Kliknutím zvětšíteOsmatřicetiletá Jana několik let trpěla kopřivkou, jejíž příčina lékařům unikala. „Moje kůže přehnaně reagovala na dotyk. Stačilo, abych si odhodila vlasy z čela, a na místě, kde se prsty lehce dotkly kůže, mi vyskočily pomfy, červené vystouplé skvrny, které následně začaly svědit. Jindy, zejména večer, když jsem ze sebe shodila tíhu dne, to zase fungovalo v opačném gardu: nenápadně mě začala svědit záda nebo břicho, a když jsem se poškrábala, naskočily skvrny. Svědění se stupňovalo a já se ho nemohla zbavit třeba dvě hodiny,“ popisuje, co tehdy zažívala skoro denně.
Biologické vysvětlení jejích potíží je snadné. Tělo vyhodnotilo dotyk jako obrovské podráždění a reagovalo podobně jako při alergii, ‚vylilo‘ ven histamin, který způsobuje otoky, svědění a zmíněné pomfy. „Na kopřivku docela dobře zabírala volně prodejná antihistaminika, jenže jsem je musela brát každý den. Když jsem chtěla otěhotnět, nebylo úplně žádoucí polykat zbytečně léky. Na kožním mi moc neporadili. Všechny hodnoty jsem měla v pořádku, nešlo o alergii, štítnou žlázu ani nic dalšího,“ vypráví Jana.
Nakonec se jí dermatoložka zeptala, zda zažívá nějaký stres, a předepsala jí antidepresiva, což Janě došlo až ve chvíli, kdy jí diskrétní magistra v lékárně začala šeptem vysvětlovat nežádoucí účinky. „Přišlo mi, že to je jako jít s kanonem na vrabce a že to můj problém moc neřeší, chtěla jsem přece přestat užívat léky,“ vzpomíná mladá žena.
Tehdy si prý řekla, že dostala-li ‚léky na hlavu‘, zkusí na svou kopřivku jít právě přes ni, a objednala se k vyhlášené psychoterapeutce. Ta jí vysvětlila, že kůže je hranice našeho těla, ale přeneseně i naší psychiky. To, co se děje naší duši, se odráží na těle. „A já měla s nastavením vlastních hranic problém, odmalička mi je někdo nabourával. Při terapii jsem si prošla všechna svá dětská traumata, probrečela spoustu večerů a spotřebovala hodně kapesníků. Byla jsem ukřivděná, lítostivá, naštvaná… Ale kopřivka postupně slábla, přestože už jsem nebrala léky. A jednoho dne zmizela úplně,“ uzavírá svůj příběh Jana.
Z kožního k psychologovi
Že je kůže s naším nitrem spojená víc, než by se mohlo na první pohled zdát, se ví už dlouho. Teprve nedávno ale vznikl samostatný obor, který se propojením kůže a psychiky přímo zabývá. Jmenuje se psychodermatologie a v Česku je zatím pořád ještě takříkajíc v plenkách. Psychodermatologů, kteří se od klasických dermatologů liší tím, že s pacientem (nejen) při stanovování diagnózy vedou obsáhlý rozhovor zaměřený na jeho psychické rozpoložení, je velmi málo. A totéž se týká i psychologů se zaměřením na psychodermatologické obtíže.
„Psychodermatologickou péčí se v Česku nezabývá příliš mnoho lékařů dermatologů ani klinických psychologů. Většinou se při ní využívá zahraničních zkušeností, původních českých prací vychází málo a ani na odborných konferencích takových příspěvků mnoho neuslyšíte. Z toho je zřejmé, že se k odborníkům této kvalifikace nedostanete snadno,“ říká klinický psycholog Drahomír Balaštík z brněnské Fakultní nemocnice u sv. Anny, jehož specializací je právě psychodermatologie.
V praxi to znamená, že jsou-li vaše kožní potíže z větší části ovlivněné psychikou, může trvat velice dlouho, než se vám dostane účinné pomoci. Kromě zmíněného nedostatku kvalifikovaných odborníků je to dáno i tím, že ne každý dermatolog má čas povídat si se svými pacienty, na druhou stranu ne každý pacient je ochoten rozebírat své životní peripetie na kožním nebo si vůbec připustit, že za jeho problémy může stát právě psychika. Cesta medikamentů je tak často nejjednodušším řešením pro všechny včetně zdravotních pojištoven, byť nemusí přinášet úplně uspokojivé výsledky.
Je ovšem třeba zdůraznit, že ocitne-li se pacient v péči psychologa nebo psychodermatologa, ještě to automaticky neznamená, že bude moci vysadit své léky nebo že se jeho problém po prvním sezení zázračně vyřeší. Některá kožní onemocnění, jako je například lupénka, navíc úplně nezmizí nikdy, jejich projevy se ale můžou velmi zlepšit. „S případy, kdy by se kožní nemoc vyléčila jenom psychoterapií, se setkávám málokdy – nejčastěji jde o akné v dospívání, kdy ale působí i hormonální změny.
Se zlepšením kožní choroby psychoterapií ale ano, a to i v případě skupinových terapií,“ popisuje své zkušenosti klinický psycholog Balaštík, který se zaměřuje zejména na problematiku psoriázy neboli lupénky a ekzému. Ty patří k typickým kožním onemocněním, u nichž psychika často hraje klíčovou roli a je u nich zároveň nezbytná spolupráce s dermatologem. Psychika ovšem může stát i za rozaceou čili růžovkou, kopřivkou, akné, seboroickou dermatitidou nebo třeba za padáním vlasů.
Terapie většinou trvá měsíce a někdy i déle a vyžaduje aktivní přístup pacienta, který sám musí chtít svou situaci řešit a změnit. „Než začneme psychoterapeuticky pracovat, uzavírám s pacientem kontrakt, v němž se na předpokládané délce psychoterapie dohodneme. U mě to bývají tři měsíce s tím, že pacient bude docházet na jednotlivá sezení jednou týdně,“ upřesňuje Balaštík.
Spojité nádoby
Propojení kůže i psychiky začíná již v zárodečném stadiu vývoje plodu. V něm se jak nervová soustava, tak i kůže vyvíjejí z takzvaného ektodermu. „Kůže je taky největší tělesný orgán se senzorickým aparátem, zabudovaným do psychických, vývojových a sociálně-komunikačních procesů, do eroticko-sexuálních systémů i obranných mechanismů. Je tedy i významnou součástí ega, které reprezentuje navenek. Současně je i největším ‚projekčním plátnem‘ vnitřních somatických i psychických vlivů.
Každá kožní porucha tak informuje o nepříznivých vnitřních a vnějších poměrech,“ vysvětluje propojenost kůže a psychiky Balaštík. Zároveň podotýká, že toto spojení funguje obousměrně. To znamená, že psychika může vyvolat kožní problémy a kožní problémy se zároveň můžou odrazit (a také se velmi často odrážejí) na naší psychice pocitem méněcennosti, depresí, úzkostmi či nejrůznějšími neurózami. Celý problém se tak snadno může zacyklit. Někdy se pacient ze všeho nejvíc potřebuje vyrovnat se svojí nemocí a přijmout ji.
Zpomalit a jen být
Za potížemi s pokožkou přitom nemusí nutně stát jen nevyřešená traumata z dětství, o nichž v úvodu článku mluvila Jana. Častým spouštěčem problémů bývá chronický stres, celkové přetížení, neschopnost zastavit se a vnímat svoje potřeby.
„Vlivem stresu se v těle vyplavuje celá škála různých hormonů a imunitních látek, které pak ovlivňují stav pleti. Zesilují se záněty, cévy jsou křehčí, praskají, pokožka je zarudlá, dochází k padání vlasů, k tmavnutí pokožky, zhoršuje se hojení, zvyšuje se produkce lipidů, kůže je tedy mastnější,“ vypočítává dopady stresu na pokožku Lucie Rajská, dermatoložka a primářka Kliniky preventivní dermatologie .
Stres, obzvláště pak ten chronický, také oslabuje naši imunitu. „Vlivem toho může dojít k reaktivaci herpetických virů zodpovědných za vznik oparů nebo k aktivaci papilomavirů, které stojí za klasickými či genitálními bradavicemi. Dlouhodobé následky stresu se mohou projevit také jako kožní nádory v časnějším věku,“ doplňuje odbornice.
Nejčastěji ale v ordinaci vídá rapidní zhoršení chronických kožních problémů, jako jsou například lupénka nebo atopický ekzém. „Lidé do ordinace mnohdy přijdou opravdu ve značně zhoršeném stavu. Kůže bývá rozškrábaná do krve, ložiska splývají v rozsáhlé plaky. Zároveň jsou takoví pacienti unavení, protože kvůli urputně svědivým ložiskům na kůži, které sami již nedokážou zkrotit, často trpí nespavostí. A pak dojde k uzavření problémů do cyklu, kdy se kůže dál horší následkem psychiky a psychika trpí kvůli tomu, v jakém stavu vidí pacienti svoji kůži,“ líčí zážitky z praxe dermatoložka Lucie Rajská.
Svým pacientům v takovou chvíli radí, aby zvolnili a snažili se zmírnit škodlivé následky stresu. V některých případech mohou pacientům překvapivě pomoci i relaxační dechové techniky, meditace, praktikování mindfulness, jóga nebo třeba častější pobyt v přírodě. Zlepšení se ale samozřejmě dostaví až v delším časovém horizontu – zkrátka a dobře jde o to, udržovat se v psychické pohodě.
7
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
