„Všechno začalo v roce 1993, kdy se mi stal pracovní úraz – spadl jsem z výšky. Bylo mi tehdy 24 let. Dříve jsem hodně lezl po horách. Po revoluci většina horolezců využila možnosti skloubit koníček s povoláním a začali se živit výškovými pracemi. Nebyl jsem výjimkou,“ začal vyprávět svůj příběh Radek Krupa.

V onen osudný den pracoval na spárování jednoho panelového domu v Ostravě. „Pracoval jsem ve výšce třetího patra, asi 10 metrů nad zemí. Podcenil jsem zajištění – trochu jsem riskoval, protože jsem chtěl mít práci provedenou co nejrychleji, nechtěl jsem se ničím zdržovat, chtěl jsem být co nejdříve doma. Celý den jsem navíc pracoval na slunci a už jsem toho měl opravdu dost. Visel jsem na laně, spároval barák a nevšiml jsem si, že mám lano špatně zajištěné. Smyčka se odvázala a já spadnul,“ popsal osudnou nehodu Radek Krupa.

„Co se dělo potom, si vůbec nepamatuji. Prý jsem ještě ušel asi osm metrů k autu, než jsem se svalil. Pak jsem ztratil vědomí a probral jsem se až na příjmu v nemocnici. Nikdy nezapomenu na to, jak mě rozčílilo, když se mě tam doktorka ptala, jestli jsem něco pil. Rozčiloval jsem se, že já přece v práci nikdy nepiju! Byl jsem v šoku, teprve zpětně mi došlo, že to od ní byla rutinní otázka,“ usmíval se vozíčkář. Potom ho čekal roční pobyt v nemocnici a několik těžkých operací. „Po té poslední, kdy mi doktoři zpevnili páteř ze přední i zadní strany a díky které jsem opět mohl aspoň trochu pohnout nohama, jsem se ocitl v rehabilitačním ústavu v Hrabyni,“ zavzpomínal Radek Krupa.

Během roku stráveného v nemocnici, kdy byl upoután do speciálního sádrového korzetu, trpěl nemalými bolestmi a nevěděl, jaké má vyhlídky, se mu hlavou honilo leccos. „První otázka, kterou jsem si pokládal, byla: Proč se to stalo právě mi? A hned další myšlenka byla, že je všechno v hajzlu. Psychiku jsem měl na bodu mrazu,“ konstatoval někdejší aktivní horolezec a sportovec tělem i duší. „Bylo mi jasné, že na skály už se nedostanu. Horolezectví ale tenkrát bylo všestranným sportem, skrývalo v sobě i lyžování, běžky nebo cyklistiku. Dnes už to tak není, kdo chce lézt na skály, všude si dojede autem a kromě lezení už se nezdržuje ničím dalším,“ porovnal.

Pobyt v nemocnici ovšem nebylo to nejhorší, co Radka Krupu potkalo. „Největší psychický šok jsem zažil teprve v Hrabyni. V nemocnici totiž člověk skoro žádné lidi na vozíku nepotká. Pokud tam byli, tak leželi někde na oddělení a nebyli vidět. V rehabilitačním ústavu se ale najednou kolem mě pohybovalo třicet lidí na vozících. Bylo to pro mě šíleně depresivní. Mohu říct, že jsem tam pár dnů skutečně probrečel, byl jsem naprosto zlomený,“ přiznal Radek Krupa.

Právě když se dostal až na samé psychické dno, nastal u něj zlom. „Řekl jsem si, že to tak přece nejde. Začal jsem na sobě pracovat a usilovně rehabilitovat. S ostatními vozíčkáři jsme začali zkoušet hrát basketbal. Bylo to srandovní, protože jsme vozíky ještě neuměli ani pořádně ovládat, a tak jsme se tam tak nějak plácali. Basket mě ale chytnul a vydržel jsem u něj ještě dalších deset let,“ pokrčil rameny vozíčkář.

Tím to ale zdaleka neskončilo. „Postupně jsem začal objevovat i další sporty. Chtěl jsem dokázat, že nejsem odepsaný. Začal jsem jezdit na vodních lyžích na Těrlické přehradě, vyzkoušel jsem také tandemové skoky z letadla, z výšky 4 kilometrů, až jsem se dostal k handbikům – tedy kolům s ručním ovládáním, na kterých jezdím nyní. Hodně mě to chytlo, nedávno jsme byli ve Francii, kde jsme za týden najezdili kolem 150 kilometrů. Jinak měsíčně ujedu tak kolem pěti set kilometrů,“ usmíval se vozíčkář. „Ve Francii jsme si také jako první vozíčkáři vyzkoušeli tandemový paragliding. Startoval jsem na speciálním vozíku, roztlačovalo nás několik lidí, ale povedlo se – a měl jsem z toho obrovskou radost,“ usmíval se Radek Krupa.

Na svůj úděl si nestěžuje, naopak vidí věci pozitivně a říká o sobě, že je dítě Štěstěny: „Mám veliké štěstí, protože dokážu ujít i několik metrů o berlích bez vozíku. Mnohdy mi to velmi usnadňuje život,“ konstatoval. „Když se mi ten úraz stal, už jsem byl ženatý a měl jsem dvě malé děti, dvouletého Tomáše a dvouměsíční Romanu. Manželka to tenkrát sice nesla velice těžce, ale nakonec to ustála a žijeme spolu šťastně dodnes,“ pověděl vozíčkář.

„Obrovskou oporou pro mě byli i kamarádi, kteří mi tenkrát pomohli najít práci v reklamní agentuře – i když jsem toho tenkrát moc neuměl. Nad počítače jsem totiž dříve býval povznesený, tvrdil jsem, že je nikdy k životu nebudu potřebovat. Na vozíku jsem ale rychle změnil názor. Prvních pár měsíců, než jsem zvládnul počítač i grafiku, bylo docela krušných,“ smál se vozíčkář. „Práce v reklamní agentuře mě bavila, bylo to fajn. Později jsem pracoval ještě ve velkoobchodě a nyní zastupuji firmu, která se zabývá opravami a úpravami invalidních vozíků a automobilů pro vozíčkáře,“ dodal.

Kromě toho je také předsedou frýdecko-místeckého Sportovního klubu vozíčkářů a v rámci něj provozuje vzdělávací centrum pro zdravotně postižené lidi, provozuje přepravu vozíčkářů speciálním autem a organizuje různé netradiční výlety, tábory, zábavné akce, koncerty a mnoho dalších aktivit pro rodiny se zdravotně postiženými členy. „Nejhorší bylo překonat první tři roky po úrazu, pak už to bylo čím dál lepší,“ ukončil vyprávění Radek Krupa.