V městě panuje hokejová euforie. Jak to prožíváte vy osobně? Čekala jste postup do finále?

Ta euforie je z toho důvodu, že jsme postoupili do finále. Po tak těžkém boji se Spartou, který jsme neuvěřitelně prožívali. Když si vzpomenu na poslední vteřinu zápasu a tu atmosféru na stadioně, tak to nejde zapomenout. Byl to obrovský zážitek. A tak jak se všude psalo v médiích, že Oceláři přepsali historii extraligy, tak si myslím, že šlo o obrovské vítězství. A samozřejmě moc bychom si všichni přáli, aby byl pátý titul, ale to, co se odehrávalo se Spartou, stejně zůstane nezapomenutelné. Nikdy bych nevěřila, jak málo času stačí, aby se úplně přepsala historie. Podle mě za úspěchem Ocelářů stojí i to, že je tam chemie a srdíčko, bojovnost i dravost.

Platí to pro obecně pro Třinec?

Samozřejmě. Třeba nejhezčí žena na světě je z Třince. Stejně jako pokerový hráč Martin Staszko, Tomáš Klus, Tereza Mašková, Markéta Konvičková, Albert Černý a Ewa Farna z Vendryně, Ale nejde jen o kulturní osobnosti, ale například Martin Jínek, který byl součástí týmu, který získal Nobelovu cenu. Není to jenom sport a kultura, je to i věda.

Ilustrační foto.
Tragická nehoda na železnici v Třinci. Muž pravděpodobně spáchal sebevraždu

Přitom je Třinec nejmenší statutární město v republice.

Třinec má necelých 35 tisíc obyvatel. Jsme nejmenší a nejmladší statutární město v České republice, i když jen počtem obyvatel, nikoli rozlohou. To jsme mnohem větší než Frýdek, Karviná a Havířov. Jsme skoro stejně velcí jako Opava. Železárny mají letos 185 let a město slaví 92 let. Když to vezmeme kolem a kolem, Třinec je velmi specifický. Máme dvě partnerská města, Žilinu na Slovensku a Bielsko-Białou v Polsku. A když jsem oslovovala Žilinu, podivovali se nad tím, že bychom měli být partneři, když oni jsou mnohem větší. A poté, co jsme to všechno probrali tam a zpátky, pan primátor říká: „Vy ste sice malí, ale zaujímaví.“ A to je přesně o tom. Rok trvalo, než jsem přesvědčila krajské zastupitelstvo, výbory, parlament, Senát a tak dál, než prezident podepsal, že jsme statutární město. A nyní musíme přesvědčit, že na to stále máme. To je jako v hokeji. Dostat se do extraligy není jednoduché, ale pak to ustát, je to nejtěžší.

Třinec je silně religiózní město. I to patří do té specifičnosti, o které jste mluvila. Do jaké míry můžete jako primátorka ovlivnit soužití občanů s různým vyznáním?

Ač to zní k nevíře, jsem dvacátý šestý rok ve vedení města. A od začátku jsem iniciovala setkávání představitelů jednotlivých církví. Už více než deset let - každý rok, první týden v lednu - zvu na magistrát představitele všech církví na území města. Schází se nás takových deset až dvanáct. A já si toho nesmírně vážím, protože krom toho, že si vždycky sdělíme, co ten rok přinesl a jak můžeme spolupracovat, tak na závěr dá každý požehnání nám všem a společně se pomodlíme otčenáš. Doufám, že i nadále bude mít Třinec požehnání a jsem přesvědčena, že to pomáhá.

Vysoká míra věřících různého vyznání ve městě je přínosná?

Ano, religiozita hraje obrovskou roli. A samozřejmě obrovskou roli tady hrají Třinecké železárny. Z logiky věci nejdřív byly železárny a pak teprve město a lidé se postupně stěhovali za prací. A když se před těmi sto osmdesáti pěti lety nestačili stěhovat za prací postupně k branám Třineckých železáren, tak potom, když tady vznikla roku 1870 železniční dráha, nastěhovali se k ní, aby to měli blíž. A teď by někdo řekl: „To je hrůza. V centru města jsou železárny a ještě koleje.“ Ale my jsme to otočili. Naopak díky tomu, že ty železárny jsou, tak tady kromě zeleně máme spoustu věcí, které by bez železáren nebyly. To je moje životní filozofie, otočit to a najít ve všem něco dobrého.

Vládnete na první pohled mužskému městu. Městu hokeje a železa. Co vás přivedlo od povolání profesorky matematiky na gymnáziu ke dráze poličky?

Já jsem duší bojovník a lovec, a když mi něco chybí nebo mám pocit, že by to tak nemělo být, tak nestačí o tom mluvit, ale je třeba do toho jít. Když jsem měla první dvě děti, přála jsem si v Třinci některé věci jinak, a bylo mi jasné, že jestli něco chci, tak pro to musím něco udělat. Uspěla jsem v prvních volbách a pak už to jelo. Třetí dítě jsem už porodila mezi dvěma městskými radami, takže jsem vynechala jen osm dnů.

Proč si myslíte, že je tak málo žen v politice a zvláště v průmyslových městech?

Ty důvody jsou jednoznačně dané, a to platí nejen pro Třinec. Jeden důvod je, že žena má dvě hřiště, řečeno sportovní terminologií. Jedno hřiště je rodina a druhé práce. A kudy chodím, tudy vždycky tvrdím, že jsem velmi vděčná svému manželovi a rodině za podporu. Nejenom podporu, ale vůbec i za pomoc, abych zvládla obojí. Když přijdu domů, vím, že jsem v bezpečí. Kdybych měla doma ještě bojovat, to už by nešlo. Nejde bojovat na dvou hřištích, jenom na jednom. Doma je to o pocitu bezpečí, sounáležitosti a lásce.

Pětici zvonů zrekvírovaných za druhé světové války, které se teď z iniciativy rottenbursko-stuttgartské diecéze vracejí do svých původních farností, 11. dubna 2024, Ostrava.
Zvon zabavený nacisty se vrátil zpět domů do Třanovic

Manžel vám ani na začátku politiku nerozmlouval?

Ne. On mě zná a ví, že když se takzvaně vyřádím venku, jsem doma strašně milá a „hodná“. Samozřejmě, rodina ode mě nikdy nečekala, že budou teplé večeře. Nejen s tím vařením je to u mě velmi složité. Podstatné ale je, že fungování rodiny je na mě jako na ženě, na mých bedrech a ukočírovat to zvládám.

Nebála jste se, že vám děti někdy vyčtou tu absenci teplých večeří nebo nedostatek času stráveného společně?

Opravdu to se mnou děti neměly jednoduché. Toho jsem se bála, že až budu velké, že mi to vyčtou. Nesmírně si vážím toho, že všechny tři děti studovaly v Praze. Byly tam po dobu studia, ale vrátily se zpět. Vždycky mě podporovaly a já je vedla

k určité samostatnosti. Prostě si musely poradit někdy beze mě, ale vždycky jsem je obklopovala láskou a doma pocitem bezpečí. A to si myslím, že je pro děti naprosto zásadní, láska, pěkné dětství a pocit bezpečí. A to jsme jim s manželem vždycky dali, i když jsem jim nedala úplně ten čas. Spousta žen do toho nejde, protože to neumí skloubit a často hrozí rozpad rodiny.

A nemyslíte si, že ženy mají spíše obavu, jak se na ně bude dívat okolí?

Politika je mužský svět a hraje se v něm tvrdě a bohužel ne vždy podle pravidel. A když do toho vstoupí žena, přidá se ještě něco navíc. Nehraje se podle pravidel a k tomu i občas zneužívá ženská zranitelnost. Neskutečné podpásovky. Někteří muži, když jim dojdou argumenty, používají nechutné útoky, které s danou problematikou nemají nic společného. Je zajímavé, že muži „vrtají“ i do toho, jak ženy vypadají nebo jak chodí oblečené. Takže se musíte obrnit.

Jak se daří vám obrnit se a nebrat útoky osobně?

Kdybyste viděla, co jsem si o sobě všechno přečetla. Ale víte, jak jsem to vyřešila? Děti mi vypnuly Facebook a já jsem šťastnější.

Ženy v komunální politice jsou zastoupeny poměrně hojně, ale proč jich nesedí více na magistrátech jako vy?

Ono být starostkou na malé obci není vůbec jednoduché. Je to velmi náročná mravenčí práce, soustředění, ale jste na malém dvorečku. To muže tolik nepřitahuje. A čím větší město, čím větší kompetence, čím větší rozhodování a vliv, tak to muže přitahuje víc. Ženy tam nechtějí mezi sebe pouštět. Jsou města, kde je ve vedení zastoupena maximálně jedna žena, častěji ale žádná. V pozici přede mnou nebyla vůbec žádná žena.

Myslíte, že by změně pomohly kvóty?

Mě kvóty uráží. Já nechci kvóty, aby to bylo: „Hele, musíme tam vzít nějakou ženskou“, to je ponižující. To má byt úplně jinak a má rozhodovat jediné, a to kdo je lepší. A mělo by být úplně jedno, jestli je to žena nebo muž. Já dodržuji tradiční rodinu a rozložení sil. Ale musí to být v rovnováze. Doma se musí podílet oba stejnou měrou. A to, že to ženy mají těžší kvůli rodině, je logické. Žena je tak nastavena. Ne každá je bojovník. Ale někteří muži také nejsou bojovníci, že?

Vychováváte si z dětí nástupce?

Své první dítě jsem měla na vysoké škole, a to ve zkouškovém období. Nikdy jsem nějak nestíhala mateřské dovolené. U druhého dítěte jsem dělala doktorát a třetí dítě jsem měla mezi dvěma městskými radami. Měly to těžké. Jsou odchovány politikou. Moje nejstarší dcera jde v mých šlépějích. I ona si splnila historickou úlohu ženy tak, že měla první dítě už na vysoké škole. Nyní má tři děti jako já a už se zapojila do komunální politiky. A budu upřímná, že jako matka bych si přála, aby do toho nešla, protože vím, co to obnáší a vím, co to obnáší pro ty blízké. Ale je to její boj, její rozhodnutí.

Takhle se fandilo při prvním finálovém zápase Ocelářů s Dynamem v Třinci na náměstí, 16. dubna 2024
Takhle se dnes fandilo v Třinci při prvním finálovém zápase hokejových Ocelářů

A jak to vidíte do budoucna? Budete kandidovat?

Víte, jak se to říká? Nikdy neříkej nikdy. Na druhé straně, vzhledem k tomu, že jsem v politice těch 26 let, tak bych chtěla předat štafetový kolík. Můj manžel říká, že se oženil nejenom se mnou, ale i s městem. A už skoro 26 let beru mobil všude, mám ho i pod postelí. Když mám dovolenou a jsem na lyžích a zazvoní telefon, sjedu dolů a vezmu ho. Myslím si, že by bylo fajn více se věnovat rodině, když mě vždy podporovala. Takže ráda bych předala štafetový kolík.

A dokážete si to reálně představit? Po těch letech se od města odstřihnout?

Manžel si to představit nedovede. On se toho až bojí (smích). Ale dospěla jsem k tomu, že bych za svou práci krom označení top manažer čtvrtstoletí ráda měla i ocenění třeba za babičku (smích). Chtěla bych se rodině více věnovat, ale to zatím nejde. Znovu říkám, nikdy neříkej nikdy, ale ráda bych se více věnovala blízkým, kteří mě neskutečně podporovali. Uvidíme ale, jak to bude. Já nevydržím v klidu.