Dříve žila ve městech. V Havířově, v Praze. S manželem se přestěhovala do rodinného domu v Košařiskách, což ji velice ovlivnilo a začala malovat své okolí. Maluje hlavně pro zábavu a potěšení. Malování, při kterém používá nejčastěji olejové barvy, je její velikou vášní.
„Ve svých obrazech zobrazuji nejčastěji přírodu, lesy, stromy. Některé jsou realističtější, jiné zase mystičtější. Momentálně směřuji k tomu, abych vytvořila celý cyklus o lese, byť zatím nemám vymyšlený jeho název,“ poodhalila. „Mé obrazy jsou většinou krásně pocitové. Chci se spojit s fotografem, který by k mým obrazům dodal kontrast v podobě fotografií zobrazujících, jak děsivě les vypadá, když se vykácí, drancuje, zruší,“ pokračovala.
Na malířku hledající inspiraci v přírodě vždycky dýchne duch přírody, když se do ní vydá. „Inspiraci hledám především po okolních lesích. Najdu strom, který je tu sto, dvě stě let. Ten mě pak nepustí. Zvláště, když na něj přijde krásné světlo nebo se na něm vyskytne nějaká anomálie. V ten okamžik mi jde o jediné, abych zachytila jedinečnou atmosféru, pocit, dojem. I když se tady strašně moc kácí, přesto jsou Beskydy nádherné a rychle se zotavují. Když má příroda možnost, rychle se dostává z takových zásahů. Jde jen o to vidět a všímat si. Vnímavý člověk vidí, že v beskydských lesích raší a bují nový život,“ poznamenala Tabarová.
Malířka, která absolvovala několik kurzů a následně také střední uměleckou průmyslovou školu, nejvíce dává na pocit světla a stínů.
„Když zasvítí do lesa, všechno se jinak zobrazuje, než když je pošmourno. A to platí v každém ročním období. Miluju podzim, ale v každém ročním období najdete nádherné scenérie. Podzim je zajímavý pro každého malíře díky úhlu světla. Letní světlo zase bývá zajímavé brzy ráno při svítání. Každé roční období je ale krásné. Zvláště tady na horách,“ zdůraznila Tabarová.
„Moje obrazy nejsou profesionální, ale snažím se jejich prostřednictvím vyjádřit svůj pokorný vztah k přírodě,“ uzavřela Tabarová.
