Základem původních flastrů, jak se náplasti slangově říká, byly směsi pryskyřic, tuků a vosků. Hmota se před aplikací musela zahřát a po nanesení překrýt vhodným materiálem, ideálně pruhem látky. K časným výrobcům patřila dnešní společnost B.Braun. V roce 1864 uvedla na trh takzvaný anglický flastr – byla to taftová látka, z jedné strany potřená vodným roztokem lihu a glycerinu, ve kterém byly rozpuštěny sušené plynové měchýře vyzy velké. To je ryba z čeledi jeseterovitých. close Lékárníci logo bez textu info Zdroj: Deník zoom_in

„Lepkavá směs držela látku na ráně a pomáhala zastavit krvácení. Vnější strana taftového flastru byla napuštěná benzoniovou tinkturou a fungovala jako antiseptikum a antiflogistikum, čili bránila zanesení infekce a vzniku zánětu,“ popisuje farmaceut Stanislav Havlíček ve své knize Lékárníci mění svět.

Gutaperča se neosvědčila

První samolepicí pásky se začaly vyrábět až na konci 19. století. Na výrobu lepidlem potažených lékařských náplastí získal patent hamburský lékárník Paul Carl Beiersdorf v roce 1882. Původní německý název „Guttaperchapflastermulle“ lze přeložit jako „gutaperčový obvaz“. Moc se ale neosvědčil. Měl sice vynikající lepivé vlastnosti, ale dráždil pokožku, takže se moc neprodával.

close Hydrofilový obvaz vyráběn firmou Rico v 1. polovině 20. století. info Zdroj: se svolením Českého farmaceutického muzea Farmaceutické fakulty Univerzity Karlovy, Kuks zoom_in Hydrofilový obvaz vyráběn firmou Rico v 1. polovině 20. století.

V roce 1890 koupila od Beiersdorfa firmu rodina lékárníka Oskara Tropplowitze. Ten pak pokračoval ve spolupráci, kterou Beiersdorf navázal s renomovaným hamburským dermatologem Paulem Gersonem Unnou.

Bílá a pružná náplast

A tak v roce 1901 spatřila světlo světa první lékařská náplast. „Měla slušnou přilnavost, která dokázala vydržet dostatečně dlouhou dobu, a zároveň nealergizovala kůži. Přidáním oxidu zinečnatého Tropllowitz zbavil lepidlo podstatné části jeho agresivity vůči kůži a zároveň náplasti dodal světlou barvu,“ vypráví doktor Havlíček. Odtud se, složením řeckých slov leukotos (bílý) a plastos (tvárný), vzal název leukoplast.

Tato náplast ale nebyla vhodná přímo na rány, protože nesála krev. Náplast s polštářkem, která sloužila k ošetření drobných poranění, vyrobila společnost Beiersdorf teprve v roce 1921.

Earl Dickson a jeho nešikovná Josefína

Polštářkovou náplast už ale o několik měsíců dříve začala vyrábět americká společnost Johnson & Johnson. Za vynálezem stojí nákupčí bavlny a později člen výzkumného oddělení firmy Earl Dickson a v příběhu hraje zásadní roli jeho nešikovná manželka Josefína. K domácnosti, zejména k vaření, přistupovala často metodou pokus omyl, což téměř denně vedlo k drobným úrazům, které Earl Josefíně ošetřoval po návratu z práce. Proto se snažil vymyslet, jak by se manželka mohla vždy rychle ošetřit sama.

Firma Johnson & Johnson už tehdy vyráběla lepicí pásky i gázu a Earlovi stačilo jenom obojí zkombinovat – malou vrstvu gázy položil doprostřed pásu lepenky a vynález byl na světě. Protože jej dokázala snadno používat i nešikovná Josefína Dicksonová, začala firma náplasti s polštářkem vyrábět pro široké domácí uplatnění.

Za rozmachem rozšíření této náplasti je ale marketing a rozhodnutí propagovat polštářkovou náplast jako nezbytnou součást skautské KáPéZetky – krabičky poslední záchrany. Není totiž na světě lepší cílová skupina než malí kluci s rozbitými koleny.

Příběhy řady lékárnických objevů popsal PharmDr. Stanislav Havlíček v knize Lékárníci mění svět. K dostání je u České lékárnické komory.

close lékárníci logo s textem info Zdroj: Deník zoom_in