„Přihlášeno na start v Třinci bylo na tři tisíce lidí, ale na Lysou horu nedojdou zdaleka všichni. Natož do cíle, který je až ve Frenštátě pod Radhoštěm,“ popisuje Libor Uher, duchovní otec akce s názvem B7. Zkratka odkazuje na sedm vrcholů Beskyd, jež je třeba na 101 kilometrech s převýšením asi 5500 metrů zdolávat.

„Emoce, přesně o tom tenhle závod je!“ tvrdí čerstvý padesátník a milovník horských sportů Uher. Zpočátku jsou euforické, s velkými odhodláními a předsevzetími, s přibývající vzdáleností i časem ale pro mnohé až mučednické. Na konci – pro ty, co vydrží a nevzdají – každopádně hodně silné a patří k nim pýcha na podané výkony.

„Někdo si B7 opravdu užívá, jiný zase protrpí…“ nechává se slyšet hlavní organizátor. Úmrtnost (myšleno odstoupením ze závodu) je vysoká, nedokončí průměrně každý třetí účastník. Když je deštivo, může se vyšplhat až k padesáti procentům; jako třeba v roce 2017 s opravdu ošklivým počasím, vzdává 1500 lidí a v cíli je jich 1700.

„Lysá hora k B7 samozřejmě patří, ale hraje v ní roli jen jako jeden z vrcholů, letos se jde z Malenovic přes Kykulku po zelené značce až k Bezručově chatě, kde máme kontrolní bod,“ navazuje Uher. S tím, že na nejvyšším beskydském kopci se v daném případě nikdo nijak nezdržuje. Ostatně, občerstvovací stanici najde po sestupu.„Lysá ještě není ani v polovině závodu, ten je až v okolí Ostravice,“ upozorňuje hlavní pořadatel.

Beskydská královna ani neznamená nejnamáhavější úsek B7… ve srovnání s protějším Smrkem nebo Čertovými Mlýny. Ultraběžci a ultrachodci proklínají ostatně i Velký Javorník. Bodejť by ne, je před závěrem, kdy toho mají tak akorát.

Letošní dvanáctý ročník B7 startuje v pátek 27. srpna individuálně od 15 a hromadně poté od 22 hodin. „Kdo vyrazí ve tři, měl by být na Lysé hoře před půlnocí,“ míní Uher, který považuje beskydskou královnu za „fenomenální kopec“ s obrovským charisma, aurou. A také prokletím v podobě toho, že je nejvyšší a nejnavštěvovanější.