Štěpán se poprvé setkal s varhanami ve čtyřech letech, k nástroji ho přivedl jeho otec Viktor, který jej také ovládá. Mladší Dominik se věnuje klavíru, ale možnost zahrát si čtyřručně na varhany se svým bratrem si uniknout nenechá. Jen na pedály varhan zatím dosáhne stěží. Štěpán už nástroj ovládá zručně a dokonce složil i několik drobnějších skladeb.

„Štěpán zkoušel hrát už ve čtyřech letech. Jen tak podle sluchu. O dva roky později se mu začal věnovat jeho učitel Jan Strakoš. U nástroje tehdy spíše postával, než seděl, aby už tehdy dosáhl a hrál na pedály. Spíš po nich pochodoval,“ popisuje s úsměvem tatínek Viktor Štěpánovy začátky.

Nadaného žáka v něm vidí i Jan Strakoš. „Běžně učím děti na varhany až v pozdějším věku, kdy za sebou mají klavírní průpravu. Ale Štěpán je opravdu nadaný, má mimořádný smysl pro harmonii,“ říká Jan Strakoš, pro kterého je Štěpán výjimečný žák.

S otcem jezdí hrát na varhany v kostelích po České republice, dostali se však už i k nástrojům v Německu, Rakousku, kde má varhanářství výrazně silnější tradici. „Najít kvalitní, dobře hratelné, servisované nástroje, a také nástroje nové, je v České republice poměrně složité, a mnoho prstů k jejich výčtu člověku opravdu nechybí. Zatímco v zahraničí se staví nové nástroje často, ve městech i na vesnicích (do historických objektů i sakrálních staveb, není výjimkou, že kostel má i vícero varhan), zde se stávající varhany povětšinou restaurují. I nové varhany u nás jsou pak v řadě případů svázány nesmyslnými památkářskými, restaurátorskými pohledy a nařízeními.“ komentuje otec Viktor, který má varhany a varhanářství jako koníčka a pracuje ve stavební firmě v Ostravě.

Sourozenci Štěpán Ponča a Dominik Ponča zahráli na varhany ve Farním kostele 15. ledna 2021 ve Frýdku-Místku. Zleva otec chlapců Viktor Ponča, Štěpán Ponča, Dominik Ponča a učitel Jan Strakoš.Zdroj: Deník / Vladimír Pryček

A který nástroj má Štěpán v Česku nejraději? „Varhany ve filharmonii v Hradci Králové stavěl můj strýc Robert Ponča a jsou u nás jedny z nejlepších. Jsou moje nejoblíbenější,“ prozrazuje Štěpán, který si zahrál třeba i v Rudolfinu. Několik koncertů v loňském roce bohužel zrušila covidová opatření.

Poslechněte si, jak Štěpán hraje:

Zdroj: Tomáš Ptáčník

Jeho bratr Dominik si zase oblíbil varhany v nedalekých Ludgeřovicích. Oba chlapci mají poměrně jasnou představu o své budoucnosti. A kupodivu s varhanami nesouvisí. „Chtěl bych jít na technickou školu, rád bych stavěl nějaké stroje, elektrozařízení.“ říká Štěpán, Dominik má zase blíže k přírodě. Otec Viktor ohledně plánů na budoucnost svých synů souhlasně přikyvuje.

„Jako varhaníci by se u nás těžko uživili, to spíše v některých částech západní Evropy jsou placení profesionální hudebníci i v jednotlivých farnostech, na kúrech apod. U nás vesměs platí: Kde jsou noty, tam je bída…“ říká s úsměvem. Je ale rád, že hraní na nástroj kluky baví, Štěpán se navíc ještě věnuje tanci. „Ale není to tak, že by doma v jednom kuse cvičili. Když mají chuť, zahrají si půl hodiny večer, půl hodiny ráno, takže cvičí průběžně a na spoustu svých dalších aktivit čas najdou,“ dodává Viktor Ponča.

I Štěpán už se zase těší, až bude moci vystoupit před lidmi. „I když teď, když je starší, má i trochu trému. Hrál-li v pěti šesti, sedl si za nástroj a prostě hrál, dnes řeší odpovědnost za výsledek koncertu. Právě však tato „zdravá“ tréma jej vede k pěknému výkonu,“ říká jeho učitel Jan Strakoš. A výhody varhan popisuje i Štěpán. „Když si sednu za nástroj, tak lidi stejně nevidím. Mám před sebou jen klávesy, noty a vnímám zvuk nástroje“ popisuje, na co se hlavně soustředí při koncertech.