Kliknutím zvětšíteLežáky byly do roku 1942 malou a nijak zvlášť významnou osadou na Chrudimsku. dokonce tak malou, že vlastně ani nepředstavovaly samostatnou vesnici, katastrálně byly rozděleny mezi dvě obce. Švandův mlýn na říčce Ležák patřil k osadě Dachov, obec Miřetice, zbývajících osm domků (jeden na stejné straně říčky jako mlýn, zbývajících sedm na opačném břehu) náležely k osadě Habroveč, obec Louka. Děti ze mlýna chodily do školy do Miřetic, děti z ostatních domků do Včelákova. V osmi domcích a ve mlýně žilo celkem 54 obyvatel.
Do dějin československého odboje se Ležáky začaly zapisovat v lednu roku 1942. Tehdy se v nich objevil urostlý muž s knírkem, s doklady na jméno Alois Tolar, působící na první pohled jako bezmála čtyřicátník, přestože mu bylo pouhých 23 let. Ve skutečnosti se jmenoval Jiří Potůček. A byl to radiotelegrafista výsadkářské skupiny Silver A.
Silver A v Pardubicích
Skupina ve složení velitel nadporučík Alfréd (Freda) Bartoš, zástupce velitele rotmistr Josef Valčík a šifrant a radista četař Jiří Potůček byla vysazena v Protektorátu spolu se skupinami Anthropoid a Silver B dne 29. prosince 1941. Skupina seskočila poblíž obcí Podmoky a Senice u Poděbrad a zázemí si našla v Pardubicích, kde to z předválečných let dobře znal její velitel Alfréd Bartoš - nedaleko Pardubic bydlel, v Pardubicích vystudoval gymnázium a také tu nastoupil základní vojenskou službu a po absolvování školy pro důstojníky jezdectva tu až do okupace působil u 8. dragounského pluku.
Uchýlit se znovu do Pardubic bylo z těchto důvodů od velitele skupiny mimořádně riskantní rozhodnutí, protože ho řada místních obyvatel samozřejmě důvěrně znala. Vyplatilo se ale; přestože byl opravdu ve městě poznán a o jeho pobytu věděla řada lidí, nikdo ani jeho, ani jeho spolupracovníky neudal.
Bartoš zajistil ubytování také oběma členům své skupiny. Josef Valčík se uchytil jako číšník v pardubickém hotelu Veselka a Potůčka velitel krátce ubytoval u své bývalé snoubenky Věry Junkové, k čemuž ho zřejmě vedly i čistě osobní důvody.
„Můj osobní názor je tento: Freda po seskoku žil se svou dívkou Věrou, které později řekl, že má snoubenku ve Francii. Věra se chtěla otrávit a řekla vše doma rodičům. Vzniklo z toho napětí, které Bartoš vyřešil tím, že s Věrou seznámil Jirku. Ti se do sebe zamilovali a oba pak nenáviděli Bartoše,“ popisoval to po válce pardubický odbojář Václav Krupka (jeho vzpomínky zachytil spisovatel Miroslav Ivanov v knize A hořel snad i kámen, pozn. red.)
Krupka se svou ženou Hanou rovněž poskytoval parašutistům úkryt a občas v jejich bytě přespali i členové ostatních výsadků, jež Bartoš pomáhal ubytovat. Včetně Karla Čurdy, což později po likvidaci Heydricha a Čurdově zradě vedlo k provalení pardubické odbojářské sítě.
„Jestli bude pokračovat takhle, tak ho zastřelím!“
Potůčkovým úkolem byla obsluha vysílačky Libuše a zajištění spojení s Vojenskou rádiovou ústřednou v britském Woldinghamu, která měla předávat jeho depeše šéfovi československých zpravodajců v Londýně Františku Moravcovi. Aby mohl tento úkol plnit, našel mu Bartoš ve spolupráci s místními odbojáři nový úkryt v kamenolomu Hluboká - v těsném sousedství Ležáků. Potůček odvysílal svou první depeši z protektorátu 16. ledna 1942.
V lomu zůstal pravděpodobně do března 1942, poté se přestěhoval do Lázní Bohdaneč, odkud pokračoval ve vysílání (v roce 2015 se na půdě jednoho z bohdanečských domů našly dokonce antény od jeho radiostanice, představující dnes jediný dochovaný originál z radiosoupravy Libuše). Začátkem dubna se ale do lomu vrátil. Důvodem ke střídání úkrytů byla snaha ztížit německým zaměřovačům lokalizaci vysílačky.
Konflikt mezi Potůčkem a Bartošem mezitím pokračoval. Velitel Silveru A zakázal svému radistovi, aby Věru v Pardubicích dál navštěvoval, ale ten za ní přesto jezdil.
„Freda byl rozhodnut, bude-li Potůček takto pokračovat, že jej zastřelí,“ poznamenal k tomu později Václav Krupka. Ale přestože parašutistům i jejich ukrývatelům občas hrály nervy napětím, Silver A byl stále operační a nikdo z těch, kdo o jeho existenci věděli, nic neprozradil. Ani mlynář Jindřich Švanda z Ležáků.
Odvážný mlynář
Jindřich Švanda pracoval původně v mlýně ve Stříteži, do ležáckého mlýna se přiženil v roce 1937. Bezprostředně po okupaci zbytku okleštěného Československa hitlerovským Německem se stal spoluzakladatelem odbojové skupiny Čenda. V zimě začátkem roku 1942 se objevil v mlýně také Jiří Potůček.
„Tehdy bydlel u strojníka z lomu Hluboká pana Svobody. K nám do mlýna začal docházet víceméně pravidelně asi dva měsíce před polovinou dubna, tedy někdy v únoru 1942. Od poloviny dubna u nás přespával. Měl nové závodní kolo, modré barvy, které jsem si často vypůjčoval. Asi za čtrnáct dní mi Švanda řekl, abych byl opatrný a někde snad nevyzvonil, že je to kolo muže, který ve mlýně přespává a kterého neznám,“ vzpomínal na Potůčka v Ivanovově knize tehdejší mlynářský učedník, jehož spisovatel nejmenoval.
Podle jeho slov nosil Potůček v zadní kapse kalhot bez ustání pistoli devítku a ze začátku z mlýna nevysílal, jen občas sháněl pro vysílačku nové díly. Nezmiňoval se ale o tom, kde ji má. Přímo do mlýna ji údajně přivezl až po likvidaci Heydricha, dokonce snad přímo v den, kdy byly vypáleny Lidice, tedy 10. června 1942.
„Proč k tomu došlo, nevím. Snad její dosavadní stanoviště v lomu Hluboká bylo ohroženo. Zkrátka začalo se vysílat od nás, ze mlýna,“ uváděl mlynářský učedník, který nepocházel z Ležáků, ale z Pusté Rybné na Českomoravské Vysočině, a každou středu dojížděl do Pardubic na výuku do živnostenské mlynářské školy. Tyto dvě skutečnosti mu pravděpodobně zachránily život, když ve středu 24. června 1942 vtrhli do Ležáků Němci.
Mlynář Jindřich Švanda bohužel takové štěstí neměl. Úvodní dějství k nadcházející tragédii se odehrálo deset dní před ní. „Bylo to v neděli 14. června, přesně týden před tím, než zatkli pana mlynáře. Zahrkal motocykl a objevil se velitel gestapa Clages z Pardubic (vedoucí služebny gestapa v Pardubicích, kriminální komisař SS-hauptsturmführer Gerhard Clages, pozn. red.) a velitel vojenského letiště ze Skutče. Hovořili s mlynářem Švandou o tom, že by bylo u nás v Ležákách dobré rekreační místo, chválili krajinu,“ vzpomínal učedník.
Švanda ale nebyl hlupák a pochopil, že návštěva takto vysoce postavených nacistických pohlavárů nebude náhodná. S Potůčkem se večer shodli, že Němci nejspíše zkoušejí letecky zachytit jeho vysílačku a na místě si ověřovali situaci. Dne 17. června 1942 proto Potůček i s vysílačkou mlýn opustil. Den předtím se však už Karel Čurda přihlásil v Praze na gestapu…
Prozrazení manželů Krupkových
V důsledku Čurdova činu se gestapo dostalo nejen na stopu pražských ukrývatelů parašutistů a na jejich samotný poslední úkryt v kostele Karla Boromejského v pražské Resslově ulici, ale také na pardubickou odbojovou síť, zejména na nejbližší spolupracovníky Alfréda Bartoše: manžele Hladěnovy, manžele Krupkovy a na Arnošta Košťála, majitele hotelu Veselka, v němž se nějakou dobu ukrýval v přestrojení za číšníka Josef Valčík.
K zatčení Krupkových došlo v noci ze 16. na 17. června v Polici, kde se snažili ukrýt před probíhajícími raziemi. Při následných výsleších v pražském Petschkově paláci (ústředním sídle gestapa) pak Hana Krupková zachránila sobě i svému manželovi život tím, že vyšla vstříc milostné touze šéfa kontrarozvědného oddělení Wilhelma Schultzeho, který jí za intimní styk přislíbil záchranu.
V pardubickém bytě Krupkových se pak údajně našel Bartošův listinný materiál, tzv. válečný deník, v němž podle pozdějšího svědectví Václava Krupky našlo odeslané i přijaté zprávy, dva šifrovací klíče a také přehled ubytování parašutistů, díky němuž mohli Němci postupovat dál. Je ale trochu sporné, zda Bartoš opravdu zpracoval tolik informací v písemné formě.
„Šlo o takzvané červené desky, které se v bytě Krupkových opravdu našly, ale nebyly v nich adresy ani podrobnosti o tom, kdo kdy kde Silver A pomohl, nýbrž šifry. A ještě to ani nebyly šifry týkající se dalších odbojářů, ale zašifrované materiály pro sestavování a vysílání zpráv mezi vysílačkou Libuší a Londýnem. Že by na základě tohoto deníku Němci šli a zatýkali, to ne,“ sdělil před časem Deníku spisovatel a badatel Pavel Šmejkal, autor několika publikací o československých parašutistech včetně knihy Silver A Průvodce, vydané v roce 2018.
Je otázka, jestli stopu na Ležáky získalo gestapo z tohoto materiálu, nebo od někoho ze zatčených. Vzhledem ke svědecky doložené návštěvě dvou nacistických šéfů v ležáckém mlýně ještě před Čurdovou zradou je možné i to, že si Němci spojili získané informace s tím, co věděli o operující vysílačce v dané oblasti. V každém případě se jejich pozornost upnula k Ležákům.
Katastrofa v Ležákách
Jiří Potůček zmizel z ležáckého mlýna pravděpodobně ve středu 17. června večer, přesunul se i s vysílačkou do osady Končiny u Červeného Kostelce v Podkrkonoší. Podle Ivanova se tak stalo pravděpodobně poté, co ho varoval jedenadvacetiletý úředník pardubického městského úřadu Luděk Matura, který za ním přijel na kole, protože se dozvěděl o ranním zatčení Krupkových. Matura byl brzy na to zatčen a popraven spolu s ostatními pardubickými odbojáři.
Pro mlynáře Jindřicha Švandu a strojníka Karla Svobodu z lomu, kteří ukrývali Jiřího Potůčka, si Němci přišli v neděli 21. června. „Seno vonělo, přicházel příjemný večer. Ani už nevím, jestli jsme slyšeli nějaké motory, v hlavě mně zůstal obrázek, jak se vracíme a vidíme, že na silnici u mlýna stojí gestapácké auto. Právě k němu vedli pana mlynáře a strojníka Svobodu! Švanda nám ještě zamával čepicí, bylo to pár vteřin, na které nezapomenu,“ vzpomínal mlynářský učedník.
Po mlynářově zatčení a odkrytí ležácké stopy začal úřadovat Gerhard Clages. Právě on podle pozdějších poválečných výpovědí zatčených gestapáků navrhl, aby byly Ležáky potrestány ještě krutěji než Lidice. Zatímco lidické ženy byly odvezeny do koncentračních táborů, v případě Ležáků žádal Clages okamžitou smrt všech obyvatel bez výjimky.
Dne 24. června časně odpoledne obklíčilo Ležáky 150 mužů pardubické roty 20. záložního policejního pluku „Böhmen“ pod vedením gestapa; na vnější kordón bylo povoláno 30 českých četníků z Chrudimi a Náchoda.
Němci shromáždili obyvatele Ležáků i z okolí, kde se právě zdržovali (pro školní mládež si zajeli do skutečské školy), a odvezli je do pardubické vily Zámeček, kde policejní pluk sídlil a za heydrichiády popravoval. Následně domy vyrabovali a kolem páté zapálili; všech 33 obyvatel starších 15 let bylo po deváté hodině večer zastřeleno u Zámečku.
„Poněvadž k popravě došlo hned ten večer, chyběl jsem mezi Ležáckými. Ani druhý den jsem se nepřihlásil. Noc jsme prožili s bratrancem ve stohu, on se ráno vrátil domů do Rosic a já ujel pryč. Na kole do Pusté Rybné… Tak se stalo, že jsem se zachránil,“ vzpomínal mlynářský učedník.
Vraždění pokračovalo
Třináct dětí, které žily v Ležákách, bylo z Pardubic týž večer převezeno do dětského útulku v Praze a počátkem července do polské Lodži, kde prošly tříděním. Dvě holčičky, sestry Jarmila a Marie Šťulíkovy, byly vybrány jako vhodné k poněmčení. Všechny zbylé děti byly 25. července zplynovány v krytém nákladním voze v polském Chelmnu. Spolu s nimi tam byla zavražděna i česká holčička, která představovala poslední 82. dětskou oběť z Lidic. Jedenaosmdesát lidických dětí bylo tímto způsobem zavražděno už 2. července.
Potůček oznámil do Anglie zničení Ležáků v jedné ze svých posledních depeší 26. června 1942. „Ležáky u Vrbatova Kostelce (Skuteč), kde jsem byl se svou stanicí, byly srovnány se zemí. Lidé, kteří nám pomáhali, byli zatčeni. Jen s jejich pomocí jsem mohl zachránit stanici i sebe… Zůstal jsem nyní sám. Lidé se bojí a jsou nedůvěřiví, lze těžko navazovat nové styky,“ napsal mimo jiné v této depeši.
O čtyři dny později ho v jeho úkrytu v osadě Končiny vyhmátlo gestapo. Unavený a hladový parašutista se ještě jednou naposledy prostřílel z obklíčení a bez bot vyrazil na bezcílný útěk, který trval tři dny. Nakonec v naprostém vyčerpání usnul u Pardubic v lese Dubinka, kde ho 2. července zastřelil protektorátní četník Půlpán. Podle Potůčkova pitevního protokolu zasáhl výsadkáře zřejmě ve chvíli, kdy ten právě vstával. V té době byl už Potůček posledním žijícím členem skupiny Silver A: Valčík se spolu s dalšími parašutisty zastřelil 18. června 1942 v kryptě kostela v Resslově ulici, Bartoš spáchal sebevraždu 21. června 1942 v Pardubicích poté, co padl do nastražené léčky gestapa.
Sestry Šťulíkovy byly odeslány na převýchovu do Třetí říše. Jarmila se dostala do rodiny zemědělského inženýra Rudolfa Paetla na území Polska. Po válce tato rodina sama nahlásila, že opatruje dítě určené k poněmčení. Marie byla umístěna do rodiny německého úředníka v Poznani.
Gerhard Clages byl za vyhlazení Ležáků odměněn povýšením na SS-hauptsturmführera. V roce 1944 jej coby „zkušeného profesionála“ zařadili do skupiny bezpečnostní policie, která se účastnila německého obsazení Maďarska. Tato pocta se mu nevyplatila: dne 15. října 1944 v Budapešti padl, když se účastnil únosu Miklóse Horthyho mladšího, zvaného Nicky, syna stejnojmenného maďarského vůdce.
Clages měl opravdu smůlu, protože jinak tento únos, zorganizovaný SS-Sturmbannführerem Ottou Skorzenym, proběhl jen s minimem obětí: na maďarské straně padli pouze tři muži, na německé čtyři včetně Clagese. Nicky byl až do konce války držen v koncentračním táboře Dachau a dožil se osvobození.
36
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
