Historik Milan Bárta: 21. srpen 1969 zničil generaci pražského jara

Datum 21. srpen 1968, den invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, zná asi každý Čech školou povinný. Stejné datum o rok později ale už velké části Čechů mnoho neřekne. Je to podle vás podobně významný den českých dějin a v čem?
Určitě je to podobně významný den. Zatímco 21. srpen 1968 znamená vpád cizích vojsk na území suverénního československého státu, tak 21. srpen o rok později znamená definitivní pohřbení nadějí, které byly spojeny s pražským jarem, se snahami o reformu komunismu. Je to přelom. Faktický ve formě potlačení demonstrací a opozice vůči nastupujícímu husákovskému režimu. Ale i symbolický, v podobě následného vydání „pendrekového zákona“, začátku perzekucí a čistek v komunistické straně a otevření stavidel pro nastupující normalizaci.

Manipulativní kampaň? Osobnosti protestují proti článkům o roce 1989 v MF Dnes

Česko

Byl 21. srpen 1969 skutečně prvním a jediným nasazením Československé lidové armády proti vlastnímu civilnímu obyvatelstvu za celou dobu trvání komunismu?
Fakticky ano, byť v listopadu 1989 tehdejší ministr národní obrany Milán Václavík nasazení armády také navrhoval. To ale už naštěstí přijato nebylo.

Bylo 21. srpna 1969 nasazení armády proti demonstracím na podporu pražského jara klíčové, protože jinak by se nepodařilo odpor v ulicích Prahy a dalších českých měst potlačit?
Komunistické vedení by už tehdy masové demonstrace a celou situaci nějak zvládlo zřejmě i bez nasazení armády. Ale s nasazením armády a s její spoluprací s jednotkami Veřejné bezpečnosti a Lidových milicí počítaly plány na potlačení demonstrací už od samého začátku, kdy se začaly připravovat, tedy od června roku 1969. V krajní variantě se pak chystalo i vyhlášení stanného práva a výjimečného stavu.

Hrozil zásah jednotek sovětských vojsk umístěných tehdy v Československu?
Mezi Gustavem Husákem a sovětským vedením byla uzavřena dohoda, že sovětské jednotky nezasáhnou, pokud československá strana ochrání jak vojáky, tak budovy sovětských institucí před útoky ze strany demonstrantů. Pokud by ale k napadení došlo, tak by k zásahu sovětských vojsk došlo. Tomu chtěl ale Husák zabránit, protože jeho mocenská pozice závisela na tom, jak zvládne srpen 1969. A nebyla ještě zdaleka tak pevná, jak se dnes může zdát. Ale v očích sovětů si „úspěšným potlačením“ demonstrací v srpnu 1969 Gustáv Husák fakticky zajistil své postavení v čele Československa na dalších dvacet let.

Češi a Slováci varují Moskvu před rehabilitací srpnové invaze

Česko

Když mluvíme o masových demonstracích, kolik protestujících lidí v ulicích českých měst tehdy přibližně bylo?
Bylo to hodně přes sto tisíc lidí. Nejvíce samozřejmě v Praze, kde byly protesty největší. Mnoho dalších, kteří přímo neprotestovali v ulicích, si v těch dnech připnulo na klopu trikoloru, černou stužku. Nebo to dávali najevo, jak doporučovaly rozšiřované letáky, tím, že bojkotovali veřejnou dopravu, kulturní akce, obchody a podobně. To byla skutečně masová záležitost.

Měly protesty 21. srpna 1969 nějaké organizátory, nebo šlo o spontánní akci vzdoru?
Žádní organizátoři nebyli. Státní bezpečnost měla tehdy za úkol zjistit, kdo nepokoje organizuje, a také se o to skutečně snažila. A pokusila se dokázat, že za demonstracemi stojí americké nebo západoněmecké tajné služby. Ale nic takového se tehdy prokázat nepodařilo.

Takže za organizaci demonstrací nikdo odsouzen nebyl?
Ne, lidé byli odsuzováni za účast na protestech. Při soudních procesech a informování o nich byli účastníci demonstrací vykreslováni jako chuligáni, kriminální živly a recidivisté. To mělo za cíl před veřejností ještě více účastníky demonstrací dehonestovat.

Branky za tanky. Hokejová pomsta za sovětskou invazi odstartovala normalizaci

Česko

Málo se také už dnes ví, že demonstrovat se nezačalo až 21. srpna. Kdy se objevily první protesty spojené s výročím sovětské okupace?
První skupinky mladých lidí se sešly u sochy svatého Václava na pražském Václavském náměstí už 16. srpna večer. To ale ještě bezpečnostní složky nezasáhly a shromáždění se po domluvě policistů samo v klidu rozešlo. Každý další den se ale počet lidí zvyšoval. A 19. srpna už byly na Václavském náměstí tisíce lidí. Už tehdy také došlo k prvním brutálním zásahům a první střelbě, kdy byl náhodně postřelen odraženou kulkou jeden z kolemjdoucích.

Co se dělo v ulicích Prahy 20. a 21. srpna 1969? Opravdu se stavěly barikády a část metropole či institucí se dostala pod kontrolu protestujících?
Na řadě míst, v Praze, Brně a Liberci, vyvrcholily střety skutečně i stavěním barikád. Protesty byly také na Slovensku, v Bratislavě nebo Žilině, ale byly daleko méně početné a neměly ani tak dramatický průběh.
V samotné Praze demonstranti skutečně ovládli část centra města, i když bezpečnostní síly proti nim použily slzný plyn nebo vodní děla a potlačování demonstrací přešlo do tvrdých potyček. Létaly dlažební kostky, občas i zápalné lahve, demonstranti se bránili prkny… Místy to připomínalo občanskou válku. Kolem půlnoci 21. srpna pak byly v Brně a v Praze nasazeny i tanky, aby pomohly ničit barikády a nepokoje mohly být zlikvidovány.

Dá se říci, která z represivních složek byla nejbrutálnější, zda to byla Veřejná bezpečnost, Lidové milice, nebo armáda?
Pamětníci se shodují v tom, že nejtvrdší byly Lidové milice, ať už jde o bití demonstrantů, nebo střelbu do lidí. Tvrdí se, že všech pět obětí měly na svědomí Lidové milice, jejich příslušníci situaci nezvládali a první začali střílet.

Naopak vojáci byli hodnoceni jako nejmírnější, na řadě míst nechali demonstranty i uprchnout a k bití protestujících se připojovali jen velmi neochotně. Bylo to dáno možná i tím, že mezi nimi převažovali vojáci základní služby. Byť i z vojáků byly vytvořeny speciální zásahové jednotky, do nichž se vybíralo především na základě politických kritérií. Na rozdíl od jednotek Veřejné bezpečnosti a Lidových milicí se přesto našli vojáci, kteří se odmítli útoků na demonstranty účastnit a byli za to potrestáni.

Historik Petr Čornej: Riziko manipulace s dějinami tady existuje

Česko

Byly tyto demonstrace jen jakýmsi zoufalým vzdorem, nebo měli demonstranti i nějaké konkrétní požadavky?
Spíše bych to nazval posledním vzdorem národa, který se vzepjal k takovéto masové akci. Ve snaze změnit, nebo aspoň zpomalit negativní politický vývoj. Protestující doufali, že se jim podaří zbrzdit nastupující tvrdou husákovskou normalizaci. Stále se vykřikovala jména jako Dubček, Černík, Svoboda.

To ještě politikům, jako byl premiér Oldřich Černík nebo prezident Ludvík Svoboda, lidé opravdu věřili?
Svoboda byl skutečně ještě v té době brán jako pozitivní postava. Stejně jako premiér Černík, přestože s Husákem, který řídil jako předseda KSČ zásahové síly proti demonstrantům po stranické linii, řídil on jako předseda federální vlády po státní linii. A byl tak jedním z hlavních aktérů likvidace nepokojů.

Jak to bylo s Alexanderem Dubčekem, v té době byl přece ještě předsedou Federálního shromáždění?
Po dubnu 1969, kdy byl na čele komunistické strany vystřídán Gustávem Husákem, byl Dubček z nejvyšší politiky vyšachován a byl obcházen. Bylo mu jen doporučeno, aby se 21. srpna zdržoval mimo Prahu.

Kolik lidí při zásahu proti demonstracím zemřelo a bylo zraněno?
Bezprostředně při potlačování demonstrací bylo zabito pět demonstrantů, další desítky lidí byly pak vážně raněny, někteří z nich pak na následky zranění zemřeli.

Tomáš Zima: Politici selhávají, protože nejsou schopni věci řešit

Česko

Brutální zásah proti demonstrantům byl až ex post legalizován „pendrekovým zákonem“, který byl přijat 22. srpna. Našel se mezi reformátory, kteří byli v té době ještě ve funkcích, někdo, kdo by byl proti?
Ne, nenašel se nikdo. A to včetně samotného Dubčeka, který po tvrdém nátlaku Husáka pendrekový zákon podpořil a podepsal. A neudělal nic, aby jeho přijetí zabránil.

Jaké množství lidí bylo během demonstrací zatčeno a na základě „pendrekového zákona“ souzeno?
Zatčeno bylo asi dva a půl tisíce lidí po celé republice, což bylo takové množství, že na to věznice kapacitně nestačily.

Co se těm zatčeným stalo?
Velká část z nich byla okamžitě po zatčení zbita, ať už příslušníky Lidových milicí, nebo ve vyšetřovnách a v celách předběžného zadržení Veřejné bezpečnosti. Většina byla odsouzena právě na základě paragrafů „pendrekového zákona“. Téměř tisícovka demonstrantů byla ale odsouzena za výtržnictví. Tedy ne za politický trestný čin, ale za čin kriminální.

Jak je to možné, když ten zákon byl vydán až 22. srpna?
Protože on právě obsahoval tuto retroaktivitu a byli na jeho základě postiženi například i lidé, kteří v červenci 1969 vydávali protisovětské letáky.

Václav Hořejší: K honu na Zemana se nepřipojuji, nejlepší je ho ignorovat

Česko

Jak vysoké tresty tehdy soudy uložily?
Nebyly extrémně vysoké, přece jen už nebyla padesátá léta, ale padly i tresty několika let vězení, což se týkalo několika desítek lidí.

Vyhazovalo se už tehdy za účast na demonstracích z vysokých škol a ze zaměstnání?
Ano, i to umožnil „pendrekový zákon“ vyhazovy ze škol i ze zaměstnání, v první řadě z médií.

Bylo hned po 21. srpnu 1969 jasné, že to je konec všem nadějím pražského jara na nějaký lepší režim?
Možná ještě větší šok, hlavně morální, než potlačení demonstrací byly podpisy politiků pražského jara pod „pendrekovým zákonem“, takže už bylo jasné, že ani těmto lidem není možno věřit. Brutalita zásahu i brutalita následných represí, kterou média na příkaz režimu cíleně velice silně medializovala, velkou část lidí odradila od nějakých dalších pokusů veřejně vystupovat. V dalších měsících a letech se jednalo už jen spíše o jednotlivce nebo skupinky.

Mohli lidé, kteří tehdy pochopili, že je konec, ještě utéct na Západ, nebo už i na to bylo pozdě?
Bezprostředně po 21. srpnu 1969 se republika ještě opustit dala, byť se režim na hranicích utužoval. V září 1969 pak byl vydán pokyn, aby začaly být hranice opět tvrdě střeženy. A někdy od roku 1970 už bylo prakticky vyloučené přes ně utéct.

Politolog Lukáš Valeš: Protest proti Babišovi? Venkov se diví, co Pražáci blbnou

Česko

Podařilo se po roce 1989 pohnat někoho k odpovědnosti za zabití a mrzačení demonstrantů a další nezákonnosti, které se v srpnu 1969 staly?
Snahy najít ty, kteří zabili oněch pět demonstrantů, po roce 1989 byly, určité vyšetřování proběhlo už v roce 1969, ale potrestán nebyl nakonec nikdo. A to ani z tehdejší nejvyšší politické reprezentace. Většinou se nedal dohledat konkrétní viník. A za vydávání rozkazů, které k zabíjení vedly, nikdo potrestán nebyl.

Je možné někoho z těch, kteří měli takzvaně krev na rukou, ještě dnes soudně stíhat?
Já osobně si myslím, že to není možné. Většina z tehdejších hlavních aktérů je navíc už po smrti, takže ani potrestáni být nemohou.

Byly vzpomínky na ty mrtvé a desítky vážně raněných demonstrantů jedním z hlavních důvodů, proč se v Československu až do konce osmdesátých let neuskutečnila žádná jiná velká protirežimní demonstrace?
Do značné míry ano. Psychologie takto fungovala. Celá generace lidí, kteří prožili jako mladí pražské jaro, jeho potlačení a pád na samé dno v podobě normalizace, nebyla schopna proti režimu vystoupit. Musela po dvaceti letech dorůst nová generace a vytvořit se příznivá mezinárodní situace, včetně sovětské perestrojky, aby se lidé znovu odhodlali k veřejnému vystoupení proti komunistickému režimu.

Vedle represí ale husákovský režim obyvatelstvo formou metody cukru a biče i uplácel ekonomickými výhodami. Dělo se to už v roce 1969 po potlačení srpnových nepokojů?
To už se dělo během srpna 1969. Na jedné straně bylo naplánováno brutální potlačení demonstrací, na druhou stranu měly obchody zůstat otevřené, byly předzásobeny potravinami, bylo dovezeno nedostatkové zboží, z rezerv se nakoupil benzín, který byl tehdy těžko k dostání, a podobně. Takto mělo být lidem ukázáno, že „není proč se bouřit“.

A po 21. srpnu 1969 něco takového dál pokračovalo?
To ne, po něm přišel už onen bič, po perzekucích na základě pendrekového zákona přišly čistky v komunistické straně a tak to následovalo až přibližně do konce roku 1970. Pak ale v sedmdesátých letech přišel pro většinu obyvatelstva onen cukr.

Václav Klaus mladší: Smyslem politiky je vládnout, ne být svatý

Česko

Jak se husákovský režim choval k příbuzným obětí 21. srpna 1969?
Velmi špatně. Rodina Bohumila Siřínka, což byl čtrnáctiletý chlapec, který byl zastřelen v Praze, si ani nemohla připomínat jeho památku. Když na místo jeho smrti dali květiny, tak byly zničeny, byli neustále pod kontrolou Státní bezpečnosti, měli zakázáno o tom mluvit. Proto bratr Bohumila Siřínka raději emigroval. Podobně tomu bylo i v případě rodin dalších obětí. Ti mrtví ze srpna 1969 i samotné potlačení demonstrací bylo tabu, o kterém když někdo mluvil nebo to kritizoval, mohl počítat i v dalších letech komunistického režimu s postihy.

Jak je to dnes s památkou obětí 21. srpna 1969. Každý rok přicházejí politici klást věnce a květiny k památníkům obětí okupace 21. srpna 1968, ale mají oběti událostí, které se staly o rok později, vůbec někde své důstojné památníky?
Podařilo se to dohnat až v posledních letech. Myslím, že dnes už každý z těch mladých lidí, kteří zahynuli při potlačování demonstrací 21. srpna 1969, má svůj památník. Takže aspoň tímto způsobem se jejich památka připomíná. Pokud jde o nějakou pietu ze strany politiků, je trochu problém, kde by se měla pořádat, protože je otázka, na jakém místě takový památník zřídit.

Jaké poučení je podle vás třeba si vzít z 21. srpna 1969 pro dnešek?
To, že za pouhý rok se situace, kdy stál celý národ proti okupantům, změnila tak, že původně pokojné demonstrace Čechů proti pokračující okupaci likvidovali s nebývalou brutalitou sami Češi. A za souhlasu těch, jimž přitom demonstranti vyjadřovali podporu.