1945 začal v táboře narůstat počet mrtvých, až jich bylo nakonec 231.
Velitel tábora Emil Martínek inscenoval 5. června 1945 fingovanou vzpouru a osobně postřílel samopalem dvacet jedna internovaných. Zastřelen byl i údajný český zrádce František Šedina, správce speditérské firmy Hanke.
Martínek poté několikrát znásilnil jeho ženu a vykradl mu domek. Zavraždění Šediny bylo důvodem k vyšetřování. Případem hromadných vražd se zabývala bezpečnostní komise Jednotného národního výboru v Ostravě. Byl vydán příkaz, že v internačních táborech nesmí docházet k týrání, mučení, zneužívání žen a podobně.
Celá věc vyplula na povrch a dostala se i do parlamentu.
Vyšetřování však bylo složité, svědci se báli vypovídat. Jeden z internovaných – Josef Mušálek z Ludgeřovic, který masakr přežil – nakonec promluvil.
Vězni byli nuceni, aby se popravovali navzájem, veliteli tábora Martínkovi byla ve dvou případech prokázána sexuální zvěrstva, byla mu dokázána řada znásilnění. Parlamentní komise navrhla zahájit proti Kuszovi, Grossovi, Martínkovi, Pieczkovi, Juráškovi a dalším trestní řízení.
Jenže ministerstvo vnitra dalo Oblastní kriminální ústředně v Ostravě pokyn, aby případ nebyl na základě zákona číslo 115 z roku 1946 vyšetřován.
Tehdejší ministr spravedlnosti Prokop Drtina ale potvrdil, že uvedený zákon by se neměl vztahovat na jednání nazvané „gestapismus“. A právě to se v ostravském internačním táboře Hanke dělo. Takže padly tresty: Kusz, Pieczka a Jurášek byli vyloučeni z KSČ…
„Hlavním měřítkem našich činů by měla být lidskost. Pokud stavíme svůj morální kompas právě na ní, nemůžeme se osudově mýlit. Odhalením pomníku nepřebarvujeme historii, nezaměňujeme příčinu a následek, neděláme z viníků oběti a naopak. Vyjadřujeme jím přesvědčení, že dávné zlo nesmí zůstat nepojmenováno a neodsouzeno a že koncept kolektivní viny patří na smetiště dějin stejně jako režimy a ideologie, které s ním operují,“ uvádí Martin Tomášek z katedry české literatury a literární vědy Ostravské univerzity.
Podle jeho slov prostřednictvím pomníku zacelujeme otevřenou ránu v paměti Ostravy.
„Ukazujeme jím nikoliv svou slabost, jak se bojí kritici odhalení, ale naopak tímto krokem konečně projevujeme patřičný nadhled spojený s občanskou i politickou odvahou. Pomník toto vše sice vyjadřuje, jeho uměleckou podobu nicméně nepovažuji za přesvědčivou a definitivní,“ dodává Tomášek.
Anketa: památník Hanke budí emoce
Co ve vás vzbuzuje pietní místo k připomínce umučených a popravených civilistů v internačním táboře Hanke?
PRO
Vždy ve mně bude pocit nepochopení, proč realizace pomníku se přede mnou nechopili zastupitelé už před lety. A tak přenesení diskuse na půdu komise a pracovní skupiny bylo na mně, naštěstí s podporou primátora a celé koalice vedení města.
Pietní místo v Nádražní ulici v místě bývalého tábora neřeší vinu či nevinu internovaných Němců. A to v duchu norimberských procesů, kdy kolektivní vina celého národa byla mezinárodním tribunálem odmítnuta. Připomíná místo, kde byli lidé mučeni a popravováni bez soudu a práva. Tímto tento historický fakt bereme na vědomí a svědomí. A netváříme se jako město, kterého se to netýká a které nechce o tom mluvit, protože naši občané o tom již dávno diskusi zahájili.
Přání na zapomenutí událostí v táboře Hanke se i přes 40letou snahu totalitního režimu nepovedla. Ostrava má pomníky připomínající osvobození od fašismu, mnohé se opravují a prochází komplexní rekonstrukcí. Ostrava si každoročně připravuje důstojné ceremonie oslavující Ostravsko-opavskou operaci. A právě v této posloupnosti, když připomínání osvobození je zde jasně zakotveno a neměnné, je tedy na řadě nutnost připomenutí excesů při odsunu německého obyvatelstva, jež navíc tvořilo důležitou součást ostravské historie, a to od počátku až po její rozvoj v průmyslové město. Pak se můj pohled upírá na ty, kteří padli v boji proti zrůdné nelidské fašistické ideologii, aby přestala existovat.
Při památce na ně nemohu obhajovat zrůdnost a nelidskost způsobenou ve jménu odplaty, což ve filozofické podstatě znamená její pokračování.
Vladimír Polák, zastupitel za hnutí Ostravak
PROTI
Na jednání Zastupitelstva města Ostravy jsem v souvislosti s rozhodnutím koaliční rady (ANO, KDU-ČSL, ODS, hnutí Ostravak) o zřízení tohoto památníku připomněl hrůzy druhé světové války a nacistické okupace Českosloválky venska, kdy tuto hrůznou apokalypsu nepřežilo na 72 milionů obětí, z toho 40 milionů civilních obětí a 365 tisíc příslušníků československého státu.
Připomněl jsem rovněž tragédie obcí Lidice, Ležáky, Terezín, Žitragédie votice a další místa, kde tekla krev a nacházeli smrt nevinní příslušníci našich národů.
Příčinou byla okupace Československa, rozpoutání světové války nacistickým Německem, kdy se Československo stalo jednou z prvních obětí nacistů, kteří se netajili konečným cílem – vyhlazení českého a dalších slovanských národů.
Mějme rovněž v paměti, kdo v rozhodujících chvílích v roce 1938 byl na straně Hitlera, a kdo terorizoval náš národ zejména v pohraničí. Hodnocení těchto událostí provedli naši předci po vítězství protihitlerovské koalice nad nacismem a fašismem bezprostředně po ukončení druhé světové války. I proto jsem se důrazně ohradil proti výrokům zastupitele Vladimíra Poláka, který nazval zákon č. 115/1946 Sb. „právní zrůdností“. Tento zákon stanovil, že „jednání, které by podle platných předpisů zakládalo soudně trestný čin, není trestné, došlo-li k němu v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 z důvodu boje o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo bylo-li výrazem touhy po spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů.“ Násilí odsuzuji v jakékoliv podobě, ale následek vždy předchází příčina. I toto mám v paměti při pohledu na tento památník.
Josef Babka, předseda Klubu KSČM v zastupitelstvu SMO
33
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
