Koncentrační tábor v Dachau byl prvním německým koncentračním táborem, určeným původně pro politické vězně. Nacházel se v Bavorsku na pozemku opuštěné muniční továrny poblíž města Dachau, ležícího zhruba 16 kilometrů severozápadně od Mnichova.

Pěšáci americké 45. divize do něj vstoupili v době, kdy v něm panovaly naprosto otřesné a neúnosné podmínky. Kvůli vězňům, evakuovaným z táborů likvidovaných v souvislosti s postupem spojeneckých armád, bylo Dachau neúnosně přeplněné. Tisíce vězňů padly za oběť tyfové epidemii. Vojáci zcela otřeseně procházeli kolem železničních vagónů plných mrtvých těl a mezi dalšími tisícovkami zubožených vězňů. Hrůzný zážitek vedl k událostem, jejichž přesný průběh zůstává dodnes zahalen tajemstvím.

Za strašný zločin pomsta lopatou

Americké jednotky dorazily do Dachau v neděli 29. dubna odpoledne. Tábor nebyl hlavní cíl jejich cesty, mířily do Mnichova. Dachau nebylo na vojenských mapách zaneseno jako strategický bod. Na horor, který je čekal, nemohli být vojáci nijak připraveni.

K bráně tábora vedla železniční vlečka, na níž bylo odstaveno 40 vagonů. Všechny do jednoho byly až po okraj naplněny lidskými těly, mnohá z nich už byla v rozkladu. Podle armády bylo do vagonů nahrnuto celkem 2310 mrtvol. 

Poblíž vlečky se nacházela pec krematoria, opět plná hořících těl. Vzduchem pronikal štiplavý a všudypřítomný zápach smrti.

V táboře, jehož původní kapacita byla nastavena na deset tisíc osob, v tu chvíli přežívalo na třicet tisíc vězňů, připomínajících spíše oživlé kostlivce. Vojáky popadl hněv.

Táborové stráže byly sehnány dohromady, postaveny ke zdi a postříleny. Podle některých informací se přitom objekty této spontánní popravy bez řádného soudu stali i někteří esesáci z jednotek Wafen-SS, kteří se měli v táboře zotavovat. Kolik dozorců a dalších německých vojáků ten den v táboře skutečně zemřelo, se dodnes neví. Plukovník Howard A. Buechner, lékař 3. praporu 45. divize, uvádí ve své knize "Hodina mstitele" z roku 1988, že šlo o 520 válečných zajatců. Podle něj bylo svědky masakru 19 amerických vojáků.

"Nacisté byli obklíčeni a popraveni spolu se strážnými psy. Dva z nejznámějších vězeňských dozorců byli už před příchodem Američanů vysvlečeni donaha, aby se nemohli pokusit nepozorovaně zmizet," poskytl v knize Den Američanů další svědectví voják Abram Sachar.

Jak se to mohlo stát? Ke spontánní pomstě se nerozhodli jen Američané. Povstali k ní také vězni, kteří se bezprostředně po osvobození vrhli na esesáky. "Chytili je, srazili na zem a pak už nikdo neviděl, co se s nimi stalo. Možná je udupali, možná ukopali nebo cokoli. V každém případě je zabili," uvedl po válce vězeň Walenty Lenarczyk. "Celá léta nás esesáci měli jen za zvířata. Tohle byly naše narozeniny," dodal.

Podle některých svědectví ubili dva osvobození vězni nejméně jednoho německého strážného lopatou a dochovalo se i svědectví o nejmenovaném koncentráčníkovi, který opakovaně dupal ležícímu strážnému po obličeji. Lopatami byla utlučena také mnohá "kápa", která během fungování tábora páchala ta nejhorší zvěrstva.

Jeden z nejhorších táborů

Zřízení tábora v Dachau oznámil Heinrich Himmler již 20. března 1933, tedy necelé dva měsíce po uchvácení moci nacisty. O dva dny později byli do Dachau přivezeni první vězni, především komunisté a sociální demokraté.

V červnu 1933 se velitelem tábora stal Theodor Eicke, který v něm zavedl režim, jehož podstatou byla soustavná terorizace vězňů a snaha o jejich co nejdůkladnější ponížení. "Eicke nechal tábor obehnat elektrickým plotem se strážními věžemi. Dachau se stalo zároveň školou vraždění pro příslušníky SS. Eicke se v roce 1934 stal inspektorem všech koncentračních táborů a jím vyvinutý systém byl zaveden - s jistými odchylkami - také pro ostatní tábory," uvádí server Holocaust.cz.

V Dachau byli zpočátku vězněni političtí odpůrci režimu, tedy především komunisté, sociální demokraté a odboráři, ale přibývali také židovští vězni. Po "křišťálové noci" bylo do Dachau zavlečeno více než 10 tisíc Židů z celého Německa, kteří byli propouštěni až po několika týdnech, pokud slíbili, že opustí Německo. "Většina z nich po zkušenosti z koncentračního tábora skutečně raději volila emigraci," konstatuje server Holocaust.

S postupem války přibývalo v táboře nejrůznějších skupin vězňů z okupovaných zemí, a současně se z Dachau stále více stával vyhlazovací tábor určený pro masové vraždění. "V říjnu 1941 bylo do tábora deportováno a následně zastřeleno několik tisíc sovětských zajatců. Od ledna 1942 byla část vězňů, takzvaných invalidů, odvážena na zámek Hartheim u Linze, kde byli zavražděni plynem. Také v Dachau byla vedle rozsáhlého krematoria vybudována plynová komora, ta však nikdy nezačala sloužit masovému vraždění. V táboře byly až do osvobození prováděny popravy," zmiňuje Holocaust. Od zimy navíc začali lékaři SS v táboře provádět na vězních bolestivé lékařské pokusy, které často končily smrtí.

"Vím, že uvěznění muži v táboře si přísahali na všechno, co je jim svaté, že jestli se někdy dostanou ven, zabijí každého Němce, kterého uvidí. Nehlásám nenávist, ale chápal jsem je. Museli se dívat, jak jim v táboře mrzačí ženy. Museli sledovat, jak Němci vyhazují jejich děti do vzduchu jako prázdné lahve a střílejí do nich dřív, než dopadnou na zem," uvedl jeden z osvobozených vězňů Jack Goldman (jeho otec zahynul v Osvětimi).

Goldman po válce sám vstoupil do řad americké armády a v 50. letech prošel válkou v Koreji. Když se ho američtí novináři ptali, co je jeho nejsilnější vzpomínka na osvobození tábora, odpověděl: "Když se mě vojáci zeptali na jméno. Poprvé jsem přestal být jenom číslo."