Prožíváme zcela mimořádné koronavirové období. Do jaké míry to omezuje ortopedické výkony?
Neomezuje nás ani tak koronavirus jako opatření kolem něj. Ta přinášejí redukci plánované operativy. Samozřejmě to obtěžuje pacienty i nás. Neakutní výkony, jako jsou náhrady kyčelního kloubu, se plánují dlouhodobě. Teď musíme plány přestavovat, což je složité jak pro pacienty, tak pro personál. Obávám se, že někdy jsou aktivity kolem pandemie trochu přehnané.

Co máte na mysli?
Třeba zavírání oddělení a rušení operativy, aby byly připraveny kapacity pro covidové pacienty. Samozřejmě chápu potenciální strach z toho, co se může v budoucnu stát, ale pevně věřím, že úplně děsivé prognózy se nenaplní. Myslím, že k vyčleňování lůžek by mělo docházet postupně, reagovat na počty skutečně nemocných, kteří vyžadují hospitalizaci.

Kolika pacientům už jste museli zavolat, že se jejich operace odkládá?
Všem, kteří měli jít na sál počínaje 14. říjnem. Denně operujeme patnáct lidí, z toho zhruba pět připadá na neodkladné výkony jako nádory, poúrazové nebo akutní stavy. Týdně tedy máme zhruba padesát pacientů s plánovanou operací. Ti teď musejí čekat.

Bude pro ně odklad velkou komplikací?
Pro ně je to především prodloužení bolesti. Bohužel u nás jsou na tyto výkony několikaměsíční čekací doby, nemůžeme vzít hned každého, kdo by zákrok potřeboval. Teď se budou časy ještě prodlužovat. Zrušené pa-cienty musíme posunout za pětiměsíční lhůtu, až se uvolní nějaké okýnko. Je to nešťastné.

Do jaké míry ovlivní současná situace celkový zdravotní stav populace, když ostatní pacienti nedostanou péči, kterou by potřebovali, nebo nebudou chodit na preventivní vyšetření?
Bude to mít velký vliv. Lidé se budou bát jít na neakutní výkony i prohlídky, aby se nenakazili. Tím se budou zákroky odkládat, ačkoliv by měly být provedeny hned.

Dalo se tomu předejít?
Podle mě ke zvládnutí první vlny, po níž následovalo uvolnění, nedošlo. Nebyla tu žádná první vlna. Koronavirus tu s námi prostě je, v březnu ťukal na dveře a my jsme mu je doširoka otevřeli. Jsem ale přesvědčený, že se to podaří zvládnout. Podle mě totiž počet pacientů, kteří vyžadují skutečně intenzivní léčbu, nebude narůstat takovou měrou. Nakažených lidí je samozřejmě hodně, ale většina má lehký průběh a mnozí o tom ani nevědí.

Přísná opatření, která vláda minulý týden přijala, jsou z vašeho pohledu nutná?
Zřejmě ano, protože lidé nejsou důslední a ohleduplní. Pravidla se musejí dodržovat a nošení roušek je to nejmenší.

Po padesátce zřejmě není člověka, jehož by nebolela záda nebo klouby. Pozorujete i během své kariéry, že se to zhoršuje?
Spíše přibývají pacienti, což je dáno životním stylem a stárnutím populace. Dnes ani osmdesátník není starý člověk, který by nechtěl žít aktivně. Fakt je, že druhým nejčastějším důvodem návštěvy praktického lékaře je bolest pohybového aparátu.

Pomůžete od bolestí všem, kteří to potřebují?
Snažíme se. Bylo by určitě lepší, kdybychom na tom byli ještě o něco lépe. Nesouvisí to s pojišťovnou ani s managementem nemocnice, ale s nedostatkem personálu, nižší průchodností sálů a oddělení. Když je nedostatek sester, holt musejí děvčata s malými dětmi odcházet ve čtyři odpoledne. Už neplatí, že chirurgie končí, až když je hotovo. Dnes se nezačíná, pokud by se do určité doby neskončilo. To je smutné a mělo by se to napravit, abychom mohli uspokojit všechny pacienty. A to myslím i ty, kteří za námi z nějakého důvodu nepřicházejí hned. Když ale slyší, jak se po operaci ulevilo lidem s podobnými obtížemi, nakonec přijdou a pak litují, že se třeba pět let trápili úplně zbytečně.

I proto, že procento úspěšnosti u náhrady kyčelního kloubu je obrovské?
Je tak velké, že Britská královská chirurgická společnost ocenila umělou náhradu kyčelního kloubu jako nejvýznamnější a nejúspěšnější operaci minulého století.

Jak byste ji charakterizoval v porovnání s operacemi ostatních kloubů?
Je jednoznačně nejúspěšnější. Náhrady kolenního kloubu jsou také úspěšné, ale přece jenom je tam víc pa-cientů, kteří nejsou s výsledkem úplně spokojeni. U ostatních kloubů procento úspěšnosti klesá, byť je pořád vysoké. My také musíme hodnotit, jak dlouho implantát vydrží v plně funkčním stavu. Nejdéle je to právě u kyčelního a kolenního kloubu.

Je náhrada kyčelního kloubu nejnáročnější?
Je to relativně velká operace, zasahujeme hluboko do tkání a k pánvi. Kolenní kloub je lépe přístupný, ale je složitější na pohyb, takže implantát je komplikovanější, jeho usazení musí být přesnější a dokonalejší, a proto musí mít operatér víc zkušeností.

Revoluce v ortopedii začala v roce 1962 ve Velké Británii, kdy Sir John Charnley implantoval cementovaný kyčelní kloub. Přinese podobný posun buněčná a genová terapie, díky níž by chrupavka sama dorostla?
To je sen nejen všech ortopedů. Buněčná terapie by byla druhým největším průlomem v historii ortopedie. Chtěli bychom mít buňky, které by dobře fungovaly tam, kam bychom je aplikovali. V našem oboru by šlo o chrupavčité buňky, které by se daly do místa poškození, takže chrupavka by se zrestaurovala sama. My jsme se snažili v rámci klinických studií aplikovat kmenové buňky, ale obávám se, že světlý bod na konci tunelu je v tomto případě ještě hodně daleko. Odhadoval bych to na desítky let. Zatím musíme pořád pracovat s těmi železy.

Působíte ve špičkové fakultní nemocnici, máte zkušenosti ze zahraničí, byl jste viceprezidentem světové ortopedické společnosti. Přesto už léta jezdíte zhruba jednou měsíčně operovat pacienty do nemocnice ve Vrchlabí. Proč?
O vrchlabské nemocnici jsem se dověděl dlouho předtím, než jsem začal studovat medicínu, protože jsem rád jezdil na hory. Vždycky jsem slýchával, že když se něco stane, má se jet do Vrchlabí za primářem Hruškou, který to vyřeší. Když se mě pak po letech zeptali, jestli bych ve Vrchlabí nemohl udělat u jejich pacientů náhrady kloubů, řekl jsem, proč ne, pokud tam bude schopný personál a dobré vybavení. Jel jsem se tam podívat a všechno odpovídalo mým představám, takže se z nás postupně stal sehraný tým. Dělá se tam poctivá a kvalitní medicína. Vyvinula se z toho spolupráce, která trvá dvacet let.

Možná se teď vaše vrchlabské angažmá zintenzivní, když po letech dohadování Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP) souhlasila s obnovením ortopedického primariátu. Je to dobrá zpráva pro celý region a návštěvníky Krkonoš?
To nepochybně. Do Vrchlabí jsem jezdil operovat dva typy kloubních náhrad, které se tu naučili dobře dělat. A říkal jsem si, že je zvláštní, kolik je tam pacientů, kteří mají opravdu těžké formy artrózy. Ta lokalita je neprooperovaná. Zdaleka tedy nejde jen o úrazy na lyžích. Myslím, že tamní obyvatelé si takové průtahy od VZP nezasloužili. Když se teď konečně podařilo získat smlouvu s pojišťovnou, určitě se zlepší péče o degenerativní onemocnění a také o traumata pohybového aparátu. Nepochybně postoupí na vyšší kvalitativní stupeň. Doufám, že k tomu aspoň trochu přispěju, a těším se na to.

Jezdí-li špičky v jednotlivých lékařských oborech takto vypomáhat do regionálních nemocnic, může to celkově zvednout úroveň péče o pacienty v České republice?
Určitě. Není to jádro péče o pacienty, to musejí zvládat nemocniční týmy ve standardní kvalitě, ale zkušení lékaři je mohou naučit nové nebo elegantnější postupy. Ve Vrchlabí jsem se přesvědčil, že personál se rád učí a chce dělat něco nového.

Může se tedy stát, že pacienti z Plzně nebo Brna budou jezdit do Vrchlabí za profesorem Trčem a jeho ortopedickým týmem?
To doufám, že ne. Ti budou mít určitě špičkové ošetření doma. Ale budu moc rád, když do vrchlabské nemocnice přijdou lidé z tamního regionu. Tím neříkám, že bych se zříkal jakýchkoliv pacientů. Když za mnou do Vrchlabí bude chtít přijet někdo z Brna, ať přijede.

Kdo je profesor Tomáš Trč

Narodil se 31. května 1955 v Praze.

Absolvoval lékařskou fakultu v Praze a pracoval na I. ortopedické klinice nemocnice na Vinohradech jako první asistent profesora Oldřicha Čecha. Dále působil jako zástupce přednosty II. ortopedické kliniky 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze (2. LF UK).

V roce 1991 obhájil kandidátskou práci na téma náhrady kyčelního kloubu, o rok později habilitoval s prací z oblasti dětské ortopedie prodlužování kostí.

V letech 2004 až 2006 byl předsedou České společnosti pro ortopedii a traumatologii. Také měl funkci viceprezidenta světové ortopedické společnosti SICOT.

Od roku 1997 je přednostou ortopedické kliniky dětí a dospělých 2. LF UK a Fakultní nemocnice v Motole. Jako konzultant působí na řadě pracovišť v České republice. Dojíždí operovat například do Nemocnice Vrchlabí.