Kliknutím zvětšíteBitva o Iwodžimu probíhala od 16. února 1945 do 26. března 1945 mezi Spojenými státy a Japonskem. Americké jednotky zaútočily na tento ostrov s cílem obsadit zdejší letiště a vytvořit si tak leteckou základnu pro útok na hlavní japonské ostrovy. Za celou válku to bylo poprvé, co se spojenecké jednotky rozhodly vylodit přímo na vlastním japonském území. Tomu odpovídal i neuvěřitelný odpor japonských vojáků.
"Nikdy jsem nechápal, jak to, že právě mě nic nezasáhlo. Cítím se vinný. Ale také vděčný," zavzpomínal pro National Geographic pětadevadesátiletý Bill Montgomery, jeden z posledních amerických žijících veteránů, kteří tuto bitvu pamatují.
Vynořovali se z tunelů…
Americká námořní pěchota se vylodila na Iwodžimě v pondělí 19. února 1945. Její útočná síla čítala přes 70 tisíc mužů, což byl do té doby největší počet mariňáků nasazených na jednu operaci. Po třídenním ostřelování ostrova z moře flotilou bitevních lodí očekávali jen malý odpor. Předpokládali tak, že půjde o jednoduchou operaci, která bude raz dva hotová - během tří až šesti dnů boje doufali ostrov obsadit.
Namísto toho se setkali s naprosto neočekávaným zuřivým odporem 21 tisíc nepřátelských vojáků, vynořujících se znovu a znovu z komplexní sítě tunelů, jimiž byl protkán celý ostrov. Za vytvořením této důmyslné obranné podzemní pevnosti stála vynalézavost japonského velitele generála Kuribajašiho, který nechal ostrov a zejména jeho dominantu, vyhaslou sopku Suribači provrtat 18 kilometry podzemních tunelů.
Samotné vylodění proběhlo v tichosti a bezproblémově, Japonci o sobě nedávali vědět. Ale když po třísetmetrovém postupu narazili vojáci americké námořní pěchoty na strmý svah tvořený sopečným popelem, japonské dělostřelectvo náhle promluvilo. Ze všech stran se spustila ostrá kanonáda, přičemž nejhorší a nejintenzivnější palba přicházela právě z vyhaslé, 166 metrů vysoké sopečné hory. Kromě dělostřeleckých granátů decimovaly nekrytou pěchotu desítky kulometných hnízd. Americké ztráty začaly narůstat.
Blízko smrti
Pro Montgomeryho představovala celá bitva o Iwodžimu měsíc neustálého napětí a schovávaček střídaných během o život. Jednu noc strávil v mělkém příkopu, z něhož se bál zvednout hlavu, aby mu ji neustřelil jeho kolega, který pálil z "liščí díry", tedy krytého kulometného hnízda jen pár metrů za ním. Japonští vojáci se snažili vyřadit jeho zbraň házením granátů, které dopadaly před hnízdo a vybuchovaly všude kolem Montgomeryho.
"Když přišlo ráno, byli ti mariňáci za mnou v šoku. Řekli jen: my jsme si mysleli, že jsi mrtvý," vyprávěl Montgomery listu National Geographic.
Nebyl to jediný případ, kdy unikl smrti jen o vlásek. Strávil na pozici další den, když si ho pilot americké stíhačky P-51 Mustang, schopné i bombardovat, spletl s nepřítelem a svrhl svůj náklad přímo na něj. "Granát dopadl hned vedle mého stanoviště, ale naštěstí se odrazil a přeletěl až do japonských pozic, kde explodoval. Přežil jsem, ale popadl mě šílený vztek. Několikrát jsem po tom Mustangu vypálil," přiznal pětadevadesátiletý vysloužilec. "Od té doby, kdykoli potkám leteckého veterána, ptám se: Byl jsi na Iwodžimě? Nikdy jsem ho nenašel."
Se smrtí a utrpením se Montgomery setkával na ostrově prakticky nepřetržitě. "Narazil jsem na mariňáky, kteří seděli na zemi, hlavu drželi v dlaních a vzlykali jako malé děti. Mozek jim úplně zkolaboval," vzpomínal.
Vlajka na vrcholu sopky
Vylodění na Iwodžimě se stalo nejkrvavější vyloďovací operací z celé války o Tichomoří. Do večera 19. února padlo 600 Američanů a 1200 jich bylo zraněno. Do příštího rána se však podařilo pláže obsadit. 20. února přistály na Iwodžimě první americké posily.
První útok proti sopce Suribači ztroskotal, druhý byl zahájen až v pátek 23. února. Překvapivě uspěl. Ještě během dopoledne se podařilo Američanům dostat se na vrchol a v 11:40 tu šest vojáků vztyčilo vlajku.
Bill Montgomery si podle svých slov stále pamatuje tu nespoutanou radost, kterou pocítil, když uviděl vztyčenou americkou vlajku. "Bylo to pátý den poté, co jsme přistáli," řekl National Geographic. "Byl jsem v tu chvíli úplně sám, ležel jsem na svahu na kraji letiště, když jsem uslyšel, jak některé lodi začínají houkat. Chlapi ukrytí kolem v děrách se začali smát."
Cosi ho přimělo obrátit zrak k vrcholu hory Suribači, který představoval na osmikilometrovém ostrově jasně rozpoznatelný bod, viditelný prakticky z jakéhokoli místa. Od Montgomeryho byl vzdálen asi čtvrt míle. Na smrt unaveným tělem vojáka proběhl vzrušující pocit. "Podíval jsem se a byla tam vlajka!"
Byl to snad nejznámější okamžik války v Tichomoří. Snímek šesti příslušníků americké námořní pěchoty, kteří vztyčili americkou vlajku na vrcholu nejvyššího bodu Iwodžimy, se stal zdaleka nejslavnější fotografií jejího autora Joe Rosenthala a jedním z nejznámějších válečných snímků vůbec.
Slovák na správném místě ve správný čas
Pozoruhodné přitom je, že ikonická fotka vznikla vlastně až na druhý pokus. Vlajka použitá pro první snímek se totiž ve výsledku jevila příliš malá, a nedokázala vytvořit tak pěknou kompozici. Proto vojáci přinesli větší vlajku a fotilo se znovu. Jména šestice vojáků, objevujících se na výsledném záběru, jsou dodnes známá: desátník Harlon Block, svobodníci Franklin Sousley, Rene Gagnon, Ira Hayes a John Bradley a seržant Michael Strank.
Jak před časem upozornil český Armyweb, právě Michael Strank byl ve skutečnosti slovenský rodák. "Narodil ve spišské vesničce Jarabina (dnes Slovensko), odkud se jako šestiletý odstěhoval s rodiči do USA. Vystudoval střední školu v Pensylvánii a v říjnu 1939 se přihlásil do americké námořní pěchoty. Padl 1. března 1945 po zásahu šrapnelem z americké lodě, když do písku kreslil náčrt nové akce. I jeho bratr Petr Strank za 2. světové války sloužil v námořnictvu, ale nikoliv u námořní pěchoty, ale na letadlové lodi USS Franklin v jižním Pacifiku," uvedl Armyweb.
Okamžik vztyčení vlajky měl pro všechny americké vojáky ohromný psychologický význam. "Cítil jsem se úplně v extázi. Věděl jsem, že je konec! Tolik z nás padlo, ale dokázali jsme to," vzpomínal na tu chvíli Montgomery.
Jenže konec ani zdaleka nebyl…
Ostrov se změnil v krvavou lázeň
Bitva o Iwodžimu zuřila ještě celý další měsíc. V půli března Američané zachytili vysílání generála Kuribajašiho. Znělo: "Nejedli jsme ani nepili pět dní, ale náš bojový duch je silný. Budeme bojovat až do konce."
A tak se i stalo. Bitva skončila až v noci z 25. na 26. března, kdy se zbytky japonské posádky, které již neměly dost potravin, munice ani pitné vody, rozhodly pro sebevražedný útok na spojenecké pozice. Několika stovkám Japonců se při něm podařilo proniknout do prostor letiště a pobít větší počet pilotů a letištního personálu, pak však podlehli přesile. S jejich smrtí skončil organizovaný ozbrojený japonský odpor a následujícího dne byl ostrov prohlášen za bezpečný.
Cena za dobytí Iwodžimy však byla vysoká. Ze 110 tisíc amerických vojáků, námořníků a pilotů, bojujících o tento vulkán, bylo zabito na sedm tisíc mužů a dalších 21 tisíc bylo zraněno.
Japonské ztráty byly kvůli jejich odhodlání bít se až do konce ještě vyšší, zahynulo kolem 21 tisíc mužů včetně Kuribajašiho, jehož smrt zůstává zahalena tajemstvím - dodnes se neví, zda japonský velitel padl, nebo spáchal v bezvýchodné situaci sebevraždu.
Bill Montgomery se stal jedním z mála amerických vojáků, kteří vydrželi v boji po celých 37 krvavých dní. Z padesáti mužů v jeho jednotce přežilo jen asi půl tuctu.
"Ke konci nám řekli, abychom padlé naskládali kolem silnice, aby je mohli naložit na náklaďáky a odvézt na hřbitov. Hodně těl tam zůstalo ležet asi týden. Když je pak chlapi chtěli naložit, stávalo se, že chytli mrtvého mariňáka za ruku nebo za nohu - a ta se utrhla od těla," vzpomínal.
"Nebyl to příjemný pohled. Vlastně si nepamatuju, že bych na Iwodžimě viděl něco příjemného. Kromě lodi, která nás odvážela."
44
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
