Jak jste se stala manažerkou ve firmě?
Z leknutí. Tři čtvrtě roku po škole. Šla jsem dělat konkurz na asistentku zahraničního obchodu po ekonomické fakultě Vysoké školy báňské. Předtím jsem dělala jeden menší projekt a pak jsem hledala místo. A na tom konkurzu po chvíli, co jsem mluvila, říkal obchodník, který konkurz vedl: Počkejte, to je zajímavé, co říkáte, já zavolám svoji šéfovou. A zavolal šéfovou. To byla obchodní ředitelka. Chvíli mě poslouchala a zase povídá: Počkejte, počkejte, to je strašně zajímavé, co mi tu říkáte, já zavolám majitele. A přišel pan majitel a ten zase za chvíli říkal: Počkejte, já zavolám ještě manželku. Manželka byla spolumajitelkou. A asi po dvou hodinách, co jsme si povídali, mi řekli: A nechtěla byste u nás řídit nákup?

Co jste řekla?
Že jo.

Nepochybovala jste o sobě?
Překvapilo mě to, ale jsem typ, který přijímá výzvy. Kývla jsem na to. A nastoupila. K práci jsem ale musela přistoupit dost koučovacím způsobem, ač jsem tehdy netušila, že nějaké koučování vůbec existuje, hodně podřízených bylo ve věku mých rodičů a nemohla jsem tam přijít a říct: děláte to blbě a já vám jdu říct, jak to udělat dobře.

A to jste znala ze školy? Nebo jste si něco načetla? Nebo prostě máte jen intuici?
Mám to od pánaboha. Zpětně jsem zjistila, že existuje nějaká Gallupova typologie osobnosti a já že v ní mám na prvním místě stratéga, pak komunikátora, individualizátora, learnera a aktivátora.

To jsou tedy termíny, můžete je přeložit?
Stratég vidí, kde a jak je nutné něco udělat. Komunikátor to umí vysvětlit. Individualizátor umí rozpoznat potenciál a kvality různých lidí a optimálně je přiřadit k úkolům. Learner se rychle učí a rychle vstřebává informace. Aktivátor umí rozhýbat lidi. Ten test jsem si udělala ale až o deset let později. Jsou lidi, kteří umí krásně zpívat a je jasné, že to je jejich talent a že ten talent je tak velký, že se tím prostě nějak uživí. O talentu mluvíme v souvislosti se sportem, někdy možná ještě připustíme talent na matematiku či jazyky. Pak je ale hodně lidí jako já – něco jim jde, ale těžko se to pojmenovává. Navíc – protože jim to jde, nepřijde jim to jako nějaká speciální schopnost.

Co ta firma, kam jste nastoupila?
Dařilo se jí.

Jak se vám tam vedlo?
Nechala jsem lidem, kteří byli mí podřízení, prostor. Věděla jsem, co se má změnit, ale jak to udělají, to bylo na nich. Určila jsem směr, ale cesta, kterou se dají, si vybrali. Vytvořila jsem nový systém. Před mým nástupem dělali na nákupu v té firmě čtyři lidé, nestíhali a potřebovali pátého. Po mém zásahu jsme během dvou měsíců zvládali chod toho oddělení ve dvou.

Jak to?
Prostě jsme lépe nastavili systémy a dobře je odkomunikovali s dodavateli. Pak přišel problém: fungovalo to. Pan majitel mi řekl: Celý život jsem si přál, aby mi takhle fungoval nákup, už to tak nechme. Chválil mě, ale už mě nepotřeboval.

Co jste dělala?
Šla jsem na jobs.cz a poohlížela se po nové výzvě. Obecně mám hodně fluktuantský životopis, což vypadá na první pohled děsně. Přišla jsem do firmy, opravila ji a šla jsem dál. Dneska už je to docela normální, ale dřív to bývalo známkou nestability. Ale tohle je moje přirozenost. Takhle jsem si hrála už jako dítě.

Jak?
Namalovala jsem panenky, garderobu, přátele, rodiny, nábytek, vymyslela celý příběh. A pak jsem to předala sestře, ať si s tím hraje. Už mě to nezajímalo. Šla jsem dělat další projekt.

Kdy jste si uvědomila, že tohle jste vy a není to divné?
To bylo až mnohem později. Vždycky jsem dostala úkol, ten jsem bravurně splnila, dostala jsem odměnu a pochvalu před nastoupenou jednotkou – a další ráno se čekalo, že zase přijdu a budu si hrát s tím, co máme. To mě nebavilo. Až na rodičovské dovolené jsem založila neziskovku Proficio. Jsem rozjížděč, vytvořím systém, namotivuju lidi, ale rutina mě nezajímá. A v té neziskovce mi došlo, jak je to super, že v rámci jedné neziskovky můžu rozjíždět různé podprojekty. Holky v neziskovce navíc odhalily, že mám zhruba rok a čtvrt dlouhý cyklus toho rozjíždění. Pak deleguju práci a jdu budovat o kousek vedle něco dalšího. Tak se každý rok a čtvrt třásly, že co jako dalšího bude!

Michaela Holišová (41)
* Koučka, mentorka, lektorka a matka.
* Absolvovala ekonomii na Vysoké škole báňské a prošla mnoha výcviky.
* Patnáct let vede lidi, podniká, sedm let vedla neziskovku.
* Napsala knihu Rodič – leader, v níž ukazuje, jak propojit dvě role jednoho života.

Kdy k manažerské práci přibyly děti?
Syn Ondra se narodil v roce 2009, na jaře 2010 jsme otevřeli Proficio a sedm let jsem ho vedla. Verunka se narodila v témže roce, o tři roky později pak ještě Terezka.

Kdy vám došlo, že rodičovství a vedení lidí se podobá?
Když jsem měla dvě děti, byla jsem pozvaná na konferenci, ale dokázala jsem myslet hlavně na ty děti. Celou prezentaci jsem tehdy postavila na fotkách svých dětí. Třeba jak ve dvou letech pracují s nožíkem, jak dělají věci, ze kterých se běžně matky hroutí. A na tom jsem demonstrovala, jak je důležitá důvěra a jak akceleruje změny. Že to je stejné u dětí i dospělých. Že je jedno, jestli jsou vám dva nebo 32 nebo 52. Když dítě začíná chodit, máme absolutní důvěru v to, že se to dokáže naučit. Neříkáme mu: jestli nepřidáš, nedokážeš to. Podporujeme jej v každém krůčku.

Co na to lidé na té konferenci?
V publiku byli hlavně chlapi manažeři. V oblecích. A najednou ti chlapi na vrcholných pozicích začali vykřikovat: Jo, já jsem taky táta, jasně! Já to znám od dětí. A začali přejímat moji terminologii a říkali: Už jste někdy řídila pubertální firmu? Bylo to super. To byl první záblesk, že rodičovství a vedení firmy může souviset. Pak nejmladší Terezka nastoupila do školky a já jsem přemýšlela, jestli zůstat v neziskovce, nebo se vrátit do byznysu.

A vrátila jste se.
Ano, ale začala jsem koučovat, dodělala jsem si na rodičovské koučovací výcvik. No a došlo mi, že manažeři mluví o stejných tématech, jako před tím mluvily mámy v našem rodinném centru.

O jakých?
O hranicích. O zodpovědnosti. O tom, jak sladit jedince a skupinu. Kdy brát ohled na potřeby jedince a kdy musí ustoupit společnému zájmu skupiny. Používaly jiný slovník, ale jde o to stejné. Mamky možná na první dobrou přiznají bezradnost, manažeři déle hrají, že jim všechno bez problémů klape, ale jinak je to totéž. No, a protože jsem „learner“, tedy se ráda a rychle učím, začala jsem shánět knihu, která by mluvila o výchově dětí a vedení lidí. No a žádná taková nebyla na trhu.

Tak jste si ji napsala!
Protože mě zlobilo, že pořád existuje silná tendence ty dva aspekty držet odděleně. Jako bychom žili dva oddělené životy. V práci se omlouváte, že vám do ní zasahuje rodina. A doma zase, že si tam berete práci. Přitom jste to pořád jedna vy. V dobré víře nám spousta projektů vtlouká do hlavy, že máme sladit dva oddělené životy. Přitom je to jeden svět, na který stačí jedna strategie.

Jaká?
Každý potřebuje uznání, respekt, povzbuzení, prostor, ale přitom potřebuje někam patřit. Můj dětský sen byl napsat knihu. Už v šesti letech mě od toho odrazovali, že mám dělat něco pořádného. Tak jsem vystudovala tu ekonomku. No a tak to zaklaplo. Najednou mi začaly dávat smysl i některé zdánlivě slepé uličky v mém životě. Protože jsme neměla nejmenší tušení, jak se píše kniha, zavolala jsem do nakladatelství jedné známé a vysvětlila jí, co mám v hlavě. Řekla fajn, napiš anotaci. Vůbec jsem netušila, jak na to. Takže jsem si vygooglovala, co to ta anotace je. A napsala ji. Oni si mě pozvali na pohovor přes celou Moravu z Nového Jičína do Brna, i když vůbec nevěděli, jestli umím psát. Ani já jsem to nevěděla. Klaplo to. Cestou z Brna domů jsem si říkala: Tak teď ale končí celá sranda, teď už to vážně musím napsat.

Jak to šlo?
Začala jsem, napsala jsem si strukturu, která kopírovala vývoj dítěte. Prenatál, kdy si to naplánujete. Porod, který vám všichni olajkují na Facebooku. Vyplavené endorfiny. A pak přijde realita všedního dne a vy zůstanete totálně sama. I máma i nová šéfka firmy nebo projektu. Najednou nikoho nezajímá, jak to jde, navíc to jde úplně jinak, než jste si naplánovala. Dítě pláče, když má spát, pokaká se, když ho sotva přebalíte. Zákazníci nejdou, reklamu nikdo nevidí.

Firmu zavřete, ale dítě už nevrátíte.
No ale i lidi, kteří založili firmu, v tom mají obrovskou citovou investici! Na začátku je to úplně stejné. Rychle děláte velké pokroky, překotně se učíte. Pak se děti osamostatňují a stejně to mají firmy, musíte delegovat práci. Šéf i rodič musí reagovat na změny. Když máte miminko a nasadíte mu čepičku, je to pěkná péče. Když totéž uděláte osmiletému, už obrací oči v sloup. A když nasadíte čepičku osmnáctiletému, je to mimo. Ve firmě je to totéž. To, co na začátku nějak nastavíme, musíme desetkrát přenastavit, jak firma roste, smysl začnou dávat jiné věci. Firmy, které přerůstají majitele, jsou úplně běžné – a je to špatně. Být dobrým manažerem nebo i rodičem je zkrátka takový neustálý tanec a hledání té správné polohy – kde jsem skutečně užitečná.

Zpátky k vašemu psaní.
Začala jsem psát, ale najednou mi přišlo, že to nemá začátek. Že mám až druhou kapitolu. Že tomu chybí první kapitola – já. Kořeny. Přesvědčení, hodnoty, talenty. Rodiče i leadera.

Pokud sama nebudete pevná, nemůžete nikoho vést.
Školila jsem jednoho manažera, který měl přísného tatínka a jako dítě dostával pořádnou sodu. Jako manažer nebyl schopný poskytnout zpětnou vazbu. Když měl říct svým podřízeným, kde je chyba, vrátil se mu jeho pocit z dětství, celý se stáhl do sebe a bál se, že jeho podřízení se budou cítit stejně jako on, když ho tatínek za něco káral. Všechny dovednosti teoreticky znal. Ale potřeboval vyřešit sám sebe, své vztahy v rodině.

Takže je důležité si prvně uklidit v minulosti?
Nejenom. Je důležité zjistit, kdo jsem a co mi jde. Příklad: systém plánování ve firmě. Systémy plánování vymýšlejí systematici. My chaotici si je pak vezmeme a nefungují nám. Milion prodaných výtisků! Úžasná příručka! Bestseller! A vám to nefunguje. A navíc máte pocit marnosti, že něco děláte špatně. Milionům lidí to jde a mně ne. Nevyřešíte problém a přidáte si k němu další. To je past všech návodů. Proto nerada dávám návody. Říkám: poslouchejte sebe. Začínejte vždycky u sebe.

Co to znamená?
Když se mi něco nelíbí, mám tendenci si říct: od zítřka. Udělám velký krok. Nebudu křičet na děti. Povedu svoji firmu jinak. Změním život od základu. Jenomže mozek je jako park plný cestiček, po kterých se chodí. Je těžké vyšlapat novou cestu. Ty staré vás lákají, abyste po nich chodili. A i když už několikrát jdete novou cestou, která vám dává smysl, najednou, ani nevíte jak, zase uděláte krok po té staré.

Co s tím?
Pozorovat to. Nekárat se. Říkat si: aha, tohle se mi teď děje. Uvědomit si, že tohle není nejužitečnější způsob přístupu k životu. A postupně se učit. Nejdřív jen vím, že takhle NE. I když mě zatím úplně nenapadá, jak ANO. Pak sice víte, co s tím, ale nevíte, jak to zavést do praxe. Nebo víte, ale jde to kostrbatě. Jako první jízdy v autoškole – sice víte, kde jsou pedály, jak se řadí a točí volantem a poznáte značky, ale vaše jízda má k plynulé jízdě, kterou si užíváte, dost daleko. Ale trénujete. A pak najednou zjistíte, že to jde nově. Že najednou řadíte – prostě jen citem. Máte to pod kůží. Nová cestička je dokonale vyšlapaná. Když se každý den otočíte o jeden stupeň, za půl roku se otočíte o 180 stupňů. Dělat radikální změnu od zítřka funguje jen zřídka. Lepší je být k sobě laskavý, nestavět se na hlavu, nehysterčit. A každý den zkoušet udělat nějaký malinký krůček.

Měla jste v mateřství někdy krizi?
Nejsem hroutič. Můj syn je mi podobný. Extrémně moc. Někdy si dělám legraci, že se pánbíček nenamáhal a udělal jen ctrl+c a ctrl+v a bylo to. Upadla jsem do pýchy a říkala jsem: To přece není žádná věda, to mateřství. Pak jsem dostala Verunku a zpětně jsem se musela všem matkám, které to mají s dětmi složité, omluvit. S Ondrou to bylo jasné intuitivní vedení. Verča je introvert, složitě se k ní hledají cesty. Takže tam byly náročnější momenty. Ale obvykle se rychle otřepávám z neúspěchů. V podnikání i v mateřství.

Koho školíte?
Před rokem jsem se snažila definovat si cílovou skupinu. Znám to, cílová skupina je důležitá. Vedla jsem top manažery, docenty z univerzit. A druhý den maminky v azylovém domě. A další den učitele. A pak manažery malého start-upu. Tak kdo je moje cílová skupina? Nakonec jsem se vykašlala na poučky a řekla si, že moje cílovka je člověk v určité situaci. Že tady nějaké socioekonomické charakteristiky neplatí.

Jak má vypadat správný manažer?
Jsem živel. Mám ráda vztahy s lidmi, jak se proměňují, intuitivně v tom funguji. Můj muž, taky manažer, je pravý opak. Je analytický, má rád řád, své vedení staví rád na své odbornosti. Oba úspěšně vedeme týmy, oba vychováváme děti. Oba to děláme dobře. To ovšem říkám dnes. Kdysi jsme spolu podnikali. Hádali jsme se, jak se vedou lidi. Nešlo to. Kdybych se já snažila vést lidi jako on, nejsem to já a vyčerpalo by mě to. Můj muž, kdyby se stylizoval do energetického roztleskávače, taky by to špatně dopadlo. Takže je důležité být sám sebou. I jako rodič, i jako leader. A respekt k tomu, že jiný člověk to bude dělat úplně jinak.

Kdybyste rodičům a manažerům měla poradit jedinou věc, co by to bylo?
Nehledat univerzální návody a být všímavý k sobě.

Chystáte druhý díl knihy?
Na křtu padla otázka, jestli knihu nevydáme v angličtině. Anglicky nic takového není. A co v polštině? Už máme kontakt. Baví mě, jak to roste. Kniha je dítě, které se narodilo a kdo ví, kam se v životě vydá. Zatím je to batolátko. Nechci do něj projektovat, zatím pozoruji jeho talenty.

KLÁRA KUBÍČKOVÁ