Z celkového počtu 5044 zahraničních pracovníků jich bylo téměř 3,3 tisíce ze Slovenska a 685 z Polska. Počty pracovníků z dalších zemí se už pohybují v řádech desítek osob.
Například nošovická automobilka Hyundai Motor Manufacturing Czech zaměstnávala k 1. únoru letošního roku 3298 občanů, z toho 87 Slováků, 24 občanů Korejské republiky, dvěma pracovníky jsou zastoupeni třeba občané Angoly, Maďarska a Ukrajiny.
Většina jezdí auty
„Většina Slováků a Poláků dojíždí denně do práce ze svých domovů. Naše firma ve spolupráci s Moravskoslezským krajem provozuje síť autobusů, které dojíždějí do Nošovic z velkých spádových měst v kraji Ostravy, Havířova, Karviné či Třince. Do zahraničí žádné autobusy nevypravujeme,“ vysvětlil mluvčí automobilky Petr Vaněk. Podle něj by to ani nemělo velký smysl, když uvedení zaměstnanci pracují v administrativě i ve výrobě, a to rozptýleně v rámci třísměnného provozu.
„Na jedné směně je tak například asi osm Poláků, z nichž každý má ale v Polsku bydliště někde úplně jinde. Autobusy s jízdným, dotovaným z padesáti procent zaměstnavatelem, využívá méně než třetina našich zaměstnanců. Většina jich jezdí auty. Řidiči se někdy střídají po týdnu, nebo třeba vozí i kolegy, kteří auto nemají, a ti jim pak přispívají na benzin,“ vysvětlil mluvčí.
Z více než třinácti tisícovek zaměstnanců Ostravsko-karvinských dolů má trvalé bydliště za hranicemi 368 lidí, 278 na Slovensku a devadesát v Polsku.
Levnější jízdné sráží ze mzdy
Zatímco v Polsku bydlí lidé většinou hned za hranicemi a jezdí do práce vlastními vozy, zaměstnanci ze Slovenska to mají s dopravou na šachty složitější. Firma jim proto zajišťuje společnou dopravu autobusy, které využívá 217 zaměstnanců.
Autobusy jezdí z Turzovky, Kysuckého Nového Mesta, Čadce a Skalitého a horníky vozí na Důl ČSM a Důl Darkov,“ vysvětlil mluvčí OKD Vladislav Sobol. Zaměstnanci se v autobusech prokazují čipovou kartou a jízdné se jim automaticky sráží ze mzdy.
„Je přitom levnější, než by bylo běžné jízdné, společnost OKD dopravci na provoz linek přispívá,“ dodal Vladislav Sobol.
Raději přespí na ubytovně
Třinecké železárny zaměstnávají z celkového počtu šesti tisíc pracovníků řádově do stovky občanů, kteří nejsou státními příslušníky České republiky. Jedná se o přibližně osmdesát pracovníků ze Slovenska a dvacet z Polska,“ informovala Lucie Drahošová, mluvčí skupiny Třinecké železárny-Moravia Steel.
Z údajů ostravského úřadu práce vyplývá, že z profesí jsou nejvíce zastoupeni číšníci, servírky, specialisté v peněžnictví a pojišťovnictví, dělníci na stavbách i kuchaři či pomocní kuchaři.
„Zedníků ze Slovenska v Ostravě i celém kraji pracuje opravdu poměrně hodně. Většinou jezdí na stavby party zedníků, dělají třeba týden v kuse, a pak odjíždějí na pár dní domů. Jindy může být ten cyklus třeba čtrnáctidenní, o to delší pak bývá to volno, ve kterém se vracejí domů. Jen v případech, pokud třeba parta zedníků bydlí těsně za hranicí, se jí může vyplácet dojíždět den co den třeba těch sto kilometrů autem. Běžně to ale nedělají, protože by se stejně vraceli domů pozdě večer a druhý den by museli absolvovat stejnou cestu. To raději přespí na ubytovně,“ vysvětlil odborník, který zná situaci ve stavebnictví.
POSTŘEH BŘETISLAVA LAPISZE
Vyhrabat se z peřin někdy kolem třetí ráno, aby třeba havíř stačil sfárat na ranní šichtu (a kdo někdy na šachtě či v huti dělal, ví, že to byly a jsou šichty perné), a domů se pak vracet těsně před pátou odpoledne?
Pro mnoho z nás dnes už nepředstavitelná myšlenka. Ještě před třiceti lety ale dojížděly na šachty ostravsko-karvinského revíru stovky chlapů z Čadce, Makova, Turzovky a dalších obcí ze slovenského pohraničí.
„A když jste se vrátil domů, to jste asi stačil dát pusu dětem a manželce a šel jste spočívat. Havirňa vám musela dát zabrat, a k tomu ještě to cestování,“ dával jsem před časem otázku a sám nabízel i odpověď sedmdesátiletému chlapíkovi z Kysuc, v jehož domku jsme trávili část loňských prázdnin. Ten za prací dojížděl skoro čtvrt století.
„Ale kdepak, to mě čekala hospodarka. Tím myslím králíky, slepice, měli jsme i kozu a nějaký čas kravku, dřevo bylo třeba nachystat na zimu. Dost roboty bylo na zahradě, měli jsme i pole s bramborami. Hlavně na jaře a v létě jsem dojel domů, něco jsem zbaštil a šel jsem dělat. Zvládlo se to, muselo,“ vysvětlil mi chlapík s jiskrou v oku a stále zvučným hlasem. Vychoval tři děti, pyšně ukazoval fotky vnoučat a tvářil se spokojeně. Také spřádal plány, jak vyspraví svůj domek a na zahrádce postaví altán a krb, aby nalákal do svého domku v létě více hostů.
Když jsem si mu po třetí slivovičce posteskl, že já vstávám do práce v půl sedmé a místo bydliště je od pracoviště vzdálené asi dva kilometry, a přesto bývám koncem pracovního týdne dobitý jak pěšák, jen pokýval hlavou.
„To je tou dobou, ani se ti nedivím. Lidé už nejsou zvyklí fyzicky makat třeba na poli nebo v lese. Zato hlava dostává zabrat daleko více. Až ti odrostou děcka, sedni občas na vlak nebo autobus a dojeď za mnou. Pomůžeš mi na poli, pořádně něco zakousnem a pak se večer vrátíš vlakem domů. A uvidíš, že ti ani to cestování nebude vadit a hlavu si pročistíš,“ nabídl mi chlapík, který se dodnes obejde bez televize či počítače a u doktora byl jen jednou, to když mu řezali slepé střevo. Po krátkém přemýšlení jsem mu nakonec slíbil, že jestli se toho důchodu dožiju, určitě si ty svoje baterky na jeho chalupu dobít přijedu.
