Kliknutím zvětšíteUž téměř dvacet let rozdělovala ostrovní království vleklá a vyčerpávající občanská válka, v níž soupeřily o vládu a moc dva silné rody, Lancasteři a Yorkové. Ouverturou k tomuto nekončícímu sporu se stal na podzim roku 1453 neslavný návrat poražené armády anglického krále Jindřicha VI. z Francie, kde marně bojovala o uhájení posledních zbytků anglických držav.
Jindřich VI. z porážky zešílel, a uvolnil tak cestu k moci královskému místodržiteli, vévodovi z Yorku. Ani jemu však nebyl dopřán šťastný osud. Bouřila se proti němu anglická královna Markéta z Anjou, bouřili se i příslušníci silného konkurenčního rodu Lancasterů.
Král a jeho rádce
Anglickým králem se stal až Yorkův syn Eduard. V cestě k trůnu mu významně pomohl vlivný šlechtic hrabě Richard Neville z Warwicku, přezdívaný "králotvůrce", jenž potřeboval Eduarda jako spojence proti svému rivalovi vévodovi ze Somersetu, s nímž měl územní spory.
Neville, zvaný též Warwick, si představoval, že mladý král (v roce 1461, kdy byl uveden na trůn, bylo Eduardu IV. teprve 19 let) bude svou vnitřní i zahraniční politiku stavět na jeho radách a že on vlastně bude krkem, jenž určuje, co králova hlava udělá.
Tento plán byl možná chytrý, brzy ale narazil na Eduardovu vlastní ctižádost, ambice a také tak trochu na jeho probouzející se sexuální touhu a vyhraněný vkus, pokud jde o druhé pohlaví. Mladý král proto nezvolil nevěstu, kterou mu jeho rádce dohazoval (švagrovou francouzského krále lady Bonu ze Savojska), ale neohlášeně se oženil s Alžbětou Greyovou z Woodwille, jejíž rod podporoval Lancastery.
"Králův sňatek udělal z hraběte z Warwicku hlupáka, a to nejenom v Anglii, ale i ve Francii a Burgundsku," píše spisovatel Robin Reilands ve své knize Války růží (česky vyšla v překladu Jany Pečírkové v roce 1994 v nakladatelství Naše vojsko). V námluvách lady Bony pro Eduarda totiž zašel "králotvůrce" příliš daleko; u francouzského dvora vystupoval jeho jménem a jen těžko nyní mohl francouzskému králi vysvětlit, že žádné domluvy neplatí, protože anglický panovník je už ženatý.
Eduard se navíc dostal prostřednictvím své manželky pod větší vliv jejích příbuzných, což znamenalo pro Warwicka další ponížení. Spojil se proto s předchozí královnou Markétou z Anjou, manželkou Jindřicha VI., a začal připravovat Eduardovo sesazení a Jindřichovo znovunastolení na trůn.
Tento plán se jim nakonec podařilo provést na podzim 1470, kdy Eduard uprchl před jejich armádou do Burgundska a anglický parlament jej pod Warwickovým vlivem prohlásil za "bastarda zbaveného všech nároků na trůn, titulů a postavení". Eduard ale ještě neřekl poslední slovo.
Na bojišti byla mlha
V březnu 1471 se vylodil se svými vojáky u nehlídaného malého přístavu Ravenspur a zahájil své tažení za opětovným dobytím královské koruny. Vrtkaví šlechtici, kteří chtěli být vždy na vítězné straně, vycítili jeho potenciál a přeběhli k němu od Warwicka, takže brzy shromáždil desetitisícové vojsko. S ním také vstoupil v úterý 11. dubna 1471 opět do Londýna.
"Bratranče Eduarde, jsem opravdu rád, že vás vidím. Neočekávám, že ve vašich rukou bude můj život v nebezpečí," kapituloval před ním Jindřich VI. a požádal, aby mohl v míru dožít ve vězení v Toweru. V tu chvíli netušil, že mu zbývá posledních šest týdnů života.
Ani Warwick nelenil a rychle pochodoval se svými muži na jih, aby se s Eduardem střetl. K první bitvě došlo v polovině dubna u Barnetu. Hustá mlha zahalila celé bojiště i táborové ohně a vojska na sebe neviděla. Úvodní palba šípů i dělových koulí tak směřovala naslepo do zrakem neproniknutelného "mléka" a ani jedna strana nevěděla, jak byla úspěšná.
Mlha také pomohla bitvu rozhodnout. Po boku Warwicka bojovaly na pravém křídle oddíly hraběte z Oxfordu, označené korouhví s paprskovitou hvězdou. Warwickovi muži ale kvůli mlze korouhev nerozeznali, a když se Oxford pohnul směrem do středu, domnívali se, že jde o útok Eduardových vojáků, kteří měli korouhev se znakem zářícího slunce. Vypustili proto na hraběcí žoldnéře salvu šípů, což Oxfordovy oddíly považovaly za zradu a začaly houfně prchat z bojiště. Warwick si uvědomil, že je bitva ztracená, a pokusil se utéci, ale Eduardovi zbrojnoši ho dohnali a zabili.
Markéta zasahuje
Po Warwickově porážce a smrti byla na tahu Markéta z Anjou, jež se vylodila v přístavu Weymouth u Lamanšského průlivu právě v den, kdy byl Warwick zabit.
Ctižádostivá žena, toužící po koruně pro svého sedmnáctiletého syna, potlačila prvotní myšlenky na útěk ze země a rychle začala konsolidovat zbytky Warwickových oddílů, jež přežily masakr u Barnetu. Velení svěřila vévodovi ze Somersetu, jedinému zkušenému vojevůdci, který jí zbýval.
Brzy ráno v sobotu 4. května 1471 se obě armády střetly u města a opatství Tewkesbury. Eduardova Kronika zaznamenala, že Lancasterovci, tedy Markétina strana, měli "město a opatství v zádech".
Na straně Eduarda IV. nastoupilo do pole kolem 5 000 mužů, z toho 3 500 lučištníků. Somersetovo a Markétino vojsko bylo o něco větší, asi kolem 6 000 mužů, většinou také lučištníků. Eduard měl ale výhodu lepšího taktického myšlení, díky němuž si ponechal v záloze jezdecký ozbrojený oddíl kopiníků, schopný překvapivě útočit a bleskově napadat protivníka.
Krvavá louka
Bitva začala obvyklou kanonádou a šípobitím, při nichž se Eduard soustředil na pravé křídlo, jemuž velel osobně Somerset. Ten se rozhodl vymanit se z palby protiútokem a vyslal své oddíly dopředu. Sotva se ale pohnuly, napadla je z boku Eduardova záloha 200 jezdců s napřaženými kopími. Sumersetovo křídlo náhle čelilo útoku ze dvou stran a po třiceti minutách krutého boje se řady jeho vojáků prolomily. Řada mužů byla zabita na poli v úžlabině řeky Avon, na místě, jemuž se od té doby až dodnes říká "krvavá louka". Další prchali do pochybného bezpečí opatství v Tewkesbury.
Vévoda ze Somersetu tento kritický okamžik přežil a se zbytky svých mužů, co ještě neuprchli, se stáhl z pravého křídla ke středu své sestavy. Veliteli středu prý v hněvu za to, že mu včas nepřišel na pomoc, rozdrtil hlavu válečnou sekerou.
Bitva však pro něj byla tak jako tak ztracena. Eduardova armáda se vrhla dopředu a brzy prolomila i nepřátelský střed. Ke slovu znovu přišla jezdecká záloha, která decimovaného protivníka rychle kosila meči i válečnými sekyrami.
S prchajícími Lancasterovci neměli Eduardovi vojáci slitování, pronásledovali je i za městské hradby a na místě je nemilosrdně dobíjeli. Obětí masakru se stal také Markétin sedmnáctiletý syn (shodou okolností rovněž jména Eduard), kterého poznali podle jeho zářivého kabátce se znakem Anglie. Podle kronik "prchal k městu a byl zabit v poli".
Hromadné vraždění
Několika Sumersetovým vojákům se podařilo najít útočiště v opatském kostele, kde požádali opata o azyl. Vyhověl jim, ale jak se mělo brzy ukázat, byla to jen velmi dočasná záchrana. Vzápětí si totiž vynutili přístup do opatství tasenými meči i král a jeho věrní.
Opat se pokusil využít své církevní autority a vyzval krále, aby neznesvěcoval posvátnou půdu. Ozbrojený Eduard odsekl, že opatství není oficiálně uznanou svatyní pro uprchlíky, a požadoval, aby opat "vyhnal zrádce".
Bylo zřejmé, že rozzuřeného panovníka žádná klášterní klauzura nezastaví. Opat tedy ustoupil a muže vydal, vynutil si ale slib, že jim bude zaručen bezpečný odchod a spravedlivý soud.
Eduard IV. mu to s lehkým srdcem slíbil, ale příliš se svého slova nedržel. Obyčejné vojáky sice poté, co odevzdali zbraně, skutečně propustil, ale 17 zajatých lancasterských velitelů, včetně vévody ze Sumersetu, nechal na druhý den na tržišti v Tewkesbury veřejně popravit - všichni byli sťati.
O tři dny později zajali Eduardovi stoupenci královnu Markétu a odvezli ji do Londýna na setkání s králem. Eduard vstoupil do ulic hlavního města triumfálně 21. května 1421 se zajatou Markétou v průvodu. Té noci byl Jindřich VI. ubit v Toweru k smrti.
Bitva u Tewkesbury znamenala definitivní porážku rodu Lancasterů. Eduard IV. panoval v Anglii až do své smrti roku 9. dubna 1483.
4
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
