Lidé v Česku, kteří jsou ve středním nebo vyšším věku, si možná ještě pamatují některá z děl takzvaného „socialistického realismu“, která systém domácí práce pro větší podniky popisovala. Například v dětské knížce Barunka druhého komunistického prezidenta Antonína Zápotockého, vyznačujícího se spisovatelskými ambicemi, se objevuje postava „vypočítavého pana Dattelzweiga“, který od žen po vesnicích v okolí Klatov (včetně Barunčiny maminky) odebírá doma šité prádlo a košile, které pak s přirážkou prodává ve městě. Zápotocký v knize líčil „z třídního pohledu“ dětství své matky, takže se vracel zhruba do druhé poloviny 19. století.

Většina lidí také asi zná přívětivější a dodnes oblíbený film Krakonoš a lyžníci, v němž si ženy krkonošských horalů přivydělávají domácím šitím krajek.

Domácí práce byla základní rys novověku

V podstatě se dá říci, že domácí výrobou začal kapitalismus. Vztahy mezi „vlastníky výrobních prostředků“ a odběrateli vyrobeného zboží za cenu určovanou poptávkou na trhu se staly jedním ze základních znaků novověku a vytlačily dřívější feudální vztahy založené na dědičné závislosti poddaných na pánech.

Zhruba od 16. až do 19. století přitom existoval po celé Evropě – a posléze i v severní Americe – výrobní systém, při němž subdodavatelé distribuovali do domácností mužům i ženám výchozí suroviny, a ti z nich ve svých domovech vyráběli hotové produkty, které prodávali za kusové ceny.

Tento systém převládal zejména při výrobě oděvů (viz zmíněná zkušenost „Barunčiny maminky“), rukavic, keramiky, krajek (Krakonoš a lyžníci), pleteného zboží a podobné produkce a skutečně se udržel zhruba až do druhé poloviny 19. století.

K postupnému přesouvání této výroby mimo domov do společných dílen a továren docházelo až od vzniku průmyslové revoluce v 18. století (v českých zemích se takto jako první začal rozvíjet průmysl textilní, v 18. století byl ale ještě zcela osamocený).

Jde o kontrolu

Za zmínku stojí, že zatímco dnes má už řada lidí práce v „home office“ plné zuby a touží po návratu na své běžné pracoviště, před dvěma až třemi sty let tomu bylo přesně obráceně. Tehdejší domácí dělníci a domácí dělnice se usilovně snažili zůstat u práce ve svém domě a práce v továrně byla až tou poslední možností z možných. Byť své výrobky museli často prodávat za minimální cenu, určovali si svůj čas, měli prostor k tomu dohlédnout na děti, postarat se o dobytek a další domácí zvířata, pečovat o svůj sad a zahradu a také společně oslavovat tehdejší lidové a náboženské svátky. Hodně z této rodinné pospolitosti a harmonie (i přes celkovou chudobu) zachytil právě film Krakonoš a lyžníci, jehož děj se odehrává v chudém a drsném kraji, ale lidé v něm přesto prožívají své životy šťastně a naplno.

Naproti tomu první továrny se podle slavného historika první poloviny 20. století Normana Scotta Briena Grase (známého jako N. S. B. Grass) objevily „čistě za účelem disciplíny, aby bylo možné pracovníky pod dohledem mistrů účinně kontrolovat“.

Britský deník The Guardian v této souvislosti zmiňuje i další historiky zkoumající tuto epochu, podle nichž existovalo v tehdejší Británii „jen málo oblastí, v nichž by moderní průmysl, pokud byl provozován ve velkých budovách, nebyl spojen s věznicemi, chudobinci a sirotčinci“.

Trochu jinak na tom byli první „úředníci“. Ti totiž většinou vykonávali nějaký druh manažerské funkce, proto rané „kanceláře“ patřily k privilegovaným doplňkům prvních továren a podle toho byly i zařízeny.

„Například vyšší úředník v 50. letech 19. století mohl očekávat, že se bude věnovat svým pracovním povinnostem v prostředí, jež se bude nábytkem, krbem, závěsy a plynovým osvětlením velmi podobat jeho domu,“ píše Guardian. Teprve později s rozvojem administrativy začala také kancelářská práce podléhat podobným technikám dohledu jako průmyslová výroba, včetně přesného časového ohraničení pro každý administrativní úkon.

A proč se dnes tolik lidí těší z domácí izolace zpět do běžného pracovního kolotoče? Jedním z důvodů je paradoxně to, že doma mohou být pod daleko větší kontrolou ze strany zaměstnavatele. Při dnešních technologiích je totiž často mnohem jednodušší sledovat atomizované vzdálené pracoviště než lidi shromážděné ve společné budově. A je pochopitelné, že těm, kdo jsou sledováni, něco takového příliš nevyhovuje.