Aleš Adamík žije od narození v Konské. „V roce 1972 založil můj učitel houslí Eduard Turoň soubor písní a tanců Javorový. O dva roky později jsem coby čerstvý absolvent druhého cyklu ZUŠ dostal nabídku hrát terc, tedy druhé housle, v cimbálové muzice,“ vzpomíná na své začátky.

„Nabídku jsem přijal, byť v té době jsem poslouchal zcela jinou muziku, a tak pomalu začalo mé muzikantské směřování k lidové písničce. Při studiích na Pedagogické fakultě v Ostravě se k hraní na hudební nástroj přidal i zpěv. Přesto, že jsem se za studií věnoval i jazzu, písničky ze slezského regionu mě natolik zaujaly, že jsem u cimbálové muziky natrvalo zakotvil,“ poznamenal Aleš Adamík. Říká, že když písničkář Jarek Nohavica zpívá o „regionu razovitem“, tak mu dobře rozumí.

„Je to přesně tak, hudební průnik Slezska a Lašska snoubí západní taneční pravidelnost s východním vokálním typem různorodých těžce popsatelných rytmů, v textech písní se zrcadlí skutečné životní příběhy, od válečných vřav po milostná dramata mezi bohatou nížinou a chudou a přesto krásnou a zároveň drsnou goralií,“ míní.

Adamík se nijak netají tím, že ho zajímají i tradice, zvyky či tance zejména z oblasti Hrčavy. Informace čerpá, kde se dá. „Hrčava, to je doslova folklorní úkaz, příklad mikroregionu mezi mlýny Polska, Česka, Slovenska. Přesto uchovávající si své. Nedobytné. Neprodejné. Nenapodobitelné. V jazyce, rytmu, nápěvu. Nádhernou knížku o Hrčavě napsal v polovině minulého století Ivo Stolařík, je dodnes mým zdrojem inspirace k hudebním kolážím,“ pravil. Tu a tam přidává hrčavský dialekt, aby přiblížil, že kouzelné spojení s minulostí z pohledu muzikantů a posluchačů pořád funguje.

„Ale čas kráčí, staré se chce zapomenout, protože je nová doba. A kdo by chodil do staré hospody! Latrina, koryto, dřevjane stolki, pjycek. Dyć my śe postavili novum karčmym! Přesto „Hrčavjaně pyšni“ přijdou a na Gajdyfestu vzpomenou, každý na tu svou hrčavskou „bojtku“ ve staré hospodě a „Śikorova buda“ znovu ožije dávnými příběhy a názvuky gajd.“ Adamík upozorňuje, že region se těžko přenáší na pódia světa.

Podle něj je to podobné, jako kdyby někdo vytrhl strom v plném rozpuku a chtěl jej přesadit. „Přesto muzika souzní. Rytmy prostupují skrz a strhávají vědomí. Jen tak si dovedu vysvětlit nepochopitelné. Mladí Francouzi nerozumí ani slovo, přesto jsou z etna naprosto dokonale poblouzněni. Přidáváme třetí, čtvrtou a nakonec na chodbě ještě pátou, šestou…Nebo gajdy a housle v Americe – neuvěřitelné. Hodinový pořad! Hrčavská muzika! A tady si uvědomuji tu sílu, kterou naši předkové vetkli do písničky, rytmu, melodie. A možná je tu i paralela – jakoby „work songy“ a spirituály zazněly v podání hrčavského dixilandu,“ snaží se Adamík najít správné výrazy pro pocity, které v cizině zažívá.

Jako organizátor třineckého Gajdyfestu chce přispět k tomu, aby se na tradiční muziku a vše, co s ní souvisí, nezapomnělo. „Mám za to, že legendy musí zůstat v povědomí lidí regionu, ve kterém se narodili a ve kterém dále žijí, tvoří, pracují. Stejně jako staré pověsti plní svou neoddiskutovatelnou roli v budoucnu. Je to zakotvení, pevná podlaha kdekoliv na světe. Někdy v současnosti místního soužití působí jako archaismus, jako něco okrajového, dávno přežilého. Ale nakonec přesto plní sály, a to nejenom v Třinci a Jablunkově, ale i kdekoliv jinde na světě,“ zdůraznil Aleš Adamík. - přečtěte si také: Na Gajdyfest diváci nedají dopustit