Pavol Lukša, starosta Čeladné a poslanec parlamentu za TOP 09, má na Václava Havla hezkou vzpomínku:

„Bylo to v roce 1993, pan Havel přijel i s tehdejší manželkou Olgou do Čeladné a pobývali v horském hotelu Hamry. Já jsem byl místostarosta, jedenatřicetiletý politický nováček, ale doslova mě okouzlilo, jak slušně, pokorně se prezident na společné večeři choval. Když jsem si s ním podával ruku, úplně se mi třásla kolena. Pana Havla jsem si velmi vážil. Pamatuju si, že jsme si dali stopku slivovice a povídali si o normálních věcech.“

Petr Kajnar, nyní ostravský primátor, který podepsal ještě před rokem 1989 Chartu 77, tvrdí, že Václav Havel ovlivnil to, že vstoupil do politiky. „Jeho postoje byly pevné, a v zásadě neměnné, a v mnohém byly shodné s mými. I když tomu třeba pak v dalších letech tak vždy nebylo, Havel je pro mě navždy zaspán jako slušný a konzistentní člověk.“

Evžen Tošenovský, europoslanec za ODS, bývalý primátor Ostravy a hejtman Moravskoslezského kraje:

„S panem exprezidentem Havlem jsem se setkal mnohokrát. Vzpomínám třeba, když krátce po smrti své první manželky Olgy přijel do Ostravy, projížděli jsme městem autem, prohlíželi si, co všechno se tu změnilo. Zajeli jsme i do Heřmanic, on vzpomínal na smutné doby, kdy tu byl ve vězení. Bylo to velmi zajímavé setkání. Nebo když mě pozval na Hrad. Bylo to v takových pohnutých parlamentních dobách, kdy jsme dlouho debatovali o tom, kam se Česká republika vyvíjí. Nikdy na to nezapomenu. Odešel velký člověk, je přímo personifikován s listopadem 1989, proslavil Českou republiku ve světě. Je to velká škoda.”

Lubomír Zaorálek (ČSSD) byl v době, kdy byl předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, s Václavem Havlem v častém kontaktu:

„Jednou jsem za ním jel do Lán na půlhodinovou návštěvu, která nakonec trvala víc než tři hodiny. V médiích se pak spekulovalo o tom, co jsme si tam asi tak povídali. Václav Havel byl člověk, se kterým totiž bylo o čem hovořit. Od politických názorů přes filozofii až k úplně normálním lidským věcem. A další věc je, jak ohromný měl a má Václav Havel kredit v zahraničí.

Při návštěvě USA v roce 1997 jsem poprvé dospěl k názoru, že je známější než Česká republika. Když jsem tam tehdy ve společnosti řekl, že s Václavem Havlem občas hovořím, hned mě několik velice významných lidí pozvalo na večeři. Jeho jméno otevíralo dveře do klíčových institucí a ke klíčovým lidem. V roce 2001 jsem navštívil Jižní Koreu a tehdejší ministr zahraničí Pan Ki-mun, což je nyní hlava OSN, se mě prakticky hned ve dveřích ptal, v jakém je Václav Havel zdravotním stavu.

Na dalších návštěvách v cizině jsem si na to vždycky vzpomněl, protože se na Václava Havla ptali vlastně všude. Jednou jsem se s ním potkal při nějaké velmi oficiální příležitosti a při vítání jsem si vzpomněl na jednu větu z jeho hry Zahradní slavnost. Byla to prázdná fráze, která zdůrazňovala absurdnost nějaké situace. Havel to hned pochopil, začal se smát a z nudné oficiality se stala příjemná záležitost. Byl to příjemný člověk, který ani v politice neztratil pojem o běžném životě.“

Ladislav Vrchovský, předseda krajské organizace Strany zelených, zakladatel Občanského fóra v Ostravě, byl jedním z prvních polistopadových poslanců. Na bývalého prezidenta vzpomíná: „Václav Havel se v listopadu 1989 opakovaně zajímal o situaci na Ostravsku.

Velmi mu záleželo na tom, aby ostravští horníci a hutníci vstoupili do generální stávky, která znamenala konec totality. Tehdy jsme mu řekli, že Ostrava je jako parní válec, kterému chvíli trvá, než se rozjede, ale pak je těžko k zastavení. ‚Kéž bych pod kotel toho válce mohl přikládat s vámi, bez Ostravy si to nedovedu představit,’ - tato jeho slova byla velkým povzbuzením. Jedno z prvních poděkování Václava Havla za podporu požadavků Občanského fóra také mířilo do Ostravy.

Když se pak později dozvěděl o nutném útlumu důlní činnosti, velmi mu záleželo na tom, aby se účinně předcházelo sociálním problémům. Mohu říci, že Ostravě vždy věnoval velkou pozornost.“

Františka Václava Lobkowicze, biskupa ostravsko-opavského, zpráva o smrti Václava Havla lidsky zasáhla. Říká o něm: „Pro mě stejně jako pro ostatní byl Václav Havel morální autoritou. Do politiky přinesl lidskost a respektování úcty k člověku, což z něj učinilo politika světoznámého významu.

V neděli odpoledne jsme před adventním koncertem v kostele v Ludgeřovicích na něj vzpomněli minutou ticha, přičemž jsem vybídl ty, kteří to umí, aby ji vyplnili modlitbou. Při této příležitosti chci vyjádřit vděčnost sestrám boromejkám, které se o nemocného prezidenta poslední měsíce společně s jeho ženou staraly.

S prezidentem Václavem Havlem jsem se osobně několikrát setkal. Jedna z nejkrásnějších osobních vzpomínek je z července roku 1992, kdy Václav Havel ukončil úřad prezidenta Československa a přišel se na pražské arcibiskupství rozloučit s panem kardinálem Františkem Tomáškem, který tehdy prožíval poslední dny svého života. Pan prezident byl při tomto setkání trochu rozpačitý. Nevěděl, co dělat, co říct. Přesto to však bylo milé setkání dvou lidí, kteří měli o čem hovořit.

Pana prezidenta jsem měl během své biskupské služby v Praze možnost vidět při různých recepcích a akcích na Pražském hradě. Naposledy jsem se s ním osobně setkal na recepci u příležitosti státního svátku 28. října v roce 1997 nebo 1998, tehdy jsem byl už sídelním biskupem v Ostravě. Bylo milé, že se při tom velkém množství lidí, kteří se tam sešli, na chvíli zastavil a přeptal se mě, jak se mi daří v novém působišti.”