Předchozí
1 z 3
Další

Možná i proto Babiš zavítal do centrály CIA, kde ho přijala její ředitelka. Tématem dialogu mezi Babišem a Trumpem byl rozvoj nejmodernějších technologií včetně umělé inteligence, energetická a kybernetická bezpečnost i možné uvalení dovozních cel na evropské automobily. O tom, jakou zemi a jakého prezidenta vlastně premiér Andrej Babiš navštívil, Deník hovořil s českým velvyslancem ve Washingtonu Hynkem Kmoníčkem.

Český premiér po osmi letech zavítal do Bílého domu, před Andrejem Babišem to byl ministerský předseda Petr Nečas, jehož přijal Barack Obama. Jaký význam lze letošnímu setkání přikládat?
Z našeho regionu je to právě český premiér, který po loňské návštěvě polského prezidenta jako první navštíví Washington. Jako vždycky v Čechách se teď bude o významu schůzky více či méně chytře mudrovat a tato hodnocení vám nakonec řeknou mnohem víc o tom, kdo hodnotí než o významu schůzky samotné.

Nechci toho být vůbec součástí, a tak jenom suše a fakticky řeknu, že z mého pohledu velvyslance je to potvrzení dobrých vztahů, které s USA máme, naší relativní zajímavosti pro Američany a také toho, že jsme v jejich optice druhou nejzajímavější zemí v naší části světa hned po Polsku, které je prostě geograficky a populačně čtyřikrát větší. Je to tak, jak to má být.

Je to nepochybně úspěch české diplomacie, ale jeden z vašich předchůdců Alexandr Vondra míní, že šlo spíše o iniciativu americké strany. Ta se také podle něj rozhodla pozvat premiéra, nikoli prezidenta. Jak to tedy bylo?
Tohle už je součást toho mudrování. Každá schůzka logicky vychází ze zájmu obou stran.

Babiš uvedl, že v pozvání hrála velkou roli kulatá výročí, 30 let od listopadové revoluce a 20 let od vstupu České republiky do NATO. Co byste k tomu přidal vy?
To, že se České republice ekonomicky daří, což pomáhá americkému zájmu. Nárůst objemu vzájemného obchodu jen za poslední rok činí 14,1 procenta, z toho 11,1 procenta tvoří zvýšení našeho exportu sem. Dalším bonusem je, že právě teď máme viditelné a plynně anglicky komunikující představitele.

Ocenily USA například fakt, že ČR vydala údajného hackera Nikulina do USA, nikoli do Ruska, nebo opatrný postoj vlády k technologiím čínských firem Huawei a ZTE?
Ano, to také. Kromě jiného. A teď mám začít mudrovat a přidat deset dalších věcí a pak začít diskutovat, která z nich byla větší? Děkuji, nechci.

Přinese setkání Babiš-Trump nějaký konkrétní výsledek, nebo šlo spíšeo formální potvrzení dobrých vzájemných vztahů?
Obojí. A vztahy dvou spojenců jsou vždycky lepší, když spolu navzájem přímo mluví. To je jako v rodině.

Ministr zahraničí Mike Pompeo a viceprezident Mike Pence objížděli v minulých týdnech středoevropské státy. Vidíte v tom cílené zvýšení zájmu o tento region?
Zcela jistě. USA si začínají uvědomovat, že v našem regionu nejsou jedinými, kdo soupeří politicky a ekonomicky o vliv v něm, a proto zase po nějakém čase zvyšují svoji aktivitu. Hodně to připisuji i bývalému náměstkovi ministra zahraničí Wessu Mitchellovi, který se naší částí světa celoživotně zabývá.

Jestliže se americký ministr objeví třeba v Bratislavě jednou za 20 let a ve stejném časovém období navštívil Paříž více než šedesátkrát, hodně to vypovídá. Americká zahraniční politika je ovšem značně cyklická a naší úlohou musí být navodit tyhle vlny zájmu co nejčastěji a pak je sjíždět jako surfaři elegantními kruhy. Tím udržíme americký zájem o naši část světa, kde právě jejich síla garantuje pořádný kus naší vlastní bezpečnosti před geopolitickými predátory.

Je pro americkou administrativu důležitým tématem brexit, nebo jde z hlediska jejího vnímání geopolitických problémů o marginálii?
Je to pro ně domácí politické téma. Jako demokrat budete proti brexitu, jako republikán budete trochu pro a jako Trumpova část republikánů budete hodně pro. Vztah k brexitu je jedna z věcí, která vás v dnešním Washingtonu politicky definuje.

Jakým žolíkem je v Trumpově karetní hře možné uvalení cel na auta z Evropy?
Jestli je to žolík, hrací karta, tak jsme na tom dobře. Protože s kartami se hraje a nakonec zmizí zpět v balíku. Horší by bylo, kdyby to bylo jenom plnění předvolebních slibů, případně článek víry.

Sliby negociovat nejde, ty se plní do konce volebního období a víru rozumem nevyvrátíš. Odhaduji, že pokud tahle otázka zůstane ve stadiu limba až do evropských voleb a následně vznikne pro americkou stranu méně iritující evropský vyjednávací tým, máme docela solidní šance to vyjednat. Pokud se Američané rozhodnou zavést cla ještě do května, bude pro obě strany podstatně těžší dospět k nějaké finální dohodě, která je podle nás nutná a nevyhneme se jí. Podstatná část BMW se stejně dnes vyrábí v Jižní Karolíně a už to ukazuje složitost i absurdnost téhle situace.

A co nátlak na vypovězení jaderné dohody s Íránem?
Evropané si myslí, že dohoda funguje, Američané věří, že měla být lepší. Ani jedna strana nerozporuje, že tak, jak je dohoda napsána, je Íránem plněna. A zbytek je diskuse s Íránem, který se neustále v čase mění a vyvíjí.

Takže jedničkou v pořadí důležitosti je pro USA Čína?
V ekonomickém soupeření ano. V politickém je to Rusko. V bezpečnostním je to korejský poloostrov. Američané hrají simultánky. Musíme si uvědomit, že jenom State Department na to má přes 80 000 diplomatů, tedy v porovnání celé jedny Pardubice. A jak mi často opakuje Madelaine Albright – USA nejsou vztahově monogamní.

Souvisí s tím i soustředěné Trumpovo úsilí směrem k Severní Koreji?
Rozhodně. Podobně jako v případě Blízkého východu se jedná o místo, kde se promítají všechny soupeřící vlivy současně. Čína doteď neví, jestli je lepší se s Korejci trápit, aby se s nimi USA trápily více, nebo je donutit k řešení, a jak moc do toho pak investovat. Rusové mají KLDR na hranicích a nechtějí u stolu chybět. Japonci, Filipínci, Vietnamci, všichni budou ovlivněni jakýmkoliv řešením.

Co v této kapitole znamená neúspěšný summit v Hanoji?
A proč byl vlastně vnímán jako ne-úspěšný? A jak by vypadal summit úspěšný? A pro koho a čím by takový byl? O realitě rozhodují skutky na zemi, nikoli mediální hodnocení. Výsledek se teprve dozvíme, a to empiricky. Bude-li jím to, že Korejci nebudou dále testovat rakety a dají si pozor na přeprodávání svých jaderných technologií, aby si úplně nezavřeli cestu k dalším jednáním, jsme na tom lépe, než jsme byli před summitem. Pokud ne, teprve pak budeme vědět, že to byl neúspěšný pokus.

Spojené státy Baracka Obamy a ty současné jsou z politického hlediska jiná země. Prezident Donald Trump všechny politologické poučky postavil na hlavu a svoji funkci pojímá výrazně byznysově a marketingově. Jak si momentálně stojí u Američanů?
Země je nadále rozdělena, diskuse je velmi vášnivá, a tudíž ne zcela racionální, fakta jsou proto v téhle hře popelkou. Kterou jinou zemi mi to jenom připomíná?

Dá se říct, že příkop mezi příznivci demokratů a Donalda Trumpa – nechci říkat republikánů – je nejhlubší v dějinách země?
Nevím, jak bych příkop měřil. Na metry? Na výroky? Řekněme, že je to po dlouhé době poprvé, kdy třeba nemohu pozvat na večeři některé demokraty a některé republikány současně, jak je ten spor osobní.

Zpoza oceánu se zdá, že kromě peněz na stavbu zdi s Mexikem Trupma trápí hlavně činnost zvláštního vyšetřovatele Roberta Muellera, který se soustředí na okolnosti jeho zvolení včetně případného ruského vlivu. Bývalý Trumpův právník Michael Cohen například při veřejném slyšení ve Sněmovně reprezentantů označil Trumpa za podvodníka a rasistu. A především uvedl, že předem věděl o e-mailové korespondenci na serveru WikiLeaks. Jak velké jsou tedy Trumpovy potíže doma?
Ne větší, než měl se svým životem vlastně vždycky. On je na to zvyklý.

Jaké má Trump za těchto okolností šance na obhajobu prezidentského úřadu?
Velmi dobré. Dokud bude šlapat ekonomika, má hlasy republikánů a středového voliče. Ty ostatní nikdy získat nemohl a ani o ně nejspíš nestojí.

Začínají se už objevovat jména jeho možných protikandidátů za demokraty. Zájem má opět Bernie Sanders a hodně žen. Ale žádné velké eso typu Michelle Obamové tam není. Objeví se?
Velká jména vznikají s velkým tématem, a to demokratická strana teprve obtížně hledá. Musí být demokratické, a přesto schopné oslovit i středového voliče. Takže to není jenom o osobnostech, i tohle hledání o něčem vypovídá.

Jestli dnes Michelle Obamová říká, že její skutečná ambice je být příští Oprah, představme si identickou situaci v Čechách. Tedy kdyby se u nás někdo výrazný vyřadil z prezidentského klání s tím, že na Hrad vlastně nechce, protože ve skutečnosti vždycky chtěl být Jolana Voldánová, případně Vašek Moravec.

Kdo je Hynek Kmoníček

*Narodil se 22. října 1962 v Pardubicích.

*Absolvoval Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích, poté vystudoval angličtinu a arabistiku na FF UK v Praze. V letech 1994-95 absolvoval během stipendijního pobytu postgraduální stu-dium moderní historie Blízkého východu, hebrejštiny a arabštiny na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě.

*V letech 1986 až 1991 byl učitelem hudby a živil se také jako koncertní hráč na klasickou kytaru. Od roku 1995 je zaměstnancem ministerstva zahraničních věcí, byl vrchním ředitelem sekce Asie, Afriky a Ameriky, náměstkem ministra, velvyslancem ČR při OSN v New Yorku, kde se stal v historii prvním českým předsedou rozpočtového výboru, dále byl velvyslancem ČR v Indii a Austrálii. V letech 2013–2017 byl ředitelem zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky. Od dubna 2017 je velvyslancem ČR v USA.

*Angažoval se jako diplomat při vydávání českých či polských rukojmí v Sýrii a Pákistánu.

*K jeho zájmům patří neevropská hudba a filozofie, orientální jazyky a islámská teologie, je sběratelem a kuřákem vodních dýmek.

*Jeho současnou manželkou je uzbecká Tatarka Indira Gumarová, z minulých vztahů má čtyři děti.