Výsledkem je téměř dokonalá iluze, že se návštěvník přírodního a hornického muzea Landek Park v Ostravě stal horníkem.

Aby byly vjemy skutečně co nejblíže pravdě, podnikli zástupci sdružení Dolní oblast Vítkovice, kteří za proměnou stojí, fárání na činném Dole ČSM v Karviné.

„Natočili jsme zde zvukové efekty a nafilmovali skutečný pohyb klece v těžní jámě. Mimo to jsme zachytili kupříkladu zvuk ventilátoru, vibrace klece či proudění vháněného vzduchu do dolu. Zvuková simulace a jiné efekty na Landeku tedy nebudou žádnou science fiction, ale návštěvníci zažijí skutečný pocit jako při fárání na činném dole,“ popisuje Lumír Plac, ředitel Landek Parku.

Tma

Do podlahy těžní klece dolu Anselm jsou nově nainstalovány dva monitory, které navodí atmosféru fárání do hloubky. Průměrná hloubka dolů se totiž pohybovala kolem jednoho kilometru.

„Po zaznění signálu naražeče se ztlumí světla v kleci a důl Anselm se ponoří do tmy. Zároveň se ale v té chvíli rozsvítí monitory ve skleněné podlaze pod nohama návštěvníků. Uvidí zde nafilmovanou jízdu do hloubky skutečné těžní jámy, a automaticky tak získají pocit, že fárají hluboko do dolu,“ líčí Plac.

Autentické rubání

Novinky na návštěvníky čekají také po výstupu z těžní klece. Na štolovém patře kupříkladu uslyší naražení vozů do klece nebo zvuk posunovačů. Následovat bude místo ručního rubání, kde uslyší zvuk sbíjecích kladiv, zvuk ventilátoru či zvuk dopravních zařízení v rubání.

Po příchodu k místu ostravského mechanizovaného rubání zhlédnou návštěvníci rozpohybovanou pluhovou soupravu a hřeblový dopravník, při další zastávce uvidí ukázku dobývání ve větších mocnostech v karvinském porubu s rozpohybovanou frézou. Zvuky technické přitom doplní povídání horníků.

„Horníci na Anselmu nebudou pouze pasivně předvádět svou práci, ale budou se spolu bavit, komunikovat, jeden na druhého pokřikovat. Máš to tam špatně zabudované, vyber to tam víc, podej mi tamtu stojku,“ líčí Pavlína Brožová z Landek Parku.

Na proměnu dolu přispěla dotace Nadace OKD, sdružení Dolní oblast Vítkovice a skupiny Vítkovice Machinery Group.

Redaktorka Deníku si vyzkoušela na vlastní kůži to, co zažívaly celé generace havířů takřka denně

Jaké to je, sfárat do dolu Anselm?

Zvláštní pocit. Mohou si to vyzkoušet všichni ti, kteří stejně jako já zamíří do nejstaršího černouhelného dolu na Ostravsku.

S ochrannou přilbou na hlavě a trochou nedůvěry vstupuji do těžní klece, výtahu, který mě i ostatní účastníky prohlídky sveze pod zem. Po zaznění signálu narážeče se ztlumí světla. V tu chvíli se nám pod nohama na průhledné podlaze rozsvěcují dvě obrazovky. Promítá se na nich skutečná jízda do skutečné těžní jámy.

Obrázky se rychle míhají, zdá se mi, jako bychom byli už snad kilometr pod zemí. Přestože stojím na pevné podložce, mám pocit, že se musím neustále držet, abych neupadla.

„Takovou cestu výtahem, který místo nahoru a dolů veze člověka stovky metrů do podzemí, jsem ještě nezažila,“ říkám si.

A když klec konečně zastavuje, v duchu se mi uleví. Odevšad se ozývají zvuky různých těžebních strojů, až si říkám, jak to ti horníci mohli celý den v takovém hluku vydržet.

Ochotní průvodci, pánové staršího věku, trpělivě odpovídají na dotazy. Těch mám jako žena, která toho o hornictví moc neví, docela dost. „Tohle je pluh, kterým se uhlí pluží. To máte něco, jako když hoblujete dřevo,“ vysvětluje jeden z průvodců, kterého je přes rámus jen těžko slyšet.

Když s úžasem hledím na další stroj, dobývací kombajn, zhasíná světlo. Konečně vím, co je černočerná tma. Když už přestávám věřit, že nám zhasli naschvál, vytahuji z kapsy mobil, abych si posvítila na cestu. Cuknu sebou ve chvíli, kdy se z dobře ukrytých reproduktorů ozve zvuk ventilátoru a sbíjecích kladiv. „Není se čeho bát, nic se ti nemůže stát,“ uklidňuji se.

„Musíte jít tudy,“ ukazuje nám průvodce cestu ze „šachty“. Na to, že jsme nebyli stovky metrů pod zemí, ale pár metrů pod povrchem, mi připadá zážitek z fárání hodně „hluboký“.

TEREZA KRUMPHOLZOVÁ