Je středa půl jedenácté dopoledne, když přijíždím k vlakovému nádraží ve Studénce. Vystupuji z auta a zdravím se s Naďěždou Tomčíkovou, zdravotní sestrou, která přesně před deseti lety začala jako první ošetřovat zraněné cestující z rychlíku EC 108 Comenius.

Vydatně prší. Přijíždějí a přicházejí další účastníci pietního setkání, které má oficiální zahájení v 11 hodin.

Pozůstalí, účastníci nehody vlaku, ale i další lidé uctili ve středu 8. srpna 2018 ve Studénce památku obětí železničního neštěstí, ke kterému zde došlo před deseti lety.Pozůstalí, účastníci nehody vlaku, ale i další lidé uctili ve středu 8. srpna 2018 ve Studénce památku obětí železničního neštěstí, ke kterému zde došlo před deseti lety.

Déšt ustal, Naděžda Tomčíková sděluje přítomným novinářům, že poprvé se sešli, ti co chtěli, tři měsíce po tragédii. Poté se pak již scházeli každý rok.

„Viděli jsme, že pokaždé se tady od rána scházejí lidé, proto jsme nechali postavit ten památník, aby si sem lidé mohli přijet, kdy budou chtít. Někdo tady chce být s námi, jiný sám,“ říká Naděžda Tomčíková.

Ve chvíli, kdy místem projíždí vlak se na chvíli zarazí, později mi říká, že jí ten zvuk nedělá dobře. Stejně jako ostatní cestující považuje za velké zklamání výsledek soudního líčení v případu železničního neštěstí ve Studénce.

„My jsme sedli do vlaku, udělali jsme, co jsme měli a najednou nám před vlak spadl most. Kdyby všichni dělali, co měli dělat, tak to nespadlo…,“ říká viditelně rozrušená Naděžda Tomčíková.

„Když jsem slyšela ten výsledek soudního jednání, brečela jsem a hned jsem si vzpomněla na ta jména, která tady jsou a na jejich rodinné příslušníky. Jim je tady zabili a nikdo za to nemůže,“ dodává Naděžda Tomčíková.

Opodál v tu chvíli postává Richard Salamon, který osudného dne vlakem také cestoval. Do očí se mu tlačí slzy, podobně, jako když loni v prosinci slyšel osvobozující verdikt novojičínského soudu. „Už to chci nějak ukončit. Jsem na tom pořád psychicky špatně,“ poznamenává.

Přicházejí manželé Buluškovi, jejichž syn Honza utrpěl velmi vážná poranění. Přijel s nimi. Tak jako loni v prosinci nechtěli v Novém Jičíně komentovat výrok soudu, nevyjadřují se ani teď. Pokládají květy, zapalují svíce a v tichosti poodcházejí stranou od památníku, kde je střídají místostarosta Studénky Petr Odchodnický, autor památníku sochař Miroslav Rybička, Rudolf Svoboda, jenž se o vybudování památníku nemalou měrou zasloužil.

Pozůstalí, účastníci nehody vlaku, ale i další lidé uctili ve středu 8. srpna 2018 ve Studénce památku obětí železničního neštěstí, ke kterému zde došlo před deseti lety.

Jiří Šindelář (na snímku), strojvůdce vlaku, jenž duchapřítomností osudného 8. srpna 2008 zřejmě zabránil daleko větší tragédii, společně s manželkou pokládá k památníku sošku anděla. Přijeli vlakem a jak Jiří Šindelář říká v rozhovoru pro média, vlakovou dopravu považuje stále za nejbezpečnější.

Pozůstalí, účastníci nehody vlaku, ale i další lidé uctili ve středu 8. srpna 2018 ve Studénce památku obětí železničního neštěstí, ke kterému zde došlo před deseti lety.

I on je zklamán průběhem vyšetřování a soudu. „Je to nepochopitelné, když někdo někoho zabije, zejména tolik mladých lidí. Ten most nespadl sám od sebe. Připadne mi to jako skandální nehoráznost,“ nebere si servítky Jiří Šindelář.

Všímám si, že dění sleduje se zaujetím manželský pár s náctiletým chlapcem. Dozvídám se, že jsou z Nového Jičína-Loučky. „Se mnou to hodně otřáslo. Je to bolestivé i po těch deseti letech. Máme zrovna vnuka na prázdninách, tak jsme mu chtěli ukázat, kde se to stalo a zároveň jsme chtěli uctít ty oběti,“ sděluje mi Jarmila Vyskočilová.

Dělám ještě několik fotografií a odcházím. Začíná zase hodně pršet. „Nebe pláče,“ napadá mě.